Novinky ze života komunity

Izrael je všemu na vině

Israel ist an allem SchuldV Německu letos vyšla kniha Israel ist an allem schuld – Warum der Judenstaat so gehasst wird (Izrael je všemu na vině – Proč je židovský stát tak nenáviděn), jejímiž autory jsou Georg M. Hafner a Esther Schapira. Přinášíme ukázku jedné kapitoly v překladu Juraje Ecksteina.

„Vrah dětí Izrael“ (s. 30–32).

Proti obrazům mrtvých dětí neexistují obranné zbraně nebo argumenty. Mrtvé děti se samy stávají zbraněmi v asymetrické válce a prohlašují protivníka vždy za vinného. Avšak ne všechny děti jsou si rovné. V konfliktu na Blízkém východě zřejmě hraje roli, kdo má tyto děti na svědomí. Právě region Blízkého východu je pro děti nebezpečným okolím. V brutálním souboji teroristických klanů, islamistických fanatiků a bezohledných diktátorů o moc umírají denně nevinné děti. Asi kolem 9 tisíc dětí zahynulo dle pátrání UNICEF v roce 2014 v samotné Sýrii. Děvčatá Jezídů byly znásilněné a zotročené.

Takové zprávy vyvolávají celosvětově rozhořčení v informačních systémech mikroblogů tzv. Twitter-Hashtags, avšak nenaženou ani jediného německého demonstranta do ulic. Není pochybnosti o tom, že na žebříčku důležitosti obětí zajímají palestinské děti nesporně první místo – ovšem pouze děti z Gazy a ze Západního břehu Jordánu. O palestinské děti, třeba v Jordánsku, se svět zajímá i dnes přesně tak málo jako v roce 1970, když za vlády krále Husseina v čase vykřičeného „Černého září“ bylo dle odhadu usmrceno asi 40.000 Palestinců – mezi nimi i mnohé děti. Tento masakr za vlády otce dnešního krále Jordánska, Abdulah II, je dávno pouhou poznámkou pod čarou, zařazenou do krvavé historie této oblasti. Nikoliv počty obětí vyvolávají veřejnou soustrast, nýbrž obličej/totožnost protivníka. Když Izrael usmrtí děti – to činí podstatný rozdíl v hodnocení. Pouze tehdy vyvolá jejich utrpení velkou mediální bouři.

Kdo však prezentuje obrazy palestinských dětí, které nikoliv Izrael, nýbrž samotní Palestinci mají na svědomí? Obrazový materiál k tomu by byl hojný. Kupříkladu: Obraz 14-tiletého kluka jménem Hassan Abo. V dubnu 2004 vyvolal pozornost izraelských vojáků na Hawara-Checkpoint při Nablus-u. Útlý klouček, výšky sotva 130 cm, stál v řadě, tak jako mnohé děti, v době kdy hranice byly ještě propustné, aby si jako nosiči vydělaly pár šekelů. Avšak malý Hassam, syn obchodníka s potravinami, nenesl náklad pomerančů ani oliv, nýbrž pod červenou mikinou měl pás atentátnika-sebevraha naplněn výbušinou. Opasek dostal připevněn na břicho, aniž by tušil co by to pro něj a jeho potenciální obětě zamenalo: Hassam Abo byl totiž duševně mírně zaostalý. Dálkově ovládaný robot osvobodil děcko od bomby plné hřebíku. Pak si kluk, svlečen až na podvlíkačky, které strachem pomočil, klekl a hořce zaplakal. Upěnlivě prosil o život u těch, kteří mu právě zachránili život. Srdcervoucí to obraz a obžaloba Hamásu, které hocha zneužilo. Hnutí Hamás poslalo děcko na jistou smrt s cílem usmrtit další lidi. Matce slíbili 100 šekelů, tehdy asi 18 euro, za syna a jeho smrt mučedníka. Byl by se stal nejmladším sebevrahem-atentátníkem. Jeho obraz by se byl dobře vyjímal na demonstraci za mír s heslem „Vrah dětí Hamás“. Fotografii nakonec šťastně uzavřeného dramatu je možné bez problémů obstarat od zpravodajské agentury Reuter; obraz se pohodlně vejde na lepenku rozměru DIN-A2.

Není to starost o blaho dětí, kterou má světová veřejnost na srdci a co vzbuzuje její rozhořčení. Proč neskandují lidé „Vrah dětí Boko Haram“ po tom, co v Nigerii, ve městě Potiskum, sebevražedný atentátnik usmrtil ve škole 48 dětí? Proč ne „Vrah dětí Islámský stát“ po tom, co černě zakuklení vrazi v samotném Iráku usmrtili nebo zmrzačili 700 detí? Proč ne „Vrah dětí Sýrie“ po tom, co diktátor Assad nechal bombardovat Aleppo? Proč ne „Vrah dětí Severní Korea“, jelikož tam umírají děti hladem, což je světu po desetiletí známo? Místo toho provolávají „Vrah dětí Izrael“. A když již Němcům konflikt na Blízkém východě leží obzvláště na srdci, mohli by provolávat i „Vrah dětí Hamas“. Avšak ani to nedělá nikdo z nich. Jde tudíž snad méně o soucit s palestinskými dětmi a spíše o resentiment – utajovanou/potlačovanou zášť – proti židovskému státu Izrael, který žene tolik lidí do ulic? Onen tak důležitý smysl pro soucit nad utrpením lidí a solidarita s nimi, jsou politicky instrumentalizovány. V mediální válce se ze suroviny soucit vyrábí ostrá munice, cit se překuje v úskočnou, podlou zbraň, proti které není obrany. Samozřejmě, soucit sám o sobě je neutrální, neantisemitský, avšak strategie využít ho propagandisticky proti Izraeli je antisemitská.

Sdílet:

Komentáře vypnuty.

Postaveno na technologii WordPress | Design Elegant Themes
Twitter Auto Publish Powered By : XYZScripts.com