Novinky ze života komunity

Můj syn terorista. Islámská radikalizace není věcí jen muslimů

Přinášíme část rozhovoru s Ondřejem Kundrou, spoluautorem knihy „Můj syn terorista“. „Mladí lidé v džihadismu nalézají hlubší smysl života, mají pocit, že se upsali něčemu, co je přesahuje, co dává smysl,“ popisuje Kundra motivy některých mladých Evropanů, kteří odešli bojovat do Sýrie a Iráku. Celý rozhovor bude publikován v ŽL43.

S kolegou Tomášem Lidnerem jste napsali unikátní knížku o příbězích mladých Evropanů, kteří se dali do služeb Islámského státu. Proč jste si jako čeští novináři vybrali toto téma, které je v našich podmínkách spíše okrajové? Jak vůbec nápad na takový projekt vznikl?
Může za to vlastně moje žena. Všimla si zajímavého článku o matkách evropských džihádistů v jedněch amerických novinách a upozornila mě na něj. Byl napsaný strhujícím způsobem, téma mě okamžitě zaujalo. A zaujalo i Tomáše. Šli jsme do toho s tím, že česká veřejná debata je ohledně migrantů, džihádistů a islámu zanesena mnoha mýty, chtěli jsme ji prostřednictvím knihy obohatit o více argumentů. Zaměřili jsme se přitom cíleně na evropské konvertity, kteří se radikalizovali a odešli bojovat do Sýrie, či Iráku. Chtěli jsme tím říct, že radikalizace není věcí jen muslimů, ale že k ní může dojít i v našich rodinách. A také k ní dochází. V některých zemích je konvertitů až dvacet procent.

Kolik zemí jste při své práci navštívili? Jak dlouho psaní trvalo?
Byli jsme v Německu, Belgii, Francii, Holandsku, Dánsku, Norsku. V některých zemích opakovaně. Knížka je výsledkem roční práce. To téma jsme ale v širších souvislostech, především můj kolega, sledovali několik let dozadu.

Myslíte, že předkládáte ve své knize reprezentativní sondu, z níž jdou vyvodit nějaké obecnější závěry, proč se mladí radikalizují tímto směrem? Jsou nějaké rozdíly podle zemí?
Naše kniha nepřináší komplexní pochopení problému. To ani nejde, protože dodnes to není jasné i řadě expertů, kteří se tomu v Evropě dlouhodobě věnují. Zkoušíme zprostředkovat některé příběhy, které jsou alespoň trochu zobecnitelné, snažíme se jít více do hloubky. Nemluvili jsme jen s rodinami radikálů či s radikály samotnými, ale i s lidmi, kteří mají na starosti deradikalizaci: policisty a bezpečnostními službami. Mezi zeměmi rozdíly jsou, ať už v počtu konvertitů, nebo ve způsobu radikalizace.

Rys, který jsme vysledovali, je, že pro řadu mladých lidí je džihádismus, který je spojený s jistou popkulturou formou seberealizace. Jsou na něj nabaleni rapeři etc. Mladí lidé v džihadismu nalézají hlubší smysl života, mají pocit, že se upsali něčemu, co je přesahuje, co dává smysl. Ve svých životech se často cítí ztraceni, neukotveni. Radikalizace, a i k tomu jsme dopěli, není věcí jen chudších lidí na segregovaných předměstích evropských měst jako je Paříž či Brusel. Dotýká se i bohatších rodin, i zde je ale ona prázdnota jaksi přítomná.

Pak lze vysledovat samozřejmě i další obecnější rysy, častěji k radikalizaci dochází u lidí z rozpadlých rodin, mezi radikály najdete více těch, co mají Aspergerův syndrom atd. Neplatí to samozřejmě absolutně.

Sdílet:

Vložit odpověď

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Postaveno na technologii WordPress | Design Elegant Themes
Twitter Auto Publish Powered By : XYZScripts.com