Co zažili izraelští rukojmí v zajetí teroristů
Dvacet posledních živých rukojmích se bude zotavovat z dvouletého věznění teroristickým Hamásem a Palestinským islámským džihádem ještě dlouho. Podle zpráv lékařů bude jejich návrat do života trvat „týdny, měsíce, možná i roky“. Muži trpí vážnými výživovými problémy, infekcemi, nedostatkem vitamínů, zejména D, protože žili dva roky v temnotě a neviděli denní světlo, i nedostatkem železa z dlouhodobého hladovění. Léčba bude trvat dlouho, protože „organismus si pamatuje více než 700 dní věznění a hladu“, vysvětlili lékaři. Vědí ale, jak na to, protože zkoumali potřeby propuštěných rukojmích už dříve a naučili se, jak při léčbě postupovat.
Muži musí absolvovat i důkladnou fyzickou rehabilitaci, protože se dva roky nemohli pořádně hýbat a často ani natáhnout. Mají ochablé svalstvo a zanedbaná zranění. Potřebují také pomoc psychologů a psychiatrů. Pozitivní je, že spolupracují, jsou optimističtí a chtějí se uzdravit. Prožili ale strašné věci.
Omri Miran a čtyři další rukojmí strávili několik měsíců společně v kleci velké 1,8 x 1,6 metru, kde se nemohli napřímit ani pořádně dýchat. Miran byl tři týdny nepřetržitě spoutaný. Byl vězněn v tunelech i na povrchu; věznitelé ho nejméně dvacetkrát přestěhovali. Když byl zrovna v něčím bytě, musel teroristům vařit, ale sám jídlo nedostal.
Ronu Krivojovi se podařilo uprchnout a několik dní se potuloval po Gaze, než ho chytili místní civilisté. Surově ho zbili a před smrtí ho paradoxně zachránili členové Hamásu.
Avinatan Or byl vězněn skoro celou dobu úplně sám a nevýslovně trpěl. I jemu se podařilo uprchnout, a když byl dopaden, strávil za trest rok v okovech v kleci.
Alon Ohel utrpěl při únosu zranění oka a měl v něm dva roky šrapnel, protože Hamás rukojmím neposkytoval lékařskou péči, a pokud ano, jen jako další druh mučení – bez anestetik. Ohel podle lékařů naštěstí zrak neztratí.
Rom Braslavski, kterého zadržoval člen Palestinského islámského džihádu u sebe doma, strávil většinu věznění v kumbálu metr krát metr, spoutaný řetězy na rukou i na nohou, a byl krutě mučen fyzicky i psychicky. Tvrdili mu, že Írán zničil Izrael a všichni na něj zapomněli, protože jeho fotografie chybí na demonstracích za propuštění rukojmích. K jídlu dostával pouze kousek suchého chleba nebo hrstku rýže a věznitelé mu slibovali víc jídla, jen když konvertuje k islámu, ale nepovolil. Žil v hrůzných hygienických podmínkách a musel močit do láhve. Když se vrátil domů, odmítl všechny dárky a prohlásil, že potřebuje jen „nebe, slunce a vzduch“.
Všichni rukojmí dostávali jen minimum jídla a často nejedli i několik dní. Podle lékařů ztratili až 40 % své váhy.
Matan Angrest strávil poslední čtyři měsíce v úzkém temném tunelu a byl denně krutě mučen a bit, často až do bezvědomí. Pravidelné mučení absolvovali i Gi Gilboa-Dalal a Evjatar David, kterého Hamás natočil, jak je nucen kopat si vlastní hrob. Teroristé oběma mužům záměrně odpírali jídlo před natočením později zveřejněné videonahrávky, aby vypadali obzvlášť vyzáblí. Gilboa-Dalal trpí několika druhy infekcí, bolestmi žaludku a zvracením a následkem mučení zřejmě zůstane doživotně hluchý na jedno ucho.
Tala Šochama věznil gazanský lékař a jeho žena učitelka a Alona Ohela hamasníci používali jako lidský štít v místech bojů s izraelskou armádou. Vždycky když vojáci zlikvidovali nějakého teroristu nebo mu zničili dům, byli rukojmí surově zbiti. A pokaždé, když proti Hamásu něco řekl izraelský ultrapravicový ministr národní bezpečnosti Itamar Ben Gvir nebo pohrozil zhoršením podmínek palestinských vězňů, teroristé zbili rukojmí koňským bičem do bezvědomí.
Několik dní před propuštěním začali hamasníci rukojmí překrmovat, přestože po dvou letech hladovění jim tak mohli přivodit smrt.
Mezi nedávno propuštěnými je i řada vojáků. Podařilo se jim však před Hamásem zatajit, že sloužili v armádě, protože věděli, že týrání a mučení by bylo ještě mnohem horší. Z téhož důvodu to tajily i jejich rodiny, aby tento fakt neunikl na veřejnost. Dokonce ani rodiče 27leté Inbar Hajman, poslední ženy, jejíž mrtvé tělo Hamás zadržoval a nedávno vrátil, raději nezveřejnili, že jejich dcera byla velitelkou praporu Karakal, přestože její smrt byla potvrzena už v prosinci 2023. Živým rukojmím nejspíš utajení služby v armádě zachránilo život.
Hamás zatím nesplnil svou část první fáze dohody o příměří a nedodal všech 28 mrtvých Izraelců. Vrátil jich jen deset a „omylem“ i tělo jednoho Gazana. Osmnáct mrtvých dosud zadržuje a tvrdí, že neví, kde se nalézají. Osvobozený Rom Braslavski však potvrdil, že Hamás dobře ví, kde jsou, protože mrtvá těla viděl na vlastní oči.
Jedním z navrácených mrtvých byl i beduín Muhammad al-Ataraš, který sloužil v izraelské armádě jako zaměřovač cílů a byl zabit v boji. Velmi tragický byl i osud 23letého Nepálce Bipina Džošiho. Přijel do Izraele studovat zemědělství pouhých 25 dní před masakrem 7. října 2023. Teroristé ho unesli z kibucu Alumim a v zajetí zavraždili.
