Prohlášení Židovské obce v Praze ke žhářskému útoku na autonomní sociální centrum Klinika
Se znepokojením sledujeme nárůst extremistického chování, jenž vyvrcholil v sobotu
žhářským napadením centra Klinika – místa solidarity a pomoci uprchlíkům. Ctíme potřebu jednoznačně odsoudit nenávistné chování jednotlivců a zejména organizovaných skupin násilníků.
Vyzýváme všechny demokraticky smýšlející politické strany a také občany České republiky, aby se distancovali od takových projevů nesnášenlivosti a nenávisti. Agrese, kterou tyto extremistické skupiny, může ohrozit charakter celé naší společnosti a samu podstatu demokracie.
Žádáme policii o důkladné vyšetření všech incidentů, které se staly při protiislámských
demonstracích v Praze, a také těch incidentů, které následovaly po jejich ukončení.
Za Židovskou obec v Praze dne 7. února 2016
Jan Munk, předseda
PROHLÁŠENÍ JEDNOHO KIBICE.
**************************
Model právního státu, založený na zásadě, že každý soukromý úkon či úkon establishmentu musí být právně podložen, v poslední době vykazuje značnou poruchovost. Obyvatelstvo vyciťuje, že model je proklamován pouze nominálně, neboť je, jak se zdá zahlcen. Mezi lidmi se stále intenzivněji šíří pocit, že jsou ponecháni a odkázáni na „svépomoc“, která je však v právním státě nemyslitelná, coby nepovolené braní spravedlnosti do vlastních rukou. Takže zhusta dochází k bezvýchodným situacím: úřady nezvládají veřejností požadované úkony, jsouce přetíženy bagatelními lapáliemi ještě zdřívějška, avšak mají ještě sílu a nestoudnost zakazovat obyvatelstvu, aby si to „vyřešilo mezi sebou samo“. Tato absurdita logicky vede k nárůstu deziluzí, frustrací, ba dokonce pocitům, že dochází k denegatio iustitiae. Tomuto stavu paralelně sekundují občasné závažné poruchy systémů, pozorně sledované podrážděným obyvatelstvem, které to hodnotí jako selhání, právní vakuum ve stadiu nadcházející anarchie. To pak často vyústí k zoufalým, křečovitým projevům občanské neposlušnosti, asociálním až přímo sociálně patologickým jevům, ke křečovitým demonstracím, které ventilují nadrženou frustraci, k excesům, hraničícím až se vzpourou a konečně i ke kvalifikované trestné činnosti. Obyvatelstvo zkrátka živelně reaguje na netečnost establishmentu, oponujícímu jen formálně blížící se demografické kalamitě. A co zbývá politikovi v systému parlamentní demokracie? Aby byl vůbec volitelný, musí se nezbytně identifikovat s hlasem obyvatelstva. Karty jsou rozdány a ať tak či onak, nevole obyvatelstva k invazi islámských migrantů nutně nabude institucionálního charakteru. Jinak řečeno: jednotlivé inzultace rozličných exotů budou trestně stíhány, ale systém se jako celek stane rezistentnějším, snad i více šovinistickým, reprezentován nově zvolenými zastánci anti-islamizmu. Vůbec nemluvme o xenofobii. Xenofobie směřuje universálně vůči KAŽDÉMU cizinci. Specifikem této doby je, že Evropané, resp. Češi, vnímají migranty z Orientu jako cizorodé elementy z jiného kulturního okruhu, mírně řečeno. A spíše by uvítali, kdyby se ve středoevropském regionu usídlovali třeba Američané, Angličané, Francouzi a jiní autentičtí Evropané. Etiketa s názvem xenofob je proto nesmyslem. Nyní jde o test a zatěžkávací zkoušku EU. Už se odhazují tretky, které vyšly z módy. Schengen byla krásná, avšak jak vidno, příliš křehká hračka, která musela zkolabovat, zamazána blátem a exkrementy z balkánských příhraničí. Že jde o programovou diverzi a sabotáž proti Evropě, načasovanou ausgerechet v době, kdy jsou lidé z různých příčin navztekaní na různé věci, je jasné, méně je však jasné, kdo za ní stojí. A proto se tažme: CUI BONO?
A protože tušíme odpověď, děsíme se zásadních opatření, které z této odpovědi zaznívají. Militarizace, riziko redukce sociálních výdajů, jiná populační politika, jiný způsob uvažování při výchově, studiu, pracovním procesu. Jiná koncepce právního systému, jiný způsob financování státních výdajů, jiné pojetí daňové problematiky. Jiné kulturní prostředí, jiný žebříček občanských hodnot, jiná role různých konfesí ve státě. Prostě opatření, směřující v konečném důsledku ke stavu, kdy průměrný občan nebude pociťovat odcizení. Nebude mít dojem, že stojí jaksi mimo systém, ale že je funkční součástí státu. A erudované exponenty, kteří tato opatření vypracují, si občané musí nejen mezi sebou najít, ale také najít odvahu si je zvolit. Což předpokládá, že toho všeho budou inteligenčně schopni.
Naše obec by měla adekvátně vnímat signály a znamení doby. Poté na ně po zralé úvaze relevantně reagovat.
*******
(„Je tu velký morální konflikt. Na jedné straně nebýt krutý vůči cizím lidem, kterým jsme nepomohli v momentě, kdy to začalo. Rozhodně do toho ale musíme započítat i vlastní národní zájmy a obyvatelstvo. Na základě toho je potřeba vytvořit strategické plány. Kolik můžeme přijmout, co s nimi můžeme dělat, abychom je integrovali. Velkým problémem je, že tu nepanuje racionální uvažování. Všechno to jsou hysterické reakce, které jdou ode zdi ke zdi. Černobílá řešení nefungují.“ Israel Ziv, izr.gen.v.v. – dnešní E15)