Novinky ze života komunity

O brněnské premiéře filmového dokumentu Nebe v Osvětimi

Zleva jsou E. Cohen, A. Cohen a S. Fastlicht při besedě po promítání v Brně

Zleva jsou E. Cohen, A. Cohen a S. Fastlicht při besedě po promítání v Brně

Před sto lety se narodil ve starobylých porýnských Cáchach (Aachen) Fredy Hirsch, osobnost nesmazatelně spjatá s tragickým osudem českých Židů za II. světové války, dětskými vězni terezínského ghetta a později smutně proslulého t. zv. rodinného tábora v Osvětimi. Syn z asimilované židovské rodiny, zapálený sionista, atlet a krasavec utekl již v třicátých letech z hitlerovského Německa do tehdejší demokratické oázy ve střední Evropě, do Československa. Zde působil v židovském sportovním hnutí Makabi, nejdřívě v Ostravě a následně v Brně a v Praze. Byl zařazen v prvním transportu do Terezína v listopadu 1941, zvaném  Aufbaukommando, jehož úkolem bylo připravit Terezín na masové deportace, které následovaly v dalších letech. Fredy se ujal těch nejslabších, dětí, s pomocí dalších se zasloužil o snesitelnější podmínky pro ně, výchovu, stravu, cvičení i zábavu, dalo-li  se to v podmínkách lágru tak nazvat. V září roku 1943 byl vypraven z Terezína první pětitisícový kontigent do Osvětimi (s nacistickým cejchem SB – Sonder Behandlung, zvláštní zacházení, budoucnost měla ukázat zlověstnost tohoto označení), který po příjezdu neprošel obvyklou selekcí, ale byl umístěn odděleně v sekci BIIb a po šest měsíců přežíval v relativně snesitelnějších podmínkách. S transportem odjel i Fredy Hirsch, doprovázel věrně své mladé svěřence. A v osvětimském pekle se opět se vší obětavostí snažil pro děti z rodinného tábora vytvořit aspoń iluzi „osvětimského nebe“. Zůstal s nimi až do samého konce, v noci z 8. na 9. března 1944 byl rodinný tábor vržen do plynových komor, v onen okamžik Fredy Hirsch již není mezi živými …

Jeho životní příběh byl po válce námětem několika filmových i literárních děl. Nejčerstvěji v dokumentu mexického režiséra Aarona Cohena „Nebe v Osvětimi“ (Paraíso en Auschwitz), jehož světovou premiéru mělo tu výsadu shlédnout brněnské publikum ve čtvrtek 21. dubna v kině Art, následné projekce se uskutečnily v dalších dnech v Olomouci a v Praze. Snímek přijel představit sám režisér, spolu s dalšími, kteří se podíleli na jeho vytvoření, manželkou Esther a producentkou dr. Stephanie Kurian de Fastlicht, renomovanou psycholožkou a ředitelkou mexického Centra pro výzkum přenosu traumat holocaustu. Dokument vznikal postupně od roku 2008, impulsem k němu byly vzpomínky jednoho z Fredyho „dětí“, českého novináře a kameramana Bedřicha Steinera, který po sovětské okupaci Československa emigroval s ženou a dcerou do Mexika, kde měl příbuzné („nevrátil se do vlasti z dovolené v Maďarsku a dorazil do Mexika 12. října 1968, v den, kdy začínala v Mexico City olympiáda“, osvětluje A. Cohen genesi díla a jednoho z jeho protagonistů, jehož památce je film věnován). Bedřich Steiner o svých životních prožitcích dlouho mlčel a otevřel tuto kapitolu až poté, kdy se zúčastnil spolu se svými přáteli „Pochodu živých“ (March of Living) v Osvětimi. Jeho vyprávění dalo popud k shromažďování dalších svědectví přeživších. Asi osmdesátiminutový  dokument pak shrnuje interview s více než tuctem   těch, kteří měli shodou různých okolností, to štěstí že ušli plynování (Bedřich Steiner, Evelina Mérová, cembalistka Zuzana Růžičková, Jehuda Bacon, Eva Gross, Michael Kraus, John Freund, Oto Dov Kulka, Michael Honey, Chava ben Amos, Marianne Hermanová, Dita Gottliebová – Babbitt, Dita Kraus – „osvětimská knihovnice“). Byly využity i záznamy z dokumentu Clauda Lanzmanna „Shoa“, ve filmu se z archivních materiálů k Fredyho působení v rodinném táboře a k posledním okamžikům   jeho obyvatel vyjadřuje např. Walter Rosenberg – Vrba, jemuž se podařilo z Osvětimi uprchnout a vydat o tom pozdějí svědectví, nebo jeden z mála přeživších z t.zv. Sonderkomanda, obsluhujícího plynové komory, Filip Müller, který byl svědkem posledních okamžiků, kdy muži, ženy i děti z rodinného tábora šli na smrt  a z jejich hrdel zněl „Kde domov můj“, „Hatikva“ a „Šemá Jisroel“. Protagonisté dokumentu připomínají velmi emotivní a až neuvěřitelné příběhy, zkrášlování bloku 31, který byl dětem v rodinném táboře přidělen hlavně zásluhou F. Hirsche, nástěnnými malbami květin a alpských luk s kravičkami (Dita Gottliebová,  na přání dětí je doplnila ještě výjevy ze „Sněhurky a sedmi trpaslíků“), kulturní programy, scénky, divadla (Z. Růžičková o představeních Sněhurky, v nichž prince hrál právě Fredy a ona zpívala a na vystoupení chodili i nudící se esesáci, kteří si poté dojatě utírali slzy z očí, aby následně stejné děti posílali na smrt). Dokument se v  závěru  dotýká i dosud neosvětlených okolností Fredyho smrti. Jako člen vedení tábora byl jedním z informovaných o blížící se likvidaci. Podzemní hnutí chtělo iniciovat vzpouru, při níž by alespoň někteří z dozorců byli odstraněni, bez ohledu na následky, které byly stejně určené. Signál měl přijít právě od F. Hirsche. Tu noc před zaplynováním F. Hirsch, po požití většího množství Luminalu, se již neprobudil. Byl to dobrovolný odchod, aby nemusel učinit rozhodnutí nejtěžší? Bylo to úmyslné předávkování ze strany táborových lékařů, kteří měli slíbené vyreklamování z likvidace a kteří věděli, že v případě povstání by v plynových komorách skončili všichni?   Otazníky, na něž patrně již nikdy nebude nalezena hodnověrná odpověď. Nicméně ti, kdož F. Hirsche znali, se shodují na tom, že dobrovolná smrt jako únik před rozhodnutím by byla v naprostém rozporu s jeho celoživotním postojem …

Po promítání filmu setrvali autoři ještě na improvizované besedě. Diváci mohli vyslechnout osobní svědectví dvou tehdejších Hirschových svěřenkyň v Terezíně. A. M. připomněla Fredyho působení v Brně a na pražském Hagiboru, jak řekla doslova „Fredy zachránil mnoho dětí, ale všechny ne“. V. W. hovořila o tom, jak je F. Hirsch starostlivě přivítal hned po příjezdu do Terezína, jak do něj všechny děti byly doslova zamilované, „byl to člověk, jen se na vás podíval a věděli jste, že z něj čiší dobro“. Dr. Fastlicht podtrhla jeden z motivů, jímž byli vedeni při práci na filmu, vzdát hold přeživším, nikoliv poučovat, ale právě od nich se učit, předat dalším generacím výsledek bádání a věřit, že ony jej ještě rozvinou. Na dotaz z publika, zda film půjde do veřejné distribuce odpověděl A. Cohen, že po českém turné jsou připraveny projekce v domovské mexické židovské obci, mimochodem všechny již předem vyprodané, a pak bude film nabídnut na řadu festivalů. Záleží na tom, zda se ho některý z distributorů ujme.

Světová premiéra i další promítání dokumentu „Nebe v Osvětimi“ se uskutečnily v rámci „Měsíce queer historie“, v Brně organizovaném historikem Janem Seidlem ze Společnosti pro queer paměť, překladatelkou a vysokoškolskou učitelkou Barborou Antonovou z hnutí Žít Brno a za přispění ŽOB jako jediné instituce v ČR. Neopominutelným moderátorem českých projekcí a iniciátorem uvedení dokumentu u nás byl Pavel Kuča ze sdružení Krnovská synagoga. No a proč právě takové zarámování? Na to nejlépe odpovídá ve filmu Dita Gottliebová: „ Fredy Hirsch byl gay. Což jsme nevěděli a nestarali se o to. Proč to považuji za důležité to zmínit nyní, je, že to byl vzácný člověk. Bylo mu dopřáno konat dobro v mezních situacích, zejména pro děti. Homosexuálové jsou začasté považováni za cizorodý prvek, je o nich smýšleno negativně. Považuji za důležité, znáte-li někoho, kdo je tak úžasný, on byl úžasný, a kdo je řízením osudu jiný, aby to bylo vysloveno, aby to bylo známo“.

 

Petr Weber

Sdílet:

Komentáře vypnuty.

Postaveno na technologii WordPress | Design Elegant Themes
Twitter Auto Publish Powered By : XYZScripts.com