V sobotu 11. dubna zemřela ve věku 91 let paní Libuše Friesová. Její nekrolog jsem mohl nazvat O lásce až za hrob, kdyby v něm nešlo především o tu statečnost. Ale nejdřív ze všeho tu byla přece jen ona love-story, která se zrodila na počátku okupace. Tehdy musel devatenáctiletý student Egon Fries nechat školu školou. Už jeho jméno signalizuje, proč. V práci, kam mladého židovského muže přijali, se do něho zamilovala dívka. Libuši Vávrové bylo o tři roky míň. Ale hned na sklonku roku 1941 měla ta láska skončit: Egon – obdobně jako jeho vrstevníci – byl odsunut na sever těsně před protektorátní hranicí; tam měli v někdejší tereziánské pevnosti vybudovat ubikace budoucího ghetta.
Neskončila. Ba nabrala obrátky, mohly hned na počátku skončit tragicky. Ačkoliv se teprve budovalo největší ghetto v okupovaném zbytku Čech a Moravy, přišly už první příkazy k transportu. Mezi těmi, kdo odmítli jít jako ovce na porážku, byla Erna, sestra Egona Friese. Libuše jí dala k dispozici svou občanku a Erna Friesová na ni odjela místo s transportem za tetou do Vídně, kde se chtěl skrýt. Byla však v hlavním městě Ostmarky zatčena a transport do ghetta a odtud do Osvětimi ji neminul. Libuši hrozil absolutní trest.
Česky jsem jej slyšel až v roce 1999 na izraelské ambasádě, když paní Libuši Friesové předávali právo užívat titul Spravedlivý mezi národy. To ovšem už Egon tři roky nebyl na tomto světě.
O tom příběhu nevěděl nikdo z nás, koho si ing. Egon Fries, když se ve třetině 60. let mohl opět vrátit do židle šéfredaktora, vybral do redakce svého deníku.[1] Z ústecké chemičky se dostal na jejich počátku do redakce regionálního deníku. A když byl spolu s tajemníkem tamního KV KSČ Vlčkem odvolán v roce 1964 i nohsled tohoto partajního šéfa v čele redakce, stal Egon šéfredaktorem deníku Průboj. V nastávajícím reformním období se postupně vytvořila skupina novinářů, kteří vyznávali společně s ním to, čemu se později začalo říkat socialismus s lidskou tváří. Ostatně v seznamu nepřátel režimu, vydaném v roce 1973,[2] je nejvyšší počet redaktorů ze všech českých novin a časopisů právě z tohoto deníku.
Egon Fries uveřejnil příběh, který prožili s Líbou, svou pozdější ženou, za okupace v angličtině. Napsal jej pro edici knížek, které vycházely v Kanadě pod titulem A to byla moje válka. Jejich starší dcera, Marta Vejtrubová, mi vyprávěla, že tátu k napsání vzpomínek přiměl jeho bratranec Kurt Atterman, který po revoluci přijel dvakrát na návštěvu z Kanady. „Kurtův přítel Ian Maxwell sebral podobné příběhy z války lidí, kteří to zažili a sepsali jako můj otec. Nakladatelství The Little Daisy Press, Tancook Island n. s. je vydalo v roce 1994; přesný název je And it was my war too.“
Česky tento příběh cudně zamlčoval i před námi, „svými lidmi“, aby se tím prý nechlubil. Tři roky poté, co byl Libuši Friesové udělen zmíněný titul Komisí pro rozpoznávání spravedlivých, která existuje při památníku Jad vašem, vyšly v nakladatelství Paseka paměti Egonova spoluvězně, profesora ekonomie Jiřího Kosty. Z nich jsme mohli poznat, jak příběh konkrétně pokračoval. Egon v té době pracoval na dole v Dubí u Kladna, kam se přihlásili na počátku roku 1942: „Doufali jsme, že tímto způsobem unikneme z hrozivé atmosféry ghetta, poznamenané popravami a případnými transporty, v nichž byly … právě v lednu 1942 odvlečeny další dva tisíce lidí, tentokrát již z ghetta, na východ, zatím neznámo kam.
Dvě stovky terezíňáků, mezi nimi i Egon a já, odjely z ghetta 16. března do Dubí u Kladna… Navzdory hrozícím trestům byli někteří horníci připraveni navázat kontakty s našimi rodinnými příslušníky v Praze. Tak se můj přítel Egon díky pomoci horníka Karla Pajskra dozvěděl o zatčení své sestry Erny a své přítelkyně Libuše. Jiný horník, Václav Dvořák, pak půjčil Egonovi kolo, na němž Egon dojel do Prahy. Zde se setkal s pozdější historičkou Alenou Hájkovou, která s velkým rizikem poskytla oběma dívkám kýženou pomoc. Byl jsem tehdy mezi námi heftlinky jediný, koho Egon do svého riskantního plánu zasvětil. Po noční směně jsme Egonovu pryčnu upravili tak, aby se zdálo, že spí pod dekou přetaženou přes hlavu. Egon dojel nenápadně do Prahy a vrátil se před začátkem příští noční směny.“ [3]
Co v Praze Egon dělal, napsala v roce 2011 paní Marta do členského buletinu klubu novinářů-osmašedesátníků: „Tatínek zařídil slečně Libuši kvalitního advokáta. Libuše byla odsouzena jako mladistvá, a tak přišla z arestu ještě dřív, než odjel tatínek s transportem do Osvětimi. Také se tehdy za ním do ghetta na noc vypravila. Nedovedu si dodnes představit, jak dovedla být maminka statečná.
Teta Erna byla odtransportována také na východ, ale ještě v roce 1944 uprchla se dvěma přítelkyněmi z ghetta a znova přišla za Libuší. Ta jim zařídila úkryt někde na Humpolecku. Do jejich příběhu patří i to, že tatínek při pochodu vězňů z Osvětimi snědl plesnivé brambory a s otravou skončil opět v Terezíně.“
Obřad se v zahradě ambasády se v tom létě 1999 pozdržel. Čekali jsme, až přiletí z Izraele ony dvě přítelkyně paní Erny, které s ní utekly z Osvětimi. Na valech kolem ambasády postávaly hlídky, neboť opatření přijatá proti teroristům džíhádu se tu už tehdy přísně dodržovala, i když do 11. září 2001 a útoku na newyorská dvojčata zbývaly ten den necelé dva roky. Viděli se poprvé od osvobození a jejich brzké emigrace ze středu Evropy do Izraele. Po obřadu zase obě odlétly. Jen paní Libuše s paní Ernou zde zůstaly.