Židovský národ se musel od nepaměti potýkat s obrovským množstvím událostí, které ve své většině nebyly příznivými ba v mnoha případech ohrožovaly jeho existenci. S těmito dějinnými zvraty se Židé vyrovnávali nejen díky pevné víře v Hospodina, ale také humorem, jenž v nejtěžších dobách vnášel do židovských srdcí světlo naděje na lepší život bez pronásledování a pogromů. Dokonce i tak vážené náboženské školy, jakými byly a dosud jsou ješívy, nebyly zbaveny humoru. Jedním z babylónských učenců žijících a působících počátkem 4. století o.l. byl Raba bar Nachmani, který vždy svou lekci uvedl nějakou anekdotou. Posluchači se zasmáli, zlepšila se jim nálada a pak i výuka probíhala mnohem efektivněji (traktát Šabat 30b).
Jan Schneider, s nímž mě pojí třicetileté přátelství, slavil v sobotu 10. října originálním způsobem své šedesátiny. Totiž ctěné návštěvníky doprovodného programu 25. podzimního knižního veletrhu v Havlíčkově Brodě seznámil se svou knihou Štein-Schneiderova sbírka vtipů na židovský způsob.
Tato kniha plná humoru, ale i odvěké židovské moudrosti, která se v něm skrývá, vznikla zcela jinak než tomu bylo u ostatních sbírek židovských anekdot, jež vyšly před a zvláště pak po listopadu 1989.
V Tóře se praví: „Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi...“ Jak vznikla tato sbírka? Mohli bychom napsat: „Na počátku byla nemoc a ta přiměla Schneidera vyhledati doktora Šteina…“ Pak se však stalo, že MUDr. Štein si poranil páteř a sám poté musel nehybně dlouhou dobu ležet. Vyléčený a tudíž vděčný pacient začal doktoru Šteinovi posílat každé pondělní ráno přehršli vtipů pro zlepšení nálady, neboť nemocný lékař je vždy nemocný na druhou a takový stav nálady člověku nepřidá. Po celých sedm let posílal Honza každé pondělí sedm vtipů doktoru Šteinovi a postupně se okruh adresátů rozšiřoval, až dosáhl úctyhodného počtu pěti set šťastných příjemců, kteří tak s humorem zahajovali mnohdy úmorný pracovní týden. Má žena a já jsme měli čest být zařazeni mezi pravidelné adresáty.
Po sedmi letech maily někam zapadnou hluboko do útrob počítače a už nemáte čas, abyste, byť jejich část, opět vyzvedli na světlo Boží, tedy na displej. Toho si byl jistě Honza vědom a asi si řekl, že by byla věčná škoda, kdyby tisíce virtuálně rozeslaných anekdot přišly vniveč. Tak se zrodil plán tyto anekdoty sebrat, vytřídit a nakonec z těch superkošer vtipů vytvořit více než pětisetstránkovou knihu. Dílo úctyhodné! Pravda, kvalita literatury se jistě neřídí počtem potištěných stran, ale tím, co nám kniha dá, čím obohatí náš vnitřní svět. Štein-Schneiderova sbírka vtipů na židovský způsob si na první pohled neklade „vysoké cíle“. Primárně má čtenáře pobavit, zpříjemnit mu den. Na druhou stranu, nemůžeme číst židovské anekdoty, aniž bychom při tom nepocítili vliv tisícileté moudrosti, která se v mnohých z nich skrývá. Schneiderova sbírka anekdot opradu nejen pobaví, ale dá nám současně možnost nahlédnout do bohaté pokladnice židovského myšlení, jak se vyvíjelo v různých diasporách, i v naší historické vlasti, v Erec Jisrael. Sbírka končí malým slovníčkem jidiš a hebrejských pojmů použitých v textu.
Několik vtipů na ochutnávku:
Pošťačka zvoní u dveří. Otevře jí malý, snad sedmiletý chlapec s pivem v ruce a zapáleným doutníkem v puse. Otřesená pošťačka se ptá: Ehmm… Ahoj, jsou rodiče doma? – Chlapec potáhne z doutníku, kouř vyfoukne směrem k pošťačce, odklepne popel na koberec a znuděně prohodí: Co myslíš? Jsou?
Mladý adept právnického doktorátu dostane u zkoušek otázku: Co je to podvod? – Podvod je, jestliže mě teď necháte propadnout. – Jak to? Ptá se profesor. – Protože paragraf 265 trestního zákoníku zní: Kdo zneužije nevědomosti něčí, aby jej poškodil, dopustí se podvodu…
Tak si představ, že jsem včera rozbil zrcadlo, no víš co to znamená, že budu mít sedm let neštěstí. Naštěstí mám dobrýho právníka a ten si myslí, že by to mohl uhrát na pět.
Budí matka syna: Vstávej a běž do synagogy, je sobota. – Nikam nepůjdu a mám pro to dva důvody. Nemám je rád a oni nemají rádi mě. – A já mám taky dva důvody. Je ti padesát a jsi jejich rabín.
Takže, Horowitz, oni si chtěli ode mne půjčit padesát tisíc! Ale jakou mi můžou dát záruku? – Slovo gentlemana, pane Kohn! – Tak to jo… Tak mi ho přivedou!
Pokud je někdo milovníkem židovských anekdot, a to nejen z našich luhů a hájů, ale i třeba amerických nebo izraelských, tak mu Schneiderovu sbírku vřele doporučuji. Rozhodně se při jejím čtení nebude nudit, ani usínat.
Knihu vydalo pražské nakladatelství Garamond a je k dostání ve všech vybraných knihkupectvích.
rabín Daniel Mayer
Také přidám jeden ze života – Křesťan zachránil židovskou dívku
Příběh jak italský křesťan zachránil židovskou dívku před fašisty v Itálii.
U zpovědnice: Starší Ital vstoupil na předměstí Rimini do kostela, poklekl u zpovědnice a
když kněz otevřel okénko, spustil: „Otče, za druhé světové války krásná mladá židovská žena zaklepala naléhavě na moje dveře a prosila mě,abych ji ukryl před fašisty. Tak jsem ji schoval do
podkroví.Kněz se podivil: „To je ale něco úžasného, z toho se nemusíte
zpovídat“.
„Otče, ono je toho víc, co mám na srdci… Ona se mi za to začala
odvděčovat
sexem.Bylo to několikrát za týden a o nedělích a svátcích i dvakrát.Kněz na
to:
„To bylo dávno a oba jste se tím vystavili velkému nebezpečí,ale dva mladí
lidé
na základě těchto okolností mohou slabosti těla snadno podlehnout. Jestliže
toho upřímně litujete, je vám odpuštěno“.
„Děkuji vám otče. Bylo to opravdu velké oslabení mého svědomí.“ Ale mohu mít
ještě jednu otázku“?“A jakou?“ ptá se kněz.“Mám jí říct, že už je po
válce?“
Jsem rád, že to pan Schneider dal dohromady. Je to pro mne lahudka.
MOJE RECENZE☺
U toho, komu bylo uloženo chytit zrnko rýže, není příliš přehnaným očekávat, že bude mít na každé ruce devět prstů – praví čínské přísloví. Tak i já, jako recenzent blyštivého kodexu, postihujícího „židovský způsob“ anekdot (čímž se nemyslí nic menšího než židovskou anekdotu an sich), jsem nucen mobilizovat všechny záložní i externí zdroje intelektu, abych něco nezpackal.
Anekdota je anekdota, ale židovská anekdota je životní epizoda. Je to precedens, který nás uklidní, že v té či které životní situaci nejsme, nebo jsme nebyli sami, a že to co se nám přihází, tady prostě už bylo, a že zase nejsme tak hrozní šlemazlové (už nevím který blb prohlásil, že šlemazl je štěstí s kšandami). A protože židé, po staletí otloukaní životními strázněmi na zemi, život vnímali mnohem intenzivněji než etnika, ke kterým náš žárlivý Velký Šéf necítil potřebu chovat se jako milující i trestající otec, dokázali své životní příběhy i karikovat, jako nikdo jiný, komu není shůry dáno dělat si srandu sám ze sebe.
I antisemiti uznávali, byť neradi, že židovská anekdota je jednoduše „dobrá“. Nedokázali definovat, čím to, xakru, je, ale poslouchali je rádi, a nás to aspoň na chvíli ochránilo od té věčné perzekuce. Ví snad někdo, kdy vznikly židovské anekdoty? A ví snad někdo, jakým jazykem byly pronášeny? Řekl bych, že ty nejprvotnější byly mluveny v jidiš, čímž také naznačuji i dobu jejich vzniku. Neboť jak jinak si představit židovský žert, než bohatě nadívaný mamelošn. Rets du jidiš? … a už následuje vřelá diskuse. Jenže původ židovského humoru je mnohem hlubší a dávnější. Snad od té doby, co Big Boss stvořil zeměkouli, chachamim, rabíny, kšefty, ženské, město Chelm, ustarané mámy, zdárné i nezdárné potomky a …. a díla, která to všechno kodifikují i petrifikují: halachu a hagadu. Od té doby, co si každý žid musel (s pomocí našich moudrých) sám v sobě vypěstovat coby obranný reflex neselhávající smysl pro umění smát se, když bylo do breku, a nezapomenout na brek, když bylo pořád do smíchu.
Jak reagovat na židovskou anekdotu?
Šmuli spatří na golfovém hřišti o šábesu místního rabína, jak sám na celém hřišti pilně cvičí údery. „OMG, zděsí se Šmuli a obrátí se k nebesům, Ty to vidíš a nijak ho nepotrestáš?“ „Neboj se Šmuli ´ozve se z nebes´ bude se trápit – teď ho nechám zahrát několik eagles za sebou. Je tam sám a nikdo mu to nebude věřit.“
Dva se sejdou: „Můj ejdem neumí chlastat a neumí hrát karty.“ „No, to je přece fajn, ne?“ „No jo, on ale chlastá a maže karty!“ (obě z Leo Rostena).
Jediná přiměřená reakce a správná odpověď na takové nano-ukázky z gigantického fondu židovského humoru je: „ …to nic není, to já znám lepší…“
Jak ohodnotit intelektuály zabývající se něčím, co se silně podobá systematickému shromažďování právních předpisů, regulujících od základu životy každého občana? Co připomíná vytváření analogie Sbírky zákonů? Napsat hloupý román, umí každý alfabet s trochou představivosti. Sestavit Sbírku židovských anekdot s akcentem na povědomost o jejich účinku u toho kterého jedince, o jejich brisanci, explozívnosti, kráse neočekávané pointy, může však jen vědec, jehož vědním oborem je potápění se do podzemních jeskyní lidské psychiky s akvalungem židovského humoru, jehož esenciální podstatou, kterou nepříliš rozeznávali antisemité, je třeskutá, někdy až ad absurdum dotažená logika. Kýžený účinek je nastaven jako zapalovač granátu buď na okamžitou explozi („Ségra, seš fakt dobrá, lepší než mame…“ — „Viď brácho, tate to taky říká…“), nebo na explozi odloženou rozvláčným líčením (Pocestného pozve na šábesovou hostinu jeden zámožný obyvatel štetlu. Po skončení šabesu mu za toto pohoštění předloží účet. Pocestný je pobouřen – jde o jasné porušení halachy – šabesová pohostinnost je odjakživa gratis. Bohatec mu nabídne, aby svůj problém předložili místnímu rabínovi, s čímž pocestný souhlasí. Rabín rozhodne, že pocestný je povinen zaplatit účet. Na ulici pocestný vytáhne peníze a chce platit. „Zbláznil ses?“ povídá bohatec. „Jak to? Chci přece zaplatit podle rozhodnutí rabína“ odpoví pocestný. Bohatec se usměje: „Zastrč peníze – chtěl jsem ti jen ukázat, jakého magora tu máme za rabína…“). Jindy zase nejde ani tak o humor, jako spíše o povzdech: Na svatbu jdi – k rozvodu utíkej.
Naprosto charakteristické pro židovskou anekdotu je, že se zásadně neuchyluje ke slovním hříčkám. (Jak se pozná impotentní ježek? Snadno: nepíchá. – – – vrchol všeho byl, když se mne jistý prostý člověk optal: …a to se mu opravdu otupí všechny bodlinky?) Jednak jde o laciný, kejklířský trik, podbízející se nízké inteligenci a útočící na bránice prosťáčků, ale především jde o důvody praktické. Slovní hříčky jsou nepřeložitelné. A pokud ano, pak anekdota ztrácí smysl. Posláním židovské anekdoty je obíhat světem v obsahově nezměněné formě pro anglofonní, frankofonní, germanofonní i třeba tele-fonní posluchače. Slovní hříčka by ji zatížila do té míry, že by ztratila pointu.
Neexistuje snad životní situace, kterou by plebejská anekdota nezdeformovala. Židovská anekdota však životní situaci nedeformuje, ona ji doplňuje, možná tak leda zkarikuje, avšak extrahuje z ní esenci logiky, občas přetavenou do neočekávané pointy či neologismu takovou rychlostí, že dojde k vulkanické erupci smíchu. A pokud vypravěč zvolí písemnou komunikaci, je jen chvalitebné, že použije vlastní know-how (jak říká sám kompilátor) spočívající v krédu: je třeba psát tak, aby čtenář ani nepoznal, že čte…. Důslednost vysvítá i ze jmen postav, jejichž jména téměř korelují s jejich charakterem, např. postavu Krechzmana vnímáme skoro jako kverulanta (z jidiš: krechcn – neustále si stěžovat).
I když kompilátor celkem solidně zdůvodnil sousloví Štein-Schneider, neubráním se určitému posunu a protože mi to zní zvukomalebněji i lépe vyslovitelné, budu pouze pro svoji pracovní potřebu do budoucna používat název Šnajdrštajnova kompilace… aneb jak pacient uzdravil doktora.
S osobností kompilátora (nebo chcete-li: sběratele a interpreta) mne rovněž usmiřuje jeho záliba v bubnování, neboť člověk, který má v těle k tomu nezbytný absolutní rytmus, bývá zhusta individualitou se symetrií a uměřeností charakteru, ergo vyvážeností a uceleností životních postojů, což se zatraceně dobře hodí, když je někdo mejvn přes bezpečnostní problematiku. Což mohu potvrdit ze své vlastní zkušenosti emeritního agenta Intelligence Service (commonly said MI 6), koketujícího s thrash-metalem a adekvátní hrou na bicí. Ale to už je jiná kapitola.
Elegantním obloučkem se ale vrátím k tématu zmínkou, že snad neupadne v zapomnění skutečnost, že kdysi dávno na ctihodném websitu Eretz.cz probíhala činnost, projevující se v intenzivním vrstvení jednoho lepšího židovského vtipu než druhého. Interpreti – nikoliv autoři – anekdot, se tehdy překonávali a v chodbičkách trezoru websitu se tyto malé drahokamy (většinou půl- až jednokarátové brilianty) určitě dosud skrývají, v očekávání svého odkrytí. Ani tam a ani v žádném z níže uvedených souborů:
Karel Poláček, Židovské anekdoty,
Anekdoty pana Kohna, soubor uspořádaný Bedřichem Zelenkou,
Jan Martinec, Potkal Kohn Rabinoviče,
František Kafka, Židovské anekdoty,
Václav Vlk st., Židovské anekdoty,
Rabi Nilton Bonder, Jidiše kop,
Leo Rosten, Jidiš pro radost,
Leo Rosten, Jidiš pro ještě větší radost,
jsem však nenašel rčení: „Rabín, kterého jeho obec nevyhnala, není rabínem. Rabín, kterého jeho obec vyhnala, není chlap.“ Je pochopitelné i omluvitelné, že rabi Mayer ve své svěží recenzi (dne 22.11.2015 v ŽL) tuto sentenci (svědčící o bezvýchodné pozici a nelehkém životě rabínských autorit v Pejmu), necitoval, neboť, jak se praví (opět Leo Rosten): …potkaly se tři mame. První kvelovala: Můj syn je vyhlášeným chirurgem. Druhá: Můj syn je vynikajícím právníkem a advokátem. Třetí: můj syn se učí rabínem… Načež první dvě mame namítly: Rabínem? Co to je za povolání pro židovského chlapce? (prozaičtější verze této debaty na str. 516).
Shora uvedeným rčením (na str. 90) si mne recenzovaná kniha získala, neboť už jen jím se z roviny pouhého kompilátu a souhrnu neartikulovaného veselí, kvalitativně posunula (s trochou nadsázky) téměř do dimenze talmudické dialektiky a didakticky cílevědomé sbírky s tím rozdílem, že si s tímto elaborátem znuděně nepodkládáte rozviklanou almaru, ale každý den ho ohmatáváte v touze načerpat z něj svojí denní návykovou dávku aforismů.
Nejstrašnější na anekdotách je, že si nemůžete (snad s výjimkou slavného badchena Sama Levensona) nárokovat jejich autorství – což je zároveň i jistou výhodou, neboť vás nikdo nemůže žalovat z titulu porušení autorských práv, když přijdete do společnosti s její variantou vaší vlastní provenience. Jedinou formou protestu společnosti proti tomuto vašemu „plagiátorství“ je, že vstane ještě protřelejší komik než vy a předvede mnohem vtipnější performanci. V tomto případě se však zdá, že dlouho, předlouho, nikdo nevstane, aby tuto excelentní kolekci předstihl.
Všeobecně se říká, že kdyby měla jatka průzračné skleněné stěny, nikdo by nejedl maso… Kdyby svět (který to jen nejasně tuší) doopravdy věděl, jaký pláč a smutek se skrývá v duši jidiše folk, vyprávějícího své anekdoty, nikdo by se nesmál …..
Koupě předmětného díla však rozhodně nebudou arojsgevorfene gelt a nad touto kompilací určitě nebudete ironicky pronášet: Ich bin dir mojchl…
Pravý židovský obchodník ( proč je jich tak málo ?)
Představte si veliký obrovský mnohopodlažní supermarket v USA, ve kterém dostanete všechno.Šéf přijímá nového prodavače s tím,že jej vezme na zkušební dobu,aby viděl, jak se osvědčí.Po zavírací hodině si jej zavolá do kanceláře.“Tak kolik jste dnes měl zákazníků?“
„Jednoho, šéfe.“
„Cože!? Jednoho?Naši prodavači udělají průměrně šedesát až sedmdesát zákazníků denně!
Co jste celý den dělal!?A kolik jste vlastně utržil?“
„Tři sta osmdesát tisíc dolarů.“Šéf zalapal po dechu.
„Tři sta osmdesát tisíc?
Proboha, co jste prodal?“No, první jsem prodal malinký háček na ryby.
Pak jsem zákazníka přesvědčil, že by si mohl vzít ještě i střední a velký háček.
Pak jsem ho přesvědčil, že by si měl vzít i nějaký vlasec a k němu jsem mu prodal tři pruty – malý, střední veliký.
Dal jsem se s ním do řeči,zeptal jsem se, kde bude rybařit.Povídal, že na mysu, dvacet mil na sever.
Tak jsem mu prodal ještě pořádnou větrovku, nepromokavé kalhoty a gumáky,protože tam dost fouká.
Přesvědčil jsem ho,že na pobřeží neberou, tak jsme šli vybrat motorový člun.
Pak jsem se ho zeptal,co má za auto a vylezlo z něj, že dost malé, člun by na něm nemohl odvézt.
Tak jsem mu prodal ještě přívěs.“
„A tohle všechno jste prodal člověku,který si přišel koupit jediný háček na ryby!?“
„Ne.On původně přišel koupit vložky pro svoji ženu.
Tak jsem mu navrhnul,že když si teda o víkendu nezašu.., že by si mohl zajít aspoň na ryby.“