Novinky ze života komunity

Osud Židů v Bulharsku v době holokaustu

Výstava v Národní knihovně

Výstava v Národní knihovně

Pod tímto názvem uspořádalo Velvyslanectví Bulharské republiky a Národní knihovna ČR v prostorách Klementina pod záštitou ministra kultury ČR výstavu, na níž se prezentuje situace bulharských Židů během druhé světové války. Nejdříve se však krátce podívejme do vzdálenější historie.


Když po zřízení španělské inkvizice podepsal v roce 1492 královský pár Ferdinand Aragonský a Isabela Kastilská „Generální výnos o vypovězení Židů z Aragonu a Kastilie“, 100 000 až 200 000 Židů z Pyrenejského poloostrova uprchlo. Velká část těchto takzvaných Sefardů (hebr. Sfaradim, obyvatelé Sefaradu neboli Španělska, viz Bible, Abdijáš 1, 20) našla útočiště v Osmanské říši, k níž patřilo území dnešního Bulharska; čekalo je tam relativně příznivé prostředí, neboť sultánovi šlo především o to, aby Židé platili řádně daně a prokazovali, že jsou při budování hospodářského života v jeho velké říši užiteční. Židé se tam mohli angažovat takřka ve všech povoláních včetně vysokých úřednických funkcí ve státní správě.

V Bulharsku, kde se sefardští Židé spolu s židovskými starousedlíky byzantského původu (tzv. romanioty) stali integrální součástí bulharské společnosti, se jejich společenským a kulturním centrem stala především Sofie, kde jich žilo 25 000, usadili se však také v dalších městech, jako je například Plovdiv, Kjustendil, Samokov nebo Sliven. V sedmimilionovém Bulharsku 20. století pak žilo zhruba 48 000 Židů, které ostatní spoluobčané respektovali, neboť antisemitismus v Bulharsku neměl tak silné sociální zázemí jako například v jiných pravoslavných zemích, v sousedním Rumunsku nebo vzdálenějším Rusku.
Když se koncem 30. let v důsledku rozpínajícího se nacistického Německa vyhrotila situace v celé Evropě, zahraniční politika Bulharska začala projevovat silné sympatie k nacistickému Německu, až se tato země v březnu 1941 konečně připojila k Ose Berlín-Řím-Tokio, a stala se tak spojencem třetí říše. Tím si i poté zachovala relativní suverenitu. Po přistoupení k Ose získalo Bulharsko do své správy Vardarskou Makedonii a západní Thrákii, kde žilo asi 12 000 sefardských Židů. Situace bulharských Židů se i přes relativní suverenitu země pod nátlakem Německa horšila, bulharská vláda se snažila prosazovat antisemitskou legislativu, přičemž v parlamentu někteří poslanci tyto kroky chápali jako pouhá formální opatření, zatímco jiní byli ochotní nacistickou ideologii akceptovat.
Ještě před formálním připojením k Ose tak byl koncem prosince 1940 schválen protižidovský „zákon na ochranu národa“, který vstoupil v platnost v lednu 1941 a Židům omezil svobodu pohybu (zákaz vycházení v noci), majetková práva (ze svého majetku zaplatili 20% daň, nesměli získat novou půdu a za tu, kterou vlastnili, měli zaplatit její plnou hodnotu) a občanské svobody vůbec (uzavření kulturních institucí, příkaz nosit označení své příslušnosti, ač menší než v jiných státech Evropy, dále zabavení rozhlasových přijímačů, telefonů apod.). Tento zákon ještě více zkomplikoval situaci Židům na anektovaných územích Makedonie a Thrákie, neboť ti na jeho základě nesměli získat bulharské občanství, a zůstali tak v postavení cizinců. Na žádost Německa byli v srpnu 1941 propuštěni ze svých zaměstnání a umístěni ve zvláštních pracovních táborech.
Dne 25. června 1942 bulharská vláda předložila v Národním shromáždění návrh zákona, podle něhož poté získala právo rozhodovat o úplném vyřazení Židů z hospodářského a politického života. S tímto záměrem zřídila komisariát pro židovské otázky (po vzoru německé židovské rady, Judenrat) v čele s antisemitou Alexandrem Belevem, který na podzim téhož roku započal s přípravami na „konečné řešení židovské otázky“.
Proti protižidovským opatřením se od samého počátku v bulharské veřejnosti ozývaly protesty různých institucí i jednotlivců, přičemž jedním z prvních a nejhorlivějších obránců bulharských Židů byla bulharská pravoslavná církev; ta napadla „zákon na ochranu národa“ („…Tento zákon je v rozporu se základními zásadami Kristova učení…“), odsoudila deportace Židů a na jejich záchranu jim nabídla křest. Všechny tyto protesty však zatím nedosáhly žádného konkrétního pozitivního výsledku.
Počátkem roku 1943 se situace nadále vyostřovala. Berlín vyslal do Sofie hauptsturmführera SS Theodora Danneckera, který s komisařem pro židovské otázky Belevem podepsal dohodu o deportacích, v první fázi mělo jít o 20 000 Židů. V důsledku toho 2. března téhož roku přijala vláda sedm zvláštních usnesení k zajištění těchto deportací; v první řadě navrhla deportovat Židy z tzv. nových území, Thrákie a Makedonie, tedy ty, kteří neměli bulharské občanství. Ve dnech 4. až 18. března 1943 jich bylo z těchto území deportováno celkem 11 343 do Treblinky. Nikdo z nich nepřežil. Třebaže vše probíhalo utajeně, zpráva o dalších chystaných deportacích se rozšířila. Prvním, kdo podnikl akci na záchranu bulharských Židů, byl Jako Baruch z Kjustendilu, bývalý funkcionář sociální demokracie a předseda židovské obce v Bulharsku. On a jeho čtyři nežidovští spoluobčané (poslanec, obchodník, učitel a advokát) v Sofii navštívili místopředsedu Národního shromáždění Dimitra Peševa a požádali ho, aby zabránil deportaci z Kjustendilu, k níž mělo dojít 9. března. Mezitím se ozvaly protesty i z dalších bulharských měst, a tak Pešev přiměl ministra vnitra Petra Gabrovského, aby deportace Židů s bulharským občanstvím zrušil. Poté Pešev zahájil významnou politickou kampaň. Z jeho iniciativy 17. března 1943 podepsalo 43 poslanců protestní dopis premiéru Bogdanu Filovovi, v němž žádali, aby vláda deportace zastavila a ponechala židovské občany v Bulharsku. Filov proti Peševovi ostře vystoupil a postaral se, aby byl odvolán z funkce. Mezitím však vznikla poměrně široká opoziční fronta proti deportacím, v níž se angažovala pravoslavná církev, advokátní komora, tvůrčí svazy i různá občanská sdružení. Kvůli odporu veřejnosti, ale především v důsledku německých neúspěchů na východní frontě se vláda za souhlasu cara Borise III. 21. května 1943 rozhodla pro tzv. druhou variantu „řešení židovské otázky“, podle níž práceschopné Židy zařadí do pracovních útvarů a všechny sofijské vykáže do venkovských ghett. Od léta 1943 třetí říše na deportace Židů z Bulharska již tolik nenaléhala, a tak bulharská židovská komunita díky občanské iniciativě válku přežila. Když však v poválečném období po nástupu komunistické strany začalo pronásledování náboženských společenství, 45 000 (90 %) bulharských Židů emigrovalo na území dnešního Státu Izrael.
Spojenectví s nacistickým Německem Bulharsku na cti samozřejmě nepřidalo. Je však třeba připomenout, že právě relativní nezávislost této země umožnila pozitivním silám ve společnosti projevit veřejný nesouhlas, což v tvrdém režimu okupovaných evropských zemí včetně Protektorátu Čechy a Morava bez nasazení vlastního života nebylo možné.

(ZK)

Sdílet:

Komentáře vypnuty.

Postaveno na technologii WordPress | Design Elegant Themes
Twitter Auto Publish Powered By : XYZScripts.com