Záchrana hrobu Anny a Zdeňka Auředníčkových a Ignáta Schika

Spolek Magen adoptoval v červnu 2021 na dobu deseti let společný hrob manželů Auředníčkových a Ignáta Schika v rámci projektu záchrany významných hrobů, který organizuje Správa pražských hřbitovů na Olšanech. Cílem spolku bylo zajistit opravu hrobového místa a zároveň připomenout význam těchto tří jedinečných osobností česko-židovských dějin 19. a 20. století.

Kamenické práce provedl restaurátor Milan Šturm. Sbírka na uhrazení potřebných nákladů probíhala od září 2021 do ledna 2022.  Díky podpoře Únie obhájců, American Friends of Czech Jewry, České advokátní komory a téměř tří desítek osobností se podařilo vybrat dostatek prostředků ná restuarování hrobu, ale i na vydání doprovodné publikace.

Spolek Magen nadále hledá partnery projektu, kteří by se chtěli aktivně podílet na popularizaci života i díla Anny a Zdeňka Auředníčkových a Ignáta Schika. Odhalení restaurovaného hrobu je plánováno na září 2022, kdy si připomeneme 90 výročí od úmrtí Zdeňka Auředníčka.

Ignát Schik (18.4.1841 – 1.9.1899)

Narodil se v židovské rodině v Novém Bydžově. Byl šéfredaktorem německy psaných, staročesky orientovaných novin Politik, které založil Jan Stanislav Skrejšovský. Psal hlavně politické a ekonomické články, stejně jako duchaplné a vtipné fejetony, které byly ve své době velmi populární. Vystupoval proti velkoněmeckým a propruským tendencím. V roce 1877 se stal předsedou nově vzniklého Spolku českých žurnalistů, první profesní organizace českých novinářů. Byl členem správní rady Národního divadla. Ke katolické víře přestoupil v Budyšíně v roce 1885. Zemřel krátce před hlavním líčením Hilsnerova procesu, ve vypjaté době, která zasáhla i jeho blízké.

JUDr. Zdeněk Auředníček (14.5.1864 – 21.9.1932)

Narodil se v Liberci ve vážené a známé rodině českého advokáta a zemského poslance JUDr. Antonína Auředníčka, po němž po dokončení studií převzal advokátní kancelář v Kutné Hoře.

V roce 1891 se Zdeněk Auředníček oženil s Annou Schickovou, dcerou I. Schicka. V roce 1894 se přestěhovali z Prahy do Kutné Hory a jejich domácnost se stala střediskem místního společenského, politického a vlasteneckého života.  Vše se však změnilo, když Auředníček převzal ex offo obhajobu v proslulém Hilsnerově procesu (1899 až 1900). Antisemitské předsudky zfanatizované části české společnosti se přetavily do útoků proti němu i jeho rodině. Jeho advokátní kancelář přišla o klientelu a manželé Auředníčkovi se na radu T.G.Masaryka rozhodli v roce 1902 přestěhovat do Vídně. Paradoxní situace pro české vlastence. Vídeňská advokátní praxe se rozeběhla po několika letech a Auředníček zastupovala např. spolek vídeňských Čechů Komenský a všechny ostatní české spolky. Nikdy se nepřestal věnovat Hilsnerově případu a dosáhl jeho propuštění v březnu 1918. Po vzniku samostatného československého státu mu byla z podnětu prezidenta Masaryka nabízena funkce senátního prezidenta Nejvyššího soudu, poté místo československého vyslance v Římě. Oba návrhy však odmítl, neboť se chtěl nadále věnovat svému povolání obhájce. Ve Vídni setrval až do konce života. Jeho ostatky byly převezeny a uloženy na Olšanských hřbitovech v Praze do hrobu tchána.

Anna Auředníčková (22.1.1873 – 19.7.1957)

Anna spojovala životní cesty Auředníčka a Schika. V mnohém naplňovala jejich odkaz, ale dokázala jít i svou vlastní cestou, v níž dosáhla nebývalého úspěchu. Narodila se do židovské rodiny, která se hlásila k češství. Získala velmi kvalitní vzdělání. V Drážďanech studovala dějiny umění, literaturu, hudbu, francouzštinu a angličtinu, po návratu do Prahy se v těchto oborech dále vzdělávala. Velmi těžce nesla protižidovské nálady české společnosti v době Hilsneriády. Ve Vídni začala překládat z francouzštiny a angličtiny do němčiny. Později se jí podařilo prosadit i překlady českých autorů a propagovat tak českou kulturu v Rakousku. Její překladatelská činnost představovala desítky přeložených knih a stovky povídek, fejetonů a článků, z nichž mnohé uplatnila i v dalších zemích, zejména v Německu a Švýcarsku. Kromě toho pokračovala ve Vídni v práci pro Ústřední Matici školskou, Červený kříž a další dobročinné, vlastenecko-sociální i politické instituce. V domácnosti Auředníčkových se scházeli čeští politici (mj. T. G. Masaryk), umělci (O. Nedbal) a spisovatelé (S. Čech, K. Čapek), jimž Auředníčková pomáhala se prosadit. Významně se podílela na práci světového ženského hnutí. Byla členkou Ženské ligy pro mír a svobodu, Amitiés Internationales, Federace mezinárodních pracujících žen, Spolku spisovatelek a umělkyň. Československé ženy zastupovala na mnoha cestách po evropských státech. Ještě za svého pobytu ve Vídni obdržela od prezidenta Masaryka československý řád Bílého lva. Za nacistické okupace byla vězněna v Terezínském ghettu, kde se starala o staré a nemocné lidi. O svých zkušenostech napsala knihu Tři léta v Terezíně, která vyšla v roce 1945. Po válce začala opět překládat, věnovala se drobné publicistice a rozhlasovému zpravodajství pro krajany v zahraničí.

Hrobka v době adobce