Před 75 lety do transportu nenastoupili. Manželé Winterovi zvolili smrt, ale Gestapo se jim doběhnout podařilo
Vyčištěný náhrobek Winterových před výročím jejich smrti. Práce hrdých Prostějováků, kteří nechtějí zapomínat
K prostějovské elitě patřila bezpochyby za první republiky rodina Winterových, kterou v éře předválečné představoval Bruno Winter a jeho druhá manželka Terezie, synové Hugo a Kurt z prvního manželství. Začátkem 20. století vlastnili velkou sladovnu s obchodní značkou Castello, pivovar Bratři Winterové, výrobu marmelád a džemů. V roce 1913 se sešli tři prostějovští pivovarníci, kteří si navzájem konkurovali a uzavřeli dohodu. Za nějaké odstupné zanikl pivovar Bratří Winterů a jeho zákazníky si přebraly tehdejší pivovary Akciový pivovar v Prostějově a Dvořák & Binko. Winter však nelenil a do deseti let vzniká z bývalého pivovaru továrna Kornolith, které byl také spolumajitelem; a ta se úspěšně podílela na rozvoji konfekčního průmyslu. Na základě patentů se zde vyráběly knoflíky všech možných druhů. Továrnu vedl jeho syn Hugo, o kterém se krátce zmíníme. Jako inženýr „strojní i komerční“ měl optimální vzdělání k vedení Kornolithu (alias familiárně psáno po prostějovsku – v kornolitce) a byl držitelem mnoha patentů. Knoflíky se vyráběly z různých odpadových surovin. Přísloví o tom, že někdo nebo něco „smrdí jako dveře od kornolitky“ mluví za vše, vždyť se tam zpracovávaly kopyta, rohy a vůbec zvířecí zbytky.
Ing. Hugo Winter ve Velké Británii v roce 1940
Hugo Winter měl zajímavého a vznešeného koníčka, učarovala mu vůně motorů. Závodil ve voze Bugatti, který asi i vlastnil. Byl současníkem slavné závodnice Elišky Junkové a dlužno napsat, že „královna volantu“ obsazovala místa mezi horní pěticí účastníků, zatímco Hugo byl spíše na opačném poli výsledkové listiny. Protože po své matce Josefině, rozené Conrad, měl dvojí občanství, reprezentoval v některých závodech Rakousko a v jiných Československo. V roce 1933 získal Zlatou medaili rakouského autoklubu za zásluhy
Mecenáš městského muzea
Jeho otec Bruno byl velkým milovníkem historie. V dobách, kdy se tomu tak neříkalo, sponzoroval prostějovské městské muzeum a třeba v roce 1937 spolufinancoval i 1. Moravský sjezd archeologů, který se zde konal. Jedna z prvních fotografií, které jsem získal, jej zpodobňovala právě při odchodu z návštěvy účastníků sjezdu u hraběte Sylva -Tarouccy na zámku v Čechách pod Kosířem. S ohledem na rodinné finanční možnosti se ví, že sbíral i obrazy a starožitnosti. Těžko říci, kam všechny tyto věci přišly, ale stopy míří na Gestapo. Ano, dobrali jsme se v běhu času do dob Protektorátu. Bruno Winter byl bezpochyby tak úspěšný i díky své inteligenci a rozhledu. Pravděpodobně měl dosti zpráv, aby věděl, co jej jako židovského podnikatele asi čeká. A tak ještě v době, kdy mohl o svém majetku rozhodovat, daroval svou rozsáhlou sbírku hodin tehdejšímu Městskému muzeu v Prostějově. To ji zařadilo do svého inventáře, a ještě v roce 1947 se ve své ročence chlubilo tím, že jde o sbírku hodin, jež je největší v republice.
Odchod ze života a msta Gestapa
Kurt, nejmladší z Winterů. Zemřel v Osvětimi
Poslední červnové dny byly v roce 1942 ve znamení transportů židovských spoluobčanů do Terezína. Předvolání dostali i manželé Winterovi i mladší syn Kurt. Starší Hugo uprchl do Anglie, kde byl na začátku války členem pozemního personálu RAF – asi byl tedy i manuálně velmi šikovný. V den transportu, který připadl na sobotu 27. června, nalezl Kurt svého otce a jeho manželku mrtvé, volili dobrovolný odchod ze světa. Ze světa, který by jim už nic dobrého nepřinesl. A msta Gestapa byla okamžitá. Do dvou dnů byl Kurt, který byl občanským povoláním prokurista sladovny, v té době už samozřejmě „arizované“, zatčen. Vyšetřovací spis čítal 199 stran a kladl mu za vinu „zatajování židovského majetku“. Poslali jej do Osvětimi, kde byl v únoru 1943 zavražděn. Manželé Winterovi byli ještě pochováni do rodinné hrobky na Novém židovském hřbitově v Prostějově.
Záchrana v Anglii
Jak se vedlo jedinému Winterovi v Anglii? Záhy jej od RAF vyreklamovala britská vláda, protože se zjistilo, že je odborníkem na knoflíky, a tak byl poslán do jižní Anglie, kde řídil továrnu na knoflíky pro uniformy. Život to asi nebyl jednoduchý, byl židovského původu a jeho mateřštinou byla němčina. Ale vše zvládnul. V roce 1944 se oženil s Angličankou Cynthií a narodili se jim postupně dcera a syn. O několik let později už měli všichni vystaveny nové pasy a chtěli se vrátit do republiky. Přišel ale únorový převrat. I Hugo Winter byl inteligentní a měl rozhled, a tak se už nikdy do Prostějova nevrátil.
Nevděk městem vládne
Rodina Winterových podporovala předválečný kulturní rozvoj Prostějova a věnovala městskému muzeu významnou sbírku. Proto by město mělo pečovat o jejich hrob jako to dělá i v případě jiných mecenášů. Rodinná hrobka Winterových samozřejmě za celou tu dobu utrpěla. Léta komunismu se podepsala na židovském hřbitově tím, že zmizely všechny doplňky z litiny a bronzu. K udržování hrobu se dnes nemá muzeum, kterého ani blížící se výročí úmrtí mecenáše nedonutilo k úpravě hrobky. Ředitel muzea Daniel Zádrapa mi napsal, že to nyní není možné, ale bude o tom uvažovat. Co to znamená přeloženo do lidské řeči? Až naprší a uschne? Ani rada města ve svém vyjádření, jejíž kostrbatou výmluvu formuloval náměstek primátorky Pavel Smetana, který v rámci svých pravomocí má úplně jiné úkoly, se k této splátce dluhu nepřihlásila. Podle Smetany hřbitov nepatří městu, ale Federaci židovských obcí, proto to prý nejde. Nepravda byla okamžitě odhalena a rada města se bude vyjadřovat znovu. Výročí však nečekají, tak jsme s kamarádem hrobku se souhlasem správce hřbitova raději vyčistili sami. Udělali jsme to, abychom alespoň trochu mohli být hrdí na to, že jsme z Prostějova, který se snad v budoucnu již nebude k památce svých židovským mecenášům obracet zády.
Ivan Čech, Prostějov
