Andrew Fox: Syndrom vyšinutí z Izraele
Když je nějaký stát vyčleňován, démonizován a posuzován podle měřítek, která se neuplatňují na nikoho jiného, ocitáme se v oblasti patologie. „Syndrom vyšinutí z Izraele“ je skutečná, šířící se choroba, která na Západě metastázuje.
Zde je několik výmluvných příkladů: Irsko a další země hrozí bojkotem hudební soutěže Eurovize, jestli se jí zúčastní Izrael. Španělský premiér jakoby nic poznamená, že jeho země by měla mít jaderné zbraně, aby je proti Izraeli použila. Nizozemsko kvůli Izraeli zažívá parlamentní chaos. Hollywoodské hvězdy se okázale předvádějí prohlášením, že jim čest nedovolí spolupracovat s izraelskými společnostmi. Na první pohled tyto příklady působí triviálně, až skoro absurdně a směšně.
Není to však náhoda. Každý z těchto činů je odrazem místní historie terorismu, antisemitismu a pocitu postkoloniální viny. A všechny dnes využívá propaganda Hamásu a směruje je proti židovskému státu.
Není to žádná legrace.
Postoj Irska k Eurovizi se schovává za morální svědomí. Irské dějiny terorismu, zejména Irská republikánská armáda a dlouhodobé sympatie k povstání, zplodily politickou kulturu, která sympatizuje i s násilnickými „odbojovými hnutími“ v zahraničí. Hamás tak irskou představivost instinktivně oslovuje. Reakcí země proto není solidarita s napadenými izraelskými civilisty, ale s útočníky, kteří se dopustili brutálního znásilňování a vraždění a mnohokrát odmítli nabídku vlastního státu.
Španělský premiér Pedro Sánchez, který si přeje mít jaderné zbraně proti Izraeli, naopak zní naprosto nepříčetně. Španělsko má však jednu z nejdelších a nejodpornějších tradic antisemitismu v Evropě. Od inkvizice až po vládu generála Franca země vyháněla, umlčovala a vyhlazovala Židy. Existence dnešního Izraele tak probouzí latentní národní patologii; je to stát, který je židovský, suverénní a nezlomný – přesně to, co se Španělsko snažilo zničit.
Vedle státního antisemitismu je tu i celosvětová válka právní – Mezinárodní soudní dvůr (ICJ), Mezinárodní trestní tribunál (ICC) a nekonečné množství „vyšetřovacích komisí“. Haag se stal dějištěm perzekuce. Chrlí na Izrael obvinění z genocidy, přestože záměr vyhladit Židy „od řeky až k moři“ otevřeně hlásá Hamás.
A tím to nekončí. Hind Rajab Foundation vyhledává na sociálních sítích izraelské vojáky v zahraničí a snaží se je „odhalovat“, pronásledovat a ničit jim život. Davy lidí prochází platformy jako LinkedIn nebo Instagram a hledá mladé Izraelce na školních prázdninách, studenty v Evropě nebo podnikatele v Americe, aby udělali z toho, že je někdo Izraelec, globální přítěž.
V žádném z těchto příkladů nejde o solidaritu s Gazou, ale o pronásledování Židů. Nejnebezpečnější fronta této války se nenachází v Gaze, ale ve Washingtonu. Letošní průzkum Gallupova centra zjistil, že podpora Izraele mezi americkými demokraty klesla na pouhých 7 %; to je politické zemětřesení.
Jestli podpora Izraele obou amerických stran zanikne, změní se přes noc strategické prostředí židovského státu. Jeho nepřátelé to vědí, a proto se Hamás, Katar, Írán a Rusko zaměřují na americkou veřejnost stejně jako na izraelské vojáky. Každá videonahrávka trosek v Gaze či „hladovějících dětí“ na TikToku i každá zmanipulovaná statistika OSN nesměřuje ani tolik do Izraele, jako spíše do univerzitních kampusů a klubů demokratů.
Tento plán funguje.
Je třeba zdůraznit, že Izrael udělal v Gaze málo věcí, které by porušovaly právo. Izraelská armáda přijímá bezprecedentní opatření k ochraně civilistů; varuje je před útokem letáky, telefonáty a esemeskami a chrání je humanitárními koridory a přestávkami v bojích. Taková míra úsilí je v moderní válce bezprecedentní, zejména v bojovém prostředí Pásma Gazy, kde civilisté nemají kam utéct a Hamás se snaží znásobovat počet obětí. Tato snaha chránit civilisty neexistovala v Iráku ani v Afghánistánu, ani v Sýrii, ani na Ukrajině – a přesto je Izrael obviňován z genocidy.
Nejgrotesknějším příkladem je verze o hladomoru. Představitelé OSN tvrdí, že v Pásmu Gazy panuje, přestože tam denně proudí potravinová pomoc. Existuje mnoho důkazů, že tam fungují tržiště. Pomoc však neustále krade, hromadí a přeprodává Hamás. Obviňování z „úmyslného hladomoru“ je lež, která se používá jako zbraň a nevychází z empirického hodnocení.
Pokud se izraelští vojáci dopustili nějakých zločinů, jsou sporadické, a nikoli systematické. V každé armádě existují černé ovce. Rozdíl spočívá v tom, že Izrael své vojáky vyšetřuje a trestně stíhá. Naopak Hamás buduje tunely pod nemocnicemi, odpaluje rakety ze škol a své válečné zločiny nahrává k propagandistickým účelům.
Tento dvojí metr je šokující.
Hamás rozumí Západu lépe, než Západ rozumí sám sobě. Strategie teroristů není primárně vojenská. Hamás ví, že nemůže izraelskou armádu porazit v boji, a proto volí psychologický přístup, který vychází z nejrůznějších tvrzení – využívá utrpení Palestinců jako zbraň, zahlcuje média fotografiemi a zkresluje realitu tak, že Izrael vypadá jako agresor a Hamas jako oběť.
Tato metoda je brutálně účinná. Jedno vyfotografované mrtvé dítě je působivější než nevyfocená stovka členů Hamásu. Každý výbuch hraje svou roli, každý pohřeb je tyátr. Hamás proměnil smrt v propagandu a svět to bezvýhradně přijímá.
To, čeho jsme svědky, není „kritika Izraele“, ale nový globalizovaný antisemitismus.
Když jsou ostrakizováni izraelští sportovci a pronásledováni židovští studenti v kampusu, když někdo znečistí synagogu v Londýně výkaly a vandalizuje košer obchod v Paříži, Berlíně či New Yorku, není to kvůli Gaze, ale kvůli Židům.
Právě o nich byla vždycky i skupina BDS. Její zakladatelé otevřeně přiznali, že jejich cílem není dvoustátní řešení, ale vyhlazení Izraele. Teď s pomocí právníků a manipulací médií a sociálních sítí normalizovali antisemitismus jako pokrokovou módu.
Proto je tvrzení o „genocidě“ tak nebezpečné. Není to jen nepřesnost; je to podněcování. Přesvědčuje lidi, aby považovali Izrael (a potažmo i všechny Židy) za pachatele nejhoršího představitelného zločinu. Toto tvrzení nejen delegitimizuje Izrael, ale ohrožuje i židovské komunity v celém světě.
Obětí genocidy je v tomto konfliktu jedině pravda, tedy skutečnost, že Izrael tuto válku nezačal. Začal ji Hamás tím nejbrutálnějším masakrem Židů od holokaustu. Obětí je i skutečnost, že Izrael dělá maximum proto, aby zabránil civilním ztrátám v konfliktu, v němž se Hamás záměrně skrývá mezi civilisty. A mezinárodní systém, od Haagu až po OSN, se proměnil ve zbraň s cílem pronásledovat jediný stát jen proto, že je židovský.
Izrael není dokonalý; žádný stát ve válce není. Přesto je tvrzení, že páchá genocidu, zatímco Hamás genocidní úmysl otevřeně hlásá, obracením reality vzhůru nohama. A to je nemoc naší doby. Je to syndrom vyšinutí z Izraele a rychle se šíří.
Někdo by mohl namítnout, „co má být, když si Evropané stěžují kvůli Eurovizi“? Co má být, když nějací radikálové v kampusech vykřikují cosi o genocidě? Izrael je přece stále silný, vyzbrojený a nezlomný.
Má odpověď zní, že nám dějiny ukazují, jak je nutné brát taková tvrzení vážně. Násilnostem vždy předchází démonizace. Například ve Spojených státech je dnes politické násilí normální. Lži vždycky vedou k pronásledování, a když Izrael ztratí podporu obou amerických politických stran, když začne být antisemitismus běžnou prací ve světových institucích, když se začne život Židů v Evropě a Americe opět hroutit, nebudou důsledky bezvýznamné.
Tady nejde o Gazu, ale o budoucnost židovského lidu.
Zažíváme největší nápor propagandy v moderních dějinách. Masakr Hamásu ze sedmého října neměl jen vraždit Izraelce, ale také rozpoutat válku nejrůznějších tvrzení, která Izrael izolují, naruší vztahy s jeho spojenci a rozdmýchají na celém světě antisemitismus. To se Hamásu povedlo tak, jak se mu o tom ani nesnilo.
Nebezpečí sahá dál než k Izraeli; ohrožuje samotnou integritu pravdy. Pokud se ze lží může stát zbraň k označování nejpřesnější, nejzkoumanější a nejzdrženlivější vojenské kampaně v moderním válčení za „genocidu“, pak slova ani fakta neznamenají nic a právo se mění v pogrom.
Právě takový svět chce Hamás. Je to svět, jaký vyžaduje antisemitismus. Dokud se syndromu vyšinutí z Izraele někdo zpříma nepostaví, budeme nuceni v takovém světě žít.
Andrew Fox je bývalým výsadkářem britské armády, dnes analytikem se specializací na Blízký východ. Přednášel na Královské vojenské akademii v Sandhurstu a v současnosti pracuje pro institut Henry Jackson Society, pro nějž napsal mj. v prosinci zprávu, která vyvrátila nepravdivé údaje Hamásu o počtu obětí v Pásmu Gazy. O této zprávě jsme informovali.
Překlad: Gita Zbavitelová
