Před 50 lety zemřel spisovatel, překladatel a skladatel Max Brod (27. 5. 1884 – 20. 12. 1968)
Max Brod v roce 1914 (foto Wikipedie)
Max Brod, povoláním právník, pocházející z pražské židovské rodiny, patřil k nejvýznamnějším osobnostem okruhu pražské německy psané literatury počátku minulého století, ke skupině, která významně zasáhla do světové kultury své doby. Brod se kromě své profese, v níž ve druhé polovině 20. let pracoval v tiskovém odboru předsednictva čs. vlády, intenzivně věnoval literatuře a literárnímu překladu. Od poloviny 20. do konce 30. let byl divadelním a hudebním kritikem deníku Prager Tagblatt. V roce 1939 pak emigroval před nacisty do Palestiny, kde se podílel na budování samostatného židovského státu. V letech 1939-68 byl dramaturgem izraelského státního divadla Habimah v Tel Avivu a působil také jako divadelní kritik.
Brodova literární činnost byla velice mnohostranná. Tento „rozený vypravěč“, jak jej nazval německo-izraelský novinář Šalom Ben-Chorin, napsal řadu prozaických děl, románů, novel, divadelních her, ale také esejů a filozofických pojednání. Z jeho rozsáhlého prozaického, dramatického a esejistického díla získala proslulost především románová trilogie Ein Kampf um Wahrheit (Boj za pravdu), která zachycuje tři velké historické postavy — Tycho Brahes Weg zum Gott (Tychona Brahe cesta k Bohu, 1915), Reubeni, Fürst der Juden (Reubeni, kníže židovské, 1925, za tento román dostal v roce 1930 čs. státní cenu) a Galilei in Gefangenschaft (Galilei v zajetí, 1948).
Již během studií se Max Brod seznámil s Franzem Kafkou a toto těsné přátelství oba spojovalo až do Kafkovy smrti. Sdíleli spolu sionismus a pacifismus, odmítali pseudovlastenectví, pseudohumanismus a veškeré pokrytectví. Po Kafkově smrti Brod pečoval o jeho literární pozůstalost, publikoval mj. jeho romány Amerika, Zámek a Proces, a významně se zasloužil o Kafkovu celosvětovou proslulost. V následujících třech desetiletích vydal šest svazků Kafkovy tvorby a vlastní životopisnou práci Franz Kafka. Eine Biographie (1937). Své přátelství s ním zobrazil také v románu Im Zauberreich der Liebe (V kouzelné říši lásky, 1928).
Méně známá a v Čechách téměř neznámá je Brodova básnická tvorba, z jejíchž pěti sbírek vyšla jako první Der Weg des Verliebten (Cesta zamilovaného) v roce 1907 a jako poslední Gesang einer Giftschlange (Zpěv jedovatého hada) v roce 1966. Většinu z celkem 500 básní však napsal během desetiletí expresionismu.
Jako publicista a překladatel z češtiny (a také z francouzštiny, latiny a hebrejštiny) se Max Brod rovněž zasloužil o šíření české kultury v zahraničí. Překládal do němčiny ukázky z tvorby mnoha českých básníků, například Petra Bezruče, Otokara Březiny, Viktora Dyka, Otokara Fischera, J. S. Machara, S. K. Neumanna, Antonína Sovy, Fráni Šrámka, Karla Tomana. Významně přispěl k popularitě Janáčkova hudebního díla ve světové kultuře, neboť přeložil do němčiny libreta všech jeho oper a napsal první monografii o tomto skladateli, Leoš Janáček: Leben und Werk (Leoš Janáček: Život a dílo,1924); na genialitu Haškova Dobrého vojáka Švejka upozornil ještě v době, kdy oficiální česká literatura nebrala Haška na vědomí. Už v roce 1923 Brod napsal: „Hašek je humorista největšího formátu a srovnáme-li ho dnes se Cervantesem a Rabelaisem, nebude to snad pozdějším dobám připadat příliš odvážné.“
Tento mnohostranný vzdělanec se zabýval také filozofií. Zprvu na něho zapůsobil A. Schopenhauer, pod jehož vlivem formuloval svůj indiferentismus ústící do fatalismu: že vše, co se děje, se děje nutně. Tento pesimismus však překonal a později odmítal. Tragická zkušenost válečného utrpení jeho národa i vlastní rodiny se promítla do filozofického stanoviska, které vyložil v dvoudílném spisu Diesseits und Jenseits (Tento a onen svět, 1947). Z jeho esejistických pojednání jmenujme alespoň práci Heidentum, Christentum und Judentum (Pohanství, křesťanství a židovství, 1924) a autobiografii Streitbares Leben (Život plný bojů, 1960).
Nepříliš známo je, že Max Brod, od dětství klavírista, byl rovněž hudebním skladatelem, autorem 38 hudebních děl, především písní a písňových cyklů na texty Heinricha Heina, J.W. Goetha a Franze Kafky, a také klavírních skladeb.
Současník může mít dojem, že Max Brod, významný spisovatel a myslitel, na svou obdivuhodnou a soustavnou péči o literární odkaz Franze Kafky poněkud doplatil. Alespoň u nás se o něm bohužel většinou mluví jako o příteli Franze Kafky, zatímco jeho rozsáhlé literární dílo je přístupné ve velké většině případů jen v předválečných překladech.
Zlata Kufnerová
Autorka článku vybrala a přeložila pro čtenáře ŽL několik básní Maxe Broda.
Můj bůh
Ne ten bůh s bílým plnovousem,
ne stařec s ohnutými zády,
bůh, o němž vím, je stále mladý,
vždyť černá slunce jeho očí
útočí s jarní svěžestí
a rudé blesky, žhnoucí vrchy
stoupají v kráse, nesou víru,
kadeře zlatem šelestí.
Můj bože, tebou uchvácený
řítím se ve větrném víru,
jak dítě jásám radostí
ze silných paží zvedajících,
nad zvučným dechem ve tvých plicích
a z tvého hlasu v říši cti.
Růže
(modlitba)
Ty krásné růže vydechují žal k oblakům.
Není to vůně radostná ve špičkách květů, jež červeň vystavují na odiv světu,
zatímco uvnitř žlutají se jako prosluněný dům.
Přece však ze země kol nich a hrobu tichá hrůza vane.
Jsou jako herci na scéně divákům sdělující nadšeně
„Není nic“, „Vše je dokonané“.
Zoufalství zpívá, nekřičí, když v noci padá opona
fádní a listů zbavená, zatímco vichr sido svíček zafičí.
Ty přesto vytrvej! Co růže nedokáží, o to se člověk snaží
svým zbožným životem: Zrůdnost pozemské říše vytrvale
k přízni se vtírá neustále, ku zbožňování všem.
Hotel v Haifě 1943
Ticho! Co tě tak vyděsilo?
Prostřeno je tu, čisto, bílo,
ubrus s pestrými třásněmi,
dětská postýlka na zemi,
obrazy na stěnách, vše na podnosu,
zvonek a koupelnu máš hned u nosu,
příjemné osvětlení, ani v Evropě lepší není.
Ty vstupuješ, jsi tady sám,
už můžeš věřit proměnám.
A přece sis z deštivé noci
přinesl děsy od zlé moci.
S tebou sem vešla hrůza světa, ta, kterou v srdci chováš léta.
Přivlekl jsi sem i pár vrahů, válečnou tíseň, úprk ze spárů!
K čemuž o patra níž, tam dole, v baru
zaznívá odporně sladce taneční píseň.
Ó hlubino, z níž raší tento skvost,
mé duši dala jsi též otrlost.
Činíš mě vinným za všechny ty tanky, jež drtí těla mladých mužů?
Za bomby, které padly do sklepů, snad taky můžu?
Za salvy děl, za hnilobu, za těla padající do hrobů? –
Zatímco tichý pokoj, čistý vzduch s medvědí kůží
mi k tomu dává vůni růží. –
Je jedna pevnost, Terezín, kde bratr můj, ač zcela
nevinný,
hlady pomalu umírá, když já si tu čtu v klidu noviny,
šetřím si nervy, hltám Maupassanta,
myslím na Cusana a Kanta
a s plným žaludkem se těším z básnění…,
zatímco na světě řádí zlá moc,
plní se vězení.
Lehni si. „Pomodlil ses už na noc?“
V měkoučké posteli, klid úžasný,
tě přepadají hrůzné sny.
Terezín s děsem všech svých dramat! Běda,
vždyť tento svět teď dává šachmat
duchu i naší hříšné hlavě, když netvorům vše dovoluje hravě.
I sladké světlo patří do všech ztrát,
zbyla jen temná hniloba.
Teď spi, pokud dokážeš spát.
V noci
Ty dítě ve snu zděšené,
teď pláčeš do studené noci,
z okna slyším tvé fňukání.
Probudilo mě ze spaní,
chtěl jsem se taky rozplakat.
Kdopak mě zachrání? Nikoho nevidím nikde stát.
I mne přepadl pestrý strach, ten starý had
v dlouhé studené noci,
tebe i mne, ty dítě ve snu zděšené, jsme bezbranní
a bez pomoci.
Bratrovi
Kdekoli jsem, můj bratře, jsi tam taky,
na místech, jež jsem ti chtěl ukázat.
Všude tu vítr rozhání tvé mlžné kroky
a popel víří tam, kde život ti měl v slunci rozkvétat.
Ty, kterého jsem s láskou v duši měl, na cestách jsi mě často provázel.
Stejné věci jsme měli rádi, byla to krása.
Myslel jsem na tebe a věřil, že se shledáme. Teď vím, že se to nestane,
jakkoli mi to srdce drásá.
Oslíkům jsme se mohli smát, z bazarů v Jaffě se radovat,
z nádhery křižácké věže v Ramlehu,
na krále Šalomouna vzpomenout v průběhu,
výšinám Jeruzaléma pak požehnat.
Teď duní vůz, obilí pro potravu.
Jakkoli srdce mé rukama lomilo, naše setkání si nevynutilo.
Pomeranče v svém temném zelenavém hávu
na odiv staví oranžovou slávu.
S tebou tou nádherou projíždět na koni!
To se mi ovšem nikdy nestane,
míjejí večery zoufalstvím zmítané
a časy končí v prázdném soužení.
Tebe mi zavraždili!
A s tebou taky ulice i zemi, města a kopce, jež vešly do noci,
stydí se jako falešní proroci,
co k smrti ubili nám slunce.
Slunce, jež stávalo nad vinicemi;
potemněl květ i pole kolem nás.
Co z mých dní ještě zbývá?
Nářek, v němž rozpadá se jas, jenž ozařoval naše srdce živá.
Březnová báseň, za války
Už nemám pole rád,
mraky, tah ptáků ani pásy lesů
či namodralé vlny na obzoru lad.
To vše už nemám rád.
Vždyť je to zlé, z velmi zlé hmoty,
povstalo z noci, která jako zrada
s nápadným mlčením a zjevnou nenávistí
vše vábně, tajemně, plížíc se za kořistí,
přenesla do dne nám, nás ovšem nemá ráda.
Když jiné světlo z jiných hvězd
padá na jiné lidi jiných cest,
už nekamarádím se s řekou, břehem,
ba ani s vůní luk, s březnovým sněhem,
jak jsem vše miloval za vlídných časů.
Už nejsou, nebudou, ztratily krásu.
Nyní mi pověz, větvičko,
s pupenem zeleným, zábleskem čistoty,
odpověz upřímně do této nicoty,
proč tolik spěchala jsi spatřit sluníčko?
Proč jsi po nebezpečí nepátrala
a zpátky do dřeva se neschovala
jako šnek, který stáhne tykadla, a tak se promění?
Vždyť kolem vidíš jenom ničení!
Lekce hebrejštiny
Bylo mi právě třicet let,
když jsem se začal učit jazyku svého lidu
s pocitem, jako bych byl hluchý oněch třicet let.
A nyní tyto dlouho utajené zvuky jak blesk prolétly vzduchem,
jak hřmění otřásly mým sluchem,
ty, které dávno mohly mi v kolébce znít,
průvodcem v chlapectví, při první lásce, v počátku mužství mohly být.
Nyní ta pozdní ukolébavka už nezní sladce.
Snad rozhořčená zpožděním prolétla jako blesk se zahřměním
v křečích a velkém zmatku. Hlavu jsem přesto sklonil rád,
tak člověk respektuje matku, když její hněv přechází v laskání.
Jako by ozvala se poušť, hlídačův pískot, pradávný zvuk rohu,
volání z hor, v němž nasloucháme svému starému Bohu.
Přeložila Zlata Kufnerová
Je známé,že jako první ocenil J.Haska a jeho Švejka.Nikde jsem nenašel jeho názory na vznik Československa aTGM nebo E.Benese.