Novinky ze života komunity

Svatobořice. Trochu zapomenutý tábor

Památník Internačního tábora Svatobořice, autor Milan Polián, říjen 2017, foto P.W.

Mapa represivních zařízení tzv. třetí říše v českých zemích obsahuje několik desítek míst, na nelichotivém prvním místě asi terezínské ghetto a Malou pevnost, Kounicovy koleje v Brně, pražskou Pečkárnu, Hagibor, důl Richard u Litoměřic, Benešov, Hodonín u Kunštátu, Lety a mnohá jiná, každé z nich s vlastním příběhem a dějinami. Jedním z méně známých, zato ale s velmi pestrou a pohnutou historií sahající až do období první světové války, byl internační tábor Svatobořice. A právě v této malebné moravské vísce nedaleko Kyjova se v sobotu      7. října 2017 dovršila několik desítek let trvající snaha mnohých, dobrovolníků i institucí – byl zde slavnostně odhalen památník a otevřeno muzeum bývalého internačního tábora. Pomyslnou pásku střihali – jak je při takové příležitosti obvyklé – politické a jiné celebrity v čele s premiérem Sobotkou (ČSSD), hejtmanem Jihomoravského kraje Šimkem (ANO), senátory, poslanci, starosty … Krom předvídatelných oficiálních projevů zazněly i hlasy nabádavější, z řad dosud žijících bývalých vězňů a jejich potomků.

Vraťme se ale v čase o více než století zpět, tak daleko sahá datum zrození tohoto tábora. Na počátku první světové války v roce 1914 rakouská vojenská správa rozhodla vybudovat v obci Svatobořice, v sousedství dnes již neexistující cikánské kolonie, tábor pro uprchlíky z Haliče. Táborovými baráky jich prošlo postupně více než 7 tisíc, mnozí z nich byli židé a jako takovým se jim dostávalo významné pomoci od židovské obce v Kyjově. (Podobný příběh se odehrával i v Brně, kde masivní finanční a materiální pomoc pro židovské uprchlíky z Haliče a Bukoviny poskytl zejména mecenáš Löw Beer, jemuž vděčíme takto nejen za dnešní turistický magnet Brna, Vilu Tugendhat a Vilu Löw Beer). Mnozí z těchto uprchlíku zůstali v Brně a okolí již natrvalo. V meziválečném období sloužil tábor nejdříve pro „internování“ nepřátelských (rozuměj nově vzniklé Republice Československé) živlů ze Slovenska, kteří původně měli být odvezeni do zajateckého tábora v Terezíně (!). V dalších letech zde vznikla zdravotnická stanice pro vystěhovalce, převážně opět ze Slovenska, kteří mířili především do Ameriky. Hlavní ubytovací část ale byla vyhrazena pro chorobinec města Brna. V druhé polovině třicátých let chorobinec končí, chovanci jsou přemístěni zpět do Brna, kde byl vybudován chorobinec nový.  Po několik dalších let jsou táborové objekty využívány jen příležitostně (četnická stanice, služební byty), některé budovy jsou rozprodány. Blíží se však dramatická léta nového válečného konfliktu a svatobořický tábor „oživuje“.

V roce 1938 jsou zde nejprve internováni po nepokojích v Sudetech odbojní henleinovci. Po mnichovském diktátu a odstoupení pohraničních území hitlerovskému Německu se tábor stává dočasným domovem pro uprchlíky z obsazených částí republiky. Tato role ještě posiluje po vzniku Protektorátu. Přelom a počátek nejtemnější role tábora znamenal atentát na Heydricha v květnu 1942 a události, které následovaly. Jako mezihru  ještě počátkem roku 1942 německé orgány podle dochovaných archivních materiálů uvažovaly zde o zřízení židovského ghetta podobného rozsahu a určení, jak existovalo již od podzimu 1941 v Terezíně. Z těchto plánů nakonec sešlo, možná i vlivem intervence tehdejšího protektorátního ministerstva vnitra. Po atentátu na Heydricha nacistický bezpečnostní aparát ve snaze paralyzovat obyvatelstvo Protektorátu, zejména pokud mělo vztah k zahraničnímu odboji, zahájil vedle jiných represí i t.zv. akci „E“ (Aktion Emigranten). V jejím rámci byli zatýkáni příbuzní těch, kteří bojovali ve spojeneckých armádách proti nacistickému Německu. Týkalo se to kromě manželek a sourozenců i dětí starších 17 let a rodičů mladších 70 let. Tak postupně během několika let bylo zatčeno a internováno ve Svatobořicích kolem 2000 vězňů. Byla mezi nimi i velmi prominentní jména, příbuzní prezidenta Beneše nebo generála a pozdějšího československého prezidenta Svobody, rodinní příslušníci stihače RAF generála Fajtla a dalších. Z domácí kulturní sféry připomeňme např. sochaře a rytce O. Španiela, hudebního skladatele V. Kaprála nebo sochaře J. Pelikána, který je i autorem  prvního památníčku z roku 1970, sošky klečící ženy.

Po květnu 1945 se role tábora jen drobně funkčně proměňuje, hlavně se v něm ale objevuje nové osazenstvo, tentokrát z druhé strany barikády. Nejdříve jsou v něm internováni „vlajkaři“ z Kyjova a blízkého okolí. Později přibývají němečtí zajatci a čeští kolaboranti. Němci byli v průběhu doby odsunováni do  americké zóny v Německu s výjimkou přestárlých a nemocných, neschopných převozu a z tohoto důvodu i okupačními úřady odmítnutých. Tak se tábor přeměňuje i názvem na nemocniční středisko a později na starobinec pro Němce, historie se opakuje byť v jiné době a s jinými klienty. Poslední etapou tábora jako takového bylo přijetí Řeků, uprchnuvších z vlasti v době řecké občanské války po roce 1946. V červenci 1950 opouští poslední skupina Řeků a Makedonců Svatobořice, historie tábora jako internačního či sociálního místa se uzavírá. V témže roce se otevírá zcela nová kapitola využití území táborové kolonie. Je zde vybudována textilka, která prošla postupně různými etapami jak z hlediska výroby, tak i majetkové struktury. Původní státní (národní) podnik, zajišťující významnou zaměstnanost zejména žen v okolí, po roce 1990 získává soukromé  majitele, textilní výroba je zčásti zachována, přibývá však i jiného využití, prodejní plochy a pod.

Prakticky od osvobození se datují snahy nějakým způsobem historii tábora, zejména tu válečnou, připomenout na místě samém. Uvnitř areálu (kromě zmíněné Pelikánovy sochy, dnes umístěné v pietní expozici obce Svatobořice) je památníček bývalého hřbitova, kde byli pohřbíváni zemřelí z cikánské kolonie. Vně spodní kolonie, u silnice oddělující spodní část od již neexistující horní, je památník padlých rudoarmějců s deskou, připomínající historii tábora.  To po desetiletí bylo vše, co místo a jeho dějiny ozřejmovalo současníkům. V roce 2014 část areálu získala do vlastnictví společnost Reality Kyjovan a její majitele zaujala idea trvalejší a důstojnější připomínky. Tříleté úsilí skupiny zapálených nadšenců bylo završeno právě v onen den. Připomeňme z nich alespoň „korunního“ historika tábora a svatobořického rodáka JUDr. Jana Kuxe, jednatele společnosti RK ing. Kouřila (z jeho výstižné glosy k otevření „… neudělali to komunisté, neudělali to kapitalisté, tak jsme se toho ujali my…“) a předsedu odbočky SBS v Kyjově ing. Miroslava Běťáka. Za přispění řady institucí, především Jihomoravského kraje, obce Svatobořice a města Kyjova a významné sponzorské spoluúčasti majitelů samých byl rekonstruován jeden z původních baráků při vchodu do areálu a v něm instalována expozice o dějinách lágru, autoři MgA Václav Polián a Ing. Arch. Radka Janáková. Do expozice se vchází působivě přes upravený nákladní železniční vagon symbolizující transporty bývalých vězňů (jeho získání a přizpůsobení představuje samostatný příběh). Ve vitrinách, na zdech a v prostoru nacházíme dobové zachované fotografie od samých počátků tábora, předměty, jež vězňové zhotovovali, faksimile dokumentů, nařízení, průkazů, vše s vícejazyčným doprovodným textem a chronologicky uspořádáno. Uprostřed hlavní místnosti je umístěn třírozměrný model tábora ve stavu během okupace a vedlejší prostor je vyhrazen audiovizuální projekci dokumentu o internačním táboře Svatobořice (filmem provází herec Josef Somr, rodák z nedalekého Vracova). Prostranství před muzeem vévodí originálně pojaté sousoší, Milana Poliána, viz foto.  Autor podle vlastní interpretace pojal památník jako seskupení těch, kdož přicházeli a odcházeli, 33 postav, v půdorysu sledujících spirálu věčného života a památky na něj, odkazuje ke křesťanské víře a Kristovým rokům, abstraktní hlava každé z nich má tvar rozevřeného srdce jako symbolu citu člověka. Památník je na úpatí maličkého amfiteatru, místa vzpomínek a setkávání. To říjnové otevřely verše Josefa Záhoráka z básně Matčina slza, věnované autorovi prvního památníčku Josefu Pelikánovi (viz výše)

„…Matčina slza žhne, pálí a výčitka je nejvíce,

truchlí všechny matky na světě

a před toto tragikou sochař varuje,

když dárkyně života stojí nad hrobem dítěte“

Slavnostní shromáždění završil svou velmi civilně a neotřele pojatou přímluvou biskup Československé církve husitské a starosta nedalekého Újezda u Brna Jan Hradil, potomek jedné z internovaných rodin. Citujme: Co říci aby to nebyla fráze. Vybral jsem si text, který byl napsán před 2000 lety: „… kdybych jazyky lidskými i andělskými mluvil, ale lásku bych neměl, nic mi to neprospěje …“ (Hymnus o lásce z Prvního listu Korintským apoštola Pavla, kap. 13). Jedna  věc je smutná, když ji vzpomenu na místě, kde byl vězněn můj otec, strýc a mnoho dalších, že této tragédie byli účastni lidé, kteří byli na obou stranách barikády, na obou stranách křesťanství.  Dodejme, že na té drsnější straně pomyslné barikády byli i ti, jejichž kořeny sahají daleko před zmiňovaná dvě tisíciletí. A i jejich stopa je otištěna v půdě svatobořického lágru.

 

Zavede-li vás cesta na moravské Slovácko, autem, na kole (po vinařských cyklostezkách), pěšky či koňmo, zastavte se. Muzeum je otevřeno o víkendech od 14 do 17 hod. nebo po domluvě, kontakt 773 913 903, pamatniklagr@svatoborice-mistrin.cz, vstupné 30 Kč, děti do 15 let zdarma.

Petr Weber

 

 

 

Sdílet:

Jedna reakce k: to “Svatobořice. Trochu zapomenutý tábor”

  1. Jiri Link napsal:

    Voni Weber,
    zadny mnichovky diktat, ale mnichovska dohoda …
    Muenchener Abkommen.
    J.L.

Vložit odpověď

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Postaveno na technologii WordPress | Design Elegant Themes
Twitter Auto Publish Powered By : XYZScripts.com