Gita Zbavitelová: Nečekané pokračování obměny izraelské vlády
Dramatickou dohru má středeční rozhodnutí izraelského premiéra Binjamina Netanjahua přivést do vlády poslední pravicovou parlamentní stranu, která v ní ještě nebyla, Izrael, náš domov (Jisrael Bejtejnu), a dát jejímu předsedovi Avigdoru Libermanovi funkci ministra obrany. Kvůli rozšíření vládní většiny v Knesetu o pouhých šest hlasů tak hodil přes palubu zkušeného ministra obrany Mošeho Jaalona a vymyslel si, že mu nabídne post ministra zahraničí.
Jaalon však v pátek všechny překvapil. Oznámil, že odchází z vlády a skládá i poslanecký mandát, protože ztratil důvěru v premiéra, a na čas se stahuje z politického života. Za důvod označil neshody s Netanjahuem „v zásadních profesních a etických otázkách“ a „nebezpečné extremistické síly a fundamentalismus“, které sílí v premiérově straně Likud i celém Izraeli.
Moše Jaalon byl dlouholetým spojencem a souputníkem Netanjahua, ale v poslední době se názorově rozcházeli. Spory vyvrcholily rozdílným pohledem na čin vojína, který zastřelil zneutralizovaného palestinského útočníka. Většina ostatních členů pravice, včetně Netanjahua i Libermana, měla pro vojáka pochopení, ale Jaalon trval na nutnosti dodržovat morální hodnoty a pravidla a poslal ho před soud. A když nedávno jeden generál k Netanjahuově nelibosti vyjádřil obavy z radikalizace izraelské společnosti a naznačil, že některé podobné jevy se vyskytovaly i v Německu před nástupem nacismu, Jaalon se ho zastal. Zatímco někteří členové vlády prohlašovali, že generálové nemají vyjadřovat politické názory, ale sloužit vlasti, Jaalon hájil jejich právo na svobodu projevu a vyzval armádní činitele, aby své názory říkali dál.
Netanjahu teď jmenováním Libermana vzkázal bezpečnostním složkám, že názory vyjadřovat nemají. Především ale připravil Izrael o schopného a rozvážného ministra, který zvládal krize uvážlivě a s chladnou hlavou a jehož strategické schopnosti se nejednou osvědčily. Je právě jeho zásluhou, že individuální útoky Palestinců v posledních devíti měsících nepřerostly v další intifádu a víceméně ustaly. Byl zastáncem zdrženlivosti a umírněnosti izraelské reakce, a nikoli kolektivních trestů, a ani v době, kdy docházelo k až čtyřem teroristickým útokům denně, nezavřel hranice a nechal Palestince denně dojíždět do Izraele za prací. Také neúnavně varoval před sílícím extremismem osadníků a ultrapravicovou rétorikou ve společnosti. Vážili si ho i arabští partneři jako Egypt nebo Jordánsko.
Teď bude o životě Palestinců rozhodovat nepředvídatelný Avigdor Liberman, který nemá žádnou vojenskou praxi ani zkušenosti s bezpečností. Když byl ministrem zahraničí, navrhoval vládě bombardování Asuánské přehrady a tvrdý vojenský zásah v pásmu Gazy, který by je proměnil „ve fotbalové hřiště“. Jako ministr zahraničí byl v Egyptě persona non grata a vyhýbali se mu i další světoví politici. Rozvaha Mošeho Jaalona k jeho vlastnostem nepatří, ale v křehké bezpečnostní situaci bude muset narychlo přijímat důležitá rozhodnutí. Jeden přední izraelský komentátor premiéra obvinil, že Libermanovým jmenováním ohrožuje národní bezpečnost. Liberman bude mít také ve vládě možnost ovlivňovat výstavbu židovských osad – sám v jedné na Západním břehu bydlí a nesouhlasí s jakýmkoli omezováním jejich rozšiřování.
I když Libermanovy činy ve funkci ministra obrany mohou být nakonec zdrženlivější než jeho dramatické výroky, je velká škoda, že Izrael přišel o Mošeho Jaalona. Snad ale ne na dlouho – Jaalon slíbil, že se do politiky vrátí, a dokonce „jako kandidát na premiéra“. Jeho kritika pravice však naznačuje, že kandidátem Likudu určitě nebude.
