Vatikán a Židovské muzeum v Římě pořádají společnou výstavu: Menora mezi náboženským kultem, historii a mýtem

Tři a půl roku trvala příprava historicky unikátní výstavy zahájené v polovině května v Římě. Je výsledkem těsné spolupráce Vatikánu a římského Židovského muzea, a také proto probíhá na dvou místech zároveň: ve vatikánském muzeu Braccio di Carlo Magno a ve zmíněném Židovském muzeu nedaleko hlavní římské synagogy. Vypráví několik tisíciletí dlouhý, fascinující a pohnutý příběh menory, sedmiramenného svícnu, jenž je považován za nejstarší a nejvýznamnější symbol judaismu. „Pouto mezi židovským národem a menorou je odvěké, pevné a plné symbolických významů. A nebylo nikdy přetrženo,“ napsal do katalogu k výstavě vrchní římský rabín Riccardo Di Segni. Cílem výstavy je rovněž osvětlit historii římské židovské komunity od dob pohanských císařů po novověk.

Expozice pod názvem „Menora: náboženský kult, historie a mýtus“ obsahuje bezmála 150 maleb, soch, ilustrací, rytin, archeologických nálezů, literárních dokladů a dalších zobrazení menory na různých podkladech včetně skla, mincí, textilií, knih, šperků. Jedním z nejkurióznějších artefaktů je dokonale uchovaná gladiátorská přilba, na jejíž přední straně je vytepána palma se sedmi větvemi. Je zjevné, že byla vlastnictvím židovského otroka, jenž se stal gladiátorem v římském Koloseu.

Kromě sbírek Vatikánu a římského Židovského muzea exponáty zapůjčila řada renomovaných zahraničních muzeí, jako pařížský Louvre, londýnská Národní galerie, Izraelské muzeum a Národní izraelská knihovna, Uměleckoprůmyslové muzeum a Albertina ve Vídni, nizozemské Muzeum Franze Halse v Haarlemu, Sefardské muzeum v Toledu, židovská a archeologická muzea v New Yorku, Padově, Florencii, Neapoli, Parmě a mnoho dalších.

Nejstarším exponátem je obdélníkový „magdalský kámen“ nalezený roku 2009 v ruinách synagogy v Magdale na březích Galilejského jezera. Na jeho přední straně je vyryta menora, která dle archeologů představuje jedno z nejstarších vyobrazení sedmiramenného svícne pocházející z období mezi Druhým Chrámem (516 př. n. l. – 70 n. l.) a ranou Římskou říší. K těm novějším artefaktům pak patří obrazy Marca Chagalla, různá provedení izraelského státního znaku (včetně původního návrhu státní vlajky podepsaného prezidentem Ben Gurionem) či izraelský komiks o superhrdinovi s menorou na hrudi.

Kde skončila zlatá menora?

Vystavena je i replika původní, „biblické“ menory zhotovené z ryzího zlata podle přesného návodu v Tóře (Exodus 25:30–40), která se nacházela ve Druhém jeruzalémském chrámu. Poté, co byl chrám roku 70 n. l. zničen římským vojskem pod vedením budoucího císaře Tita, byla zlatá menora spolu se židovskými otroky a další válečnou kořistí přenesena v triumfálním průvodu do Říma.

Právě tento výjev je zvěčněný v reliéfu vytesaném na Titově oblouku v Římě. Příslušníci místní židovské komunity jej  však odjakživa považují za symbol neštěstí, exilu a ztráty nezávislosti, a proto se mu vyhýbají a odmítají jím procházet. Výjimkou byl květen 1948, kdy se zde shromáždili, aby uvítali vznik Státu Izrael. Také pod ním prošli, ale záměrně opačným směrem, než jejich do otroctví odvlečeni předkové při příchodu do Říma před bezmála 2000 lety.

Po tomto původním svícnu se však slehla zem a jeho další osud je opředen mnoha legendami: podle jedné se ho zmocnili Vandalové, když v roce 455 n.l. vydrancovali Řím, a odnesli jej do Kartága. Odtud se měl dostat přes Byzancii zpět do Jeruzaléma, kde se jí v roce 614 n. l. měli údajně zmocnit Peršané. Podle jiné má být ukryta v útrobách Vatikánu (v roce 1996 izraelský ministr pro náboženské otázky dokonce požádal papeže Jana Pavla II. o pomoc „při vyšetřování“, přesto nalezena nebyla), či utopena na dně Tiberu. Po jejich stopách se vydal i spisovatel Stefan Zweig se ve své novele „Pohřbený svícen“ (1937). Podle historika umění Francesca Leoneho je historicky nejspolehlivější verzí ta, podle níž zlatou menoru uloupili koncem 5. stol. v Římě Vandalové nebo Góti a posléze ztavili.

Menora v křesťanství

Obraz menory, symbolu Božího světla, sedmi dnů stvoření, hořícího keře či stromu života, převzalo i křesťanství. Byla zdrojem umělecké inspirace a používala se i pro liturgické účely. Obří sedmiramenný svícen zdobí například slavný Dóm v Miláně, svatyni v Mentorelle – jeden z nejstarších mariánských kostelů v Evropě, katedrálu v Palmě de Mallorca či italské katedrály v Pratu a v Pistoii.

Mezináboženský aspekt expozice se promítl i do skladby hostů slavnostního zahájení – představitelů Vatikánu i římské židovské komunity. Přítomni byli například předseda papežské komise pro křesťansko – židovské mezináboženské vztahy kardinál Koch, zástupce římské kurie kardinál Bertello, vrchní římský rabín Di Segni i předsedkyně římské židovské obce Ruth Dureghello. Ředitelka Židovského muzea Alessandra Di Castrose svěřila novinářům o svém přesvědčení, že z tohoto prvního společného počinu se zrodí nové projekty, objevy, spolupráce i nová přátelství.

Výstava je otevřena do 23. července. Krátké virtuální nahlédnutí zde.

Podle ital. a izr. zdrojů

Comments are closed.