Před rokem, 14. srpna 2013, zemřel ve věku 85 let náš otec, manžel a dědeček Pavel Preisler. Táta se narodil do česko-židovské asymilované rodiny. Jeho otec Josef Preisler byl stavební inženýr a provozoval také obchod s perskými koberci, o kterém se zminíl v jedné ze svých povídek i Karel Čapek. Když bylo tátovi jedenáct let, otec mu oznámil, že je v bezprostředním ohrožení (jako žid i jako protinacisticky smýšlející sociální demokrat) a že musí opustit zemi. Nakonec se mu podařilo dostat jako zaměstnanec firmy Omnipol do tehdejší Persie, ve které vládla dynastie Pahlaví.
Kromě vedení firmy se na záchraně Josefa Preislera podílel i antinacista a zachránce židů Albert Göring, bratr druhého muže nacistické říše Hermanna Göringa. Otec s maminkou Marií zůstali v Praze a táta postupně začal na vlastní kůži poznávat protižidovskou politiku nacistů – jako tisíce dalších nemohl navštěvovat kina nebo divadla, v městské hromadné dopravě mohl cestovat jen na vyhrazeném místě, nesměl hrát kopanou a nakonec byl vyloučen i z gymnázia.
A když tátovi hrozil transport, nejlepší přítel jeho otce zařídil, aby byl přijat do firmy, která měla sklady na žižkovském nádraží. A tam se schovával až do konce války – do skladu měli přístup jen zasvěcení zaměstnanci firmy, nikdo tátu neudal. Celý den byl zavřen v malé místnosti, ale měl tam kamínka, vodu i postel. Jednou týdně se prý vyplížil a dorazil k mamince, který mu dala nějaké jídlo. V květnu 1945 přišel konec války a návrat na studia. V červnu 1945 se po šesti letech shledal se svým tatínkem. Tento pohnutý okamžik označil za jednu z nejštastnějších chvil svého života – společně s koncem války a narozením dětí a vnoučat.
Táta patřil k těm několika málo šťastným, co holokaust přežili. Většina jeho příbuzných zemřela ještě před vypuknutím války. Jedinou obětí holokaustu z jeho rodiny byl jeho bratranec Hary Piccard, který zahynul v květnu 1942 v Majdanku, kam se dostal přes Terezín.
Přesto tátu válka poznamenala, byl citlivý na veškeré bezpráví, všechno hodně prožíval a trápil se a bál o své blízké, které miloval. Do otcova života neblaze vstoupil i komunistický režim, který rodinu coby buržoazní element po roce 1948 vyhnal z jejich bytu v Holešovicích a rozprášil po republice. Odpočívat jezdil na chalupu do obce Želízy, která byla před válkou oblíbeným letoviskem pražských židů. Želízy, které za války spadaly do Sudet, táta miloval a byl jedním z posledních pamětníků předválečných poměrů v obci. Na chalupě, kde celý život kromě práce v zahraničním obchodě farmařil, také loni v srpnu zemřel na infarkt. Pochován je na Novém židovském hřbitově v Praze, společně se svými rodiči, kteří oba zemřeli v roce 1965, a některými prarodiči. Zanechal po sobě dva syny, čtyři vnoučata a manželku Jiřinu, která byla o dvacet let mladší a která tátu věrně provázela skoro 50 let až do jeho smrti.
Táta nebyl členem židovské obce, ale účastnil se jejích aktivit a měl tam spousty přátel. Byl členem organizace Ukrývané dítě (Hidden Child) a Společnosti Franze Kafky. Většinu života prožil na Letné a tam také, ač to dnes zní trochu paradoxně, objevil jednu ze svých největších životních „lásek“ – pražskou Slavii. Jeho tatínek byl fanouškem klubu DFC Prag, což byl klub německé menšiny, jehož členové byli často židovského původu. V blízkosti stadionu DFC měla tehdy svůj stadion i Slavia, jejíž červenobílé dresy tehdy malého otce učarovaly.
