Válečný osud Jiřího Kafky mezi Wintonovým vlakem a RAF

Jiří Kafka se narodil 2. května 1924 v Praze. Jeho otec byl předsedou pražské židovské obce. Jiřímu a jeho o rok mladšímu bratrovi se podařilo na jaře 1939 odjet známým Wintonovým vlakem do Londýna. Tam se pak, když mu bylo 18, přihlásil do československého vojska a stal se radistou a střelcem na bombardéru. Sloužil nad Biskajským zálivem a při invazi do Francie v roce 1944. Otec žil během války v Londýně, matce se podařilo přežít Osvětim. Po válce se vrátil do Prahy, ale koncem čtyřicátých let odešel zase do Británie. V letech 1960 až 1968 žil v Izraeli. Po roce 1990 se vrátil do Československa a dnes žije v Praze.

Já jsem Pražák. Narodil jsem se tady 2. května 1924. Do obecné školy jsem chodil v ulici na Františku a pak na akademické gymnázium Na Příkopech. To byla moc dobrá škola, moc příjemná.

Potom přišly všechny ty události kolem zániku republiky. Z Prahy jsme se my dva bratři dostali až po vzniku Protektorátu. Mně bylo tehdy v květnu 1939 patnáct. Bratrovi bylo o pár týdnů později, 28. června, čtrnáct. Vyrazili jsme z Prahy Wintonovým transportem do Londýna. To pro nás zařídili rodiče. Byl to skutečně ten, dnes slavný vlak organizovaný sirem Wintonem. My jsme však tehdy přesně nevěděli, kdo to organizoval, všechno jsme se dozvěděli až po válce. Když se nedávno organizovaly vzpomínky na tu akci, tak jsem se také účastnil, i když ne přímo té pamětní jízdy.

Když se vrátím do doby před válkou, do Londýna jsme dorazili, myslím, 1. července. Byli jsme na tom trochu jinak, než mnoho ostatních dětí. V Londýně na nás, na rozdíl od jiných dětí, nečekali žádní náhradní rodiče, protože naši rodiče trvali na tom, že my dva bratři musíme zůstat společně. Jenže to mělo jeden důsledek, i proto, že jsme oba byli dost velcí, že nás nikdo nechtěl. Tak nás z nádraží odvezli do tábora pro děti z Německa a Rakouska. Tam jsme se sice moc nenaučili anglicky, ale naučili jsme se trochu německy. Tam jsme zůstali asi dva tři měsíce. Pak nám táta zařídil, abychom se dostali do prázdninové školy.

Táta byl v té době předsedou pražské židovské obce. Byl jedním ze dvou lidí, který byl poslán do Francie a Anglie, aby zařídili možný příjem uprchlíků z Čech. Byl snad jediný Žid, který měl od Němců vízum, aby se mohl vrátit zpátky. Během několika dní, které strávil v Londýně, pro nás zařídil tu školu. Po nějaké době se vrátil do Londýna a znovu pokračoval ve svém úkolu. Během jeho londýnské návštěvy vypukla válka, takže se nemohl vrátit. Byli jsme najednou rozděleni. Máma zůstala v Praze. Otec zůstal viset v Londýně, bez ničeho, bez prostředků, s kufříčkem s výbavou na tři, čtyři dny. Tak došlo k tomu, že v Londýně zůstal a pracoval tam pro londýnskou vládu. Máma zůstala v Praze a později ji odvezli do Lodže a odtamtud do Osvětimi. Byla jedna z mála, která to přežila. Nejužší rodina tedy válku přetrvala celá.

Mezitím jsme se dostali oba dva do školy v Chelthamu.

Když mi bylo osmnáct, tak jsem se snažil dostat do letectva. Dal jsem se naverbovat, protože jsem byl mladý a zdravý. Dostal jsem se do československé armády. Po měsíci přišli od letectva, což jsem vždycky chtěl. To bylo v roce 1942.

Dostal jsem se do 311 perutě. Lítali jsme nad Biskajským zálivem a později mezi Skotskem a Norskem proti loďstvu a ponorkám. Byl jsem radista – střelec. Měl jsem nalétáno asi čtyřista hodin.

Cizinci byli rozděleni na dva druhy, nepřátelské a přátelské. Kdo přišel z Německa nebo Japonska, byl klasifikován jako nepřátelský. Ti museli do táborů. My jsme byli přátelští, takže se k nám chovali velmi slušně, zvláště k těm, kdo byli velmi mladí. Chovali se k nám jako ke svým vlastním. Bratr, jen o rok mladší než já, na vojnu nešel, protože studoval a proto měl výjimku. Já jsem zase šel dobrovolně a dříve, než bych musel, jinak bych rukoval o něco později.

Procházeli jsme zkouškami. Kdo prošel, dostal se mezi létající, ti ostatní sloužili na zemi. Já jsem měl štěstí a byl jsem zařazen mezi létající. Pak jsme šli do „střeláku“, kde jsme se učili střílet ze vzduchu do vzduchu. Pak jsme odjeli na Bahamy, kde z nás složili posádky. Posádka se skládala ze dvou pilotů, navigátora, tří radistů – střelců a zadního střelce. Posádky byly stálé, ty se více méně neměnily. Na Bahamách jsme se měli jako posádky sehrát. Tam jsme létali na jiných letadlech, než jsme měli potom, létali jsme na Mitchellech. Když je řeč o Bahamách, tak si vždycky vzpomenu, že jak jsme tam dorazili, tak nám řekli, že jedna z těch posádek před námi ještě nedorazila, že je ještě hledají. Další den je našli na dně moře. Mezi nimi v té posádce byl i jeden velmi dobrý přítel. Tehdy jsem měl první zkušenost, že někoho ztratíte. To bylo na tom nejsmutnější, když se nevrátí někdo, koho znáte. Tak se mi to stalo za války, že se nevrátil spolužák, se kterým jsem se znal ještě z dětství ze školy. Já jsem měl celkem štěstí.

Zůstali jsme na Bahamách asi dva měsíce a pak jsme se vrátili do jihozápadní Anglie. Tam jsme poprvé létali na Liberátorech, to byly velké čtyřmotorové bombardéry, a to jsme se museli znovu učit. Létali jsme nad Biskajským zálivem. Tehdy došlo v roce 1944 k prvnímu vylodění na evropské půdě a my jsme lodě, které tam přistávaly, hlavně ve Francii, kryli. O několik měsíců později přemístili naši squadronu na východ Skotska do městečka Tain, kde jsme zůstali do konce války. Létali jsme hlavně proti konvojům. Ne, že bychom někdy něco potopili, ale oni nás naštěstí také ne. Létali jsme nad mořem, a ne nad Evropou, protože jsme se starali o pobřeží.

Když se mě ptáte, jestli jsme se dostali do kontaktu s nepřítelem, tak musím říct, že jsem pracoval na radaru, a když jsme viděli, že se blíží někdo, kdo by mohl být nepříjemný nepřítel, tak jsme se obrátili a letěli pokud možno opačným směrem. A on taky. To bylo to naše hrdinství. Když se někdo ptá, jak to bylo, musím říci, že to létání bylo často nuda. Budili nás někdy ve dvě ve tři ráno. Potom byl brífink, kde nám říkali, kam se poletí. Dostávali jsme velké snídaně. Lety byly dlouhé, trvaly kolem deseti hodin, rekord jsme měli asi 18 hodin. Během takového letu jsme třeba i hráli karty. Někdy jsme usnuli. Navigátor říkal, že když neví, jde se podívat dozadu do letadla, že Kafka spí vždycky s hlavou k severu. Vraceli jsme se v podvečer, pak byla večeře, dávaly se instrukce, někdy jsme šli do hospody, hráli jsme karty. Jak jsme šli spát, to záleželo taky na děvčatech.

Tak to bylo to naše hrdinství.

Když skončila válka, to jsme ještě lítali hlavně nad Norsko. Bylo to kvůli německým ponorkám, protože někteří jejich kapitáni byli pořád ještě hrozně přesvědčení nácci. Nepřistoupili do samého konce na to, že by jejich válka mohla dopadnout tímhle způsobem. Takže jsme ještě několik týdnů po skončení války létali proti německým ponorkám.

Domů do Prahy jsme se vrátili po několika týdnech. Bylo to takto: nejdříve jsme byli přesunuti do jihovýchodní Anglie. Pak jsme přeletěli domů. Po návratu nás ubytovali v jedněch kasárnách, kde byli před námi Němci. Viděl jsem, jak jsou tam na zdech rozmačkané štěnice. To mi stačilo. Tak jsem si sebral všechny své osobní věci a odešel jsem. Už jsem se na aktivní vojnu nikdy nevrátil. Ubytoval jsem se u rodičů, kteří se mezitím sešli zase v Praze a bydleli v Klimentské ulici u bratrance, který se také vrátil z koncentráku. Tím pro mě skončila válka.

Hledal jsem potom práci, ale nic jsem neuměl a nic neznal, tak to nebylo jednoduché. Nakonec to skončilo tak, že jsem na anglickém ústavu vyučoval angličtinu. Můj bratr ještě studoval a žil v Londýně. Stal se z něj inženýr chemie a pak cestoval po celém světě, působil v Irsku, Belgii i Austrálii.

Pak jsem se k bratrovi přistěhoval a od té doby zůstal v Anglii. To bylo v roce 1947. Ještě jsem tady volil, ale nějak se to nepovedlo. Demobilizoval jsem pak v Anglii, takže jsem měl právo tam zůstat. Ještě jsem se vrátil začátkem roku 1949 na otcův pohřeb. Moje máma přijela o půl roku později do Londýna a tam pak žila. Jela s námi i do Izraele.

Po létání se mi stýskalo. Já jsem už jako kluk chtěl být pilotem. Tak jsem se ještě na krátkou dobu k létání vrátil. Ale to byla čistě soukromá záležitost. Létali jsme na dvojplošníku Tiger Moth, dopracoval jsem to až k sólovému letu, ale pak jsem toho nechal, protože na to nebyl čas.

Tam jsem byl až do roku 1960, kdy jsem s rodinou, už jsem byl ženatý s dvěma dětmi, odjel do Izraele. Tam jsem byl do roku 1968, kdy jsme se vrátili do Anglie. Moje žena nebyla Židovka, ale přesto se jí tam moc líbilo. Téměř už přestoupila na židovskou víru, ale než se jí to povedlo, tak jsme se vrátili. Můj syn měl ve škole určité potíže, pravděpodobně proto, že neměl židovskou mámu. To byl vlastně jeden z důvodů, proč jsme odešli. Nicméně jsme si v Izraeli koupili malý byt ve městě na jih od Haify a vraceli jsme se tam, kdykoli jsme mohli, používali jsme ho jako „prázdninový“.

Tím můj životopis vlastně končí.

Měl jsem mnoho různých zaměstnání a musel konkurovat spoustě dalších, kteří se vraceli z války. Nebylo tak lehké najít práci, zvláště pro někoho, kdo vůbec nic neuměl a nic neznal. Našel jsem si různá menší zaměstnání. Nakonec jsem se seznámil s chlapcem, který tady v Praze studoval medicínu a nechal toho a přijel tam za jednou dívkou. Spolu jsme si založili firmičku, vyváželi jsme bižuterii z Jablonexu a jiných částí světa, třeba z Rakouska. Obchod se po nějaké době docela rozrostl a vedlo se nám celkem dobře. V Izraeli jsem dělal jiné věci, kolem stavebnictví, kupování a přestaveb domů. Pak mi zemřela žena. V roce 1990 jsem se vrátil do Prahy. Už předtím jsem sem dojížděl na krátkou dobu a měl jsem tu přátele.

Já se nerad někde organizuji. Byl jsem členem asi dvou posádek, myslím, že z těch lidí už je naživu jenom Pavel Vranský. Po válce jsem se stýkal hlavně s ním, a když jsem přijel do Prahy, vídáme se dodnes. Zajdeme spolu občas na víno.

Řekl bych, že jsem měl v životě vlastně dost štěstí.

 

Jan Jandourek

Comments are closed.