Bílé břízy v Šanghaji. Vzpomínka na Arnošta Lustiga

Zítra to již bude pět let, co nás opustil spisovatel Arnošt Lustig. Čtenářům ŽL u této příležitosti přinášíme vzpomínku Markéty Mališové na jejich společnou cestu do Šanghaje.

Arnošt cestoval rád. V Boha nevěřil, ale přeci jen si to nechtěl u něj rozházet, kdyby náhodou byl. Myslím, že spolu při cestách diskutovali.

„Člověče, neblázni, teď jsem v Patagonii, tak mě tady tý holce nemůžeš nechat. A ty si myslíš, že by se v Pradu hodilo, abych se sesul pod Goyou? No neblbni, čeká mě Izrael a Evička s Petrem Erbenovými, ty ještě musím vidět, a to bys mi snad neudělal? Austrálii, Šanghaj a Koreu mi přece nevezmeš. Že to je moc po chemoterapii? No dobře, tak tedy Austrálii ti nechám, ale Židovskou obec v Melbourne pěkně zklameš, hošíčku.“ A tak to asi šlo dál.

Do Šanghaje jsme přiletěli v září 2010 na Expo. Čekali jsme usměvavé Číňany v slaměných kloboucích na rýžových polích. To byl ale šok. Moderní předměstí, čtyřproudé dálnice, nádherná architektura, propojená výtvarnými objekty. Mrakodrapy se tyčily ve sklu, betonu a oceli nad starými chrámy, kterých ubývalo. Všude bylo čisto a květinové truhlíky visely i na svodidlech.

„Kam dáme Expo? Sem, ale musíme odsunout jeřáby a doky přesunout padesát kilometrů po řece dolů, přemístit továrnu, postavit nový most a přivést sem metro. Máme na to rok.“ Takhle se asi plánuje v Šanghaji.

Hned z letiště nás odvezl generální komisař Expa Pavel Stehlík do vyhlášené restaurace Bar 1931 na čínskou kachnu. Bez ní by Arnošt nevstoupil do hotelu. Těšil se na ni už 14 dní. Kachen bylo připravených několik na různé způsoby a krásně ozdobených. Na velkém otočném tácu kolem nás neustále rotovaly a nedalo se přestat jíst.

Hotel Jing An byl překrásný a nebe stále plné těžkých šedomodrých mraků nasycených smogem. Teplo a velká humidita. Město plné motorek, aut a kol, lidí, obchodů, parků, koček a psů – to vše nám vyhovovalo. V českém pavilónu Expa jsme zahájili výstavu věnovanou Kafkovi a Praze, a současně, protože Arnoštovi vycházel první čínský překlad knihy Bílé břízy, na nás čekal i sál plný čínských studentů, tedy vlastně studentek. Nevím, zda li věděli o náklonnosti Arnošta k ženám, anebo literaturu studují jen dívky. Aby se studenti cítili na besedě lépe, každý dostal před sebe naservírovaný řízek s bramborovým salátem, připravený českou restaurací našeho pavilonu. Nikdo se jídla ani nedotknul, dokud beseda neskočila. Arnošt studenty pobízel. „Vy nemáte hlad?“ zeptal se několikrát, ale nikoho nepřesvědčil. Tomu nerozuměl. Jak to, když může někdo jíst, tak nejí, i když má všechno zadarmo. Studenti nezačali dřív než on z úcty k staršímu, a Arnošt nejedl, protože měl plné břicho kachny. A tak všichni besedu svorně prohladověli a jídlo okoralo.

Jednou si Arnošt v lobby hotelu odskočil na toaletu. Čekala jsem opodál. A najednou vidím, že Arnošta drží pod paží vysoká, štíhlá, černovlasá Číňanka v růžovém hedvábném županu a vede ho k výtahu.

Volám: „Arnošte, kam jdeš?“

„Ale ta Číňanka mi chce ukázat vázu.“

„Na pokoji?“ zeptala jsem se, popadla ho za ruku a odvedla pryč od výtahu. Arnošt chtěl opravdu vázu koupit a později jsme ji také koupili. Ale netušil, že hotel byl plný hostesek, které poskytovaly specielní služby pánům na pokojích. Byly v hotelu oficielně zaměstnané a patřily k personálu. Normální denní šichta. Práce, jako každá jiná. Doprovázely nás v každém výtahu. Budˇ jste ji chtěli, nebo ne. Byly slušné, milé, uctivé a nikoho lascivně neobtěžovaly. Patřily k hotelu jako židle ke stolu. A hotel, to byl docela luxusní.

Číňané většinou neumí anglicky. Možná mluví jenom ti, co pracují v horních patrech mrakodrapů. Také proč by se kvůli pár tisícům turistů, kteří přijedou, učila miliarda tři sta milionů lidí nějaký cizí jazyk. Mají sami problém domluvit se mezi sebou ve vlastní zemi se spoustou nářečí. Vlastně i Expo pořádali více méně pro sebe – jako návštěvníci vysoce převažovali. V hotelu mluvili anglicky jen na recepci. V hotelové restauraci jsme si neuměli objednat ani polívku. Místo jídelních lístků jsme dostali obrázkové kartičky, ze kterých houby poznáte, co budete jíst a mladý číšník uměl říct pouze NO HAVE. Když už jsme dostali třetí talíř syrových ryb a já už je nemohla vidět, natož pozřít, vzdali jsme se naděje na dobrou upečenou rybu, o steaku, který si Arnošt moc přál, ani nemluvě. Nezbylo nám než jít do nedalekého anglického Pubu na pivo a hamburger.

Jednou se nám konečně v jedné rodinné restauraci podařila objednat kuřecí polívka, nejlepší lék na Arnoštovu nemoc. Překvapení ale bylo, když nám přinesli hrnec, ze kterého trčela biskupem a bílými uvařenými stehny k nebi celá obrovská slepice. A teď si s ní poraďte. Ale obsluha byla velmi milá a pustili nám k našemu „zápasu“ alespoň čínské lidové písně.

Arnošt se rád hezky oblékal a nejraději vybíral látky pro oba. A protože jsou Číňani vyhlášení svými krejčovskými salóny, nesměli jsme z Šanghaje odletět bez kostýmku a pánského obleku, šitých na míru. Poradili nám nejvyhlášenější třídu na salóny, ale já jméno ulice zapomněla. Hotelové taxi to musí znát, říkala jsem si. Avšak taxikář samozřejmě neuměl ani slovo anglicky a já začala rukama vysvětlovat, kam že to potřebujeme. Jehlou jsem si prošívala rukávy, přišívala jako knoflíky, stříhala nůžkami, ale taxikář si asi myslel, že jsem moc pila. Nakonec jsem chytla Arnošta za klopy saka a začala s ním třást a svlékat ho a oblékat.

„Mao Ming,“ zvolal taxikář a konečně jsme jeli do vyhlášené ulice luxusních módních krejčovství. Byl to obřad. Obešli jsme nejdřív několik salonů a Arnošt správně vybral ten, kde prodávali i kožené pásky. Jmenoval Paris Tailor. Rozložili před nás jako karty katalogy modelů a hned vedle látky. Všichni se kolem nás seběhli a hlavně dívky obletovaly Arnošta. Byly z něho celé vedle. Tady už anglicky mluvili, a tak Arnošt hned zjistil, kolik mají kluků, jestli je kluci mají rádi, a jestli jsou na ně správně hodní. Na takového zákazníka určitě nikdy nezapomenou. Ihned zjistil, jak se jmenují. Jedna byla Jane, druhá Sandra a krejčí se jmenoval John. Salon vedl Stephen Wong. Všichni si dávají americká jména. Znělo to zvláštně. Několik kostýmů bylo vystavených. Arnošt měl okamžitě jasno a vybráno. Pro sebe tmavomodrý dvouřadý oblek s jemným proužkem a mě světlomodrý kostým s kulatým výstřihem, kombinovaný s kobaltově modrou vlněnou látkou. Chtěla jsem radši růžový a začala si vybírat, ale neměla jsem šanci. Změřili nás, druhý den večer byla zkouška a třetí den ráno už jsme v nich odlétali. Ještě večer před odletem si Arnošt nechal narychlo ušít dvě košile. Ráno v deset hodin bylo vše na recepci. Dodnes kostým ráda nosím s nádhernou vzpomínkou a jsem ráda, že je modrý. Arnošt věděl…..

Šanghaj nebyla jen Expo, ale i Arnoštova vzpomínka na tátu, který sebral všechny ušetřené peníze a dal je jako výkupné nacistickému úředníkovi, aby zařídil víza pro celou rodinu do Šanghaje. Místo víz se však všichni dočkali deportace do Terezína a tatínek o všechny peníze, které, jak Arnošt říkal, paradoxně vydělal díky Hitlerovi na prodeji pracovních oděvů Němcům, přišel.

Arnošta nesmírně přitahovalo poznat místa, která souvisela s plány Němců, jak vyčistit Evropu od nepohodlných židů, nebo kam před nimi židé utíkali. Představoval si tam vždy sebe a svou rodinu, co by tam dnes dělal a jak by žil. Ať to byla Šanghaj, nebo Patagonie.

S televizním štábem jsme jeli navštívit židovskou čtvrť nedaleko centra, postavenou pro židovské rodiny přicházející z Evropy kvůli Hitlerovi. Čtvrť bohužel musela z větší části ustoupit modernímu městu a zůstala už jen jedna ulice. Snad asanace skončí dříve, než zbude pouze pamětní deska v parku, která už je dnes nainstalována. Dozvěděli jsme se, že se židovské rodiny zase tolik nacistů nezbavily, protože v cihlových jednopatrových domech byly nastěhovány i rodiny německé jako dohled.

Venku na ulici viselo prádlo, v otevřených chodbičkách odpočívali na lehátkách lidé, o zídky byly opřené staré kárky a rezavá kola. Děti lítaly po chodníku. Arnošt si sednul na betonové schůdky a jediné co řekl, bylo: „To je Terezín.“ Hlavou mu běželo dětství.  Z židovské čtvrti zbylo jen torzo. Náhrobní kameny ze hřbitova použil Mao Ce-tung na dláždění chodníků a cest. Dnes se je snaží alespoň některé dohledat a shromáždit na jedno místo. Šanghaj roste závratným tempem a současný trend je bourat a stavět vše nové. Škoda. Město ztrácí paměť.

Z Šanghaje jsme měli letět do Koreje. Arnošt byl unavený, a tak jsem navrhla, že pojedu sama, vrátím se za pár dní, a pak pojedeme domů. Rekce byla okamžitá.

„A to si myslíš, že tě tu nechám jako nějakou čínskou kachnu lítat samotnou přes Žluté moře sem a tam? Ne miláčku, letím s tebou.“

A tak to bylo vždy. Nenechal si ujít nic do svých 84 let. Cestovat s Arnoštem byla radost.

(Úryvek z připravované knihy Markéty Mališové o cestování)

 

 

Comments are closed.