S Palestinci musíme nalézt kompromis, protože to přinesl život
Náš spřátelený blízkovýchodní glosátor nabízí opět neotřelý pohled na možné budoucí řešení izraelsko-palestinského konfliktu. Byl iniciován otázkou v interní diskusi (tazatel není důležitý), která zněla: „Zajímalo by mne, kdo z DM (Děti Maislovky – uzavřené diskusní fórum) si myslí, že kdyby izraelská vláda zítra vyklidila Západní břeh (nejspíše násilně jako v Gaze), vedení obou palestinských frakcí (Al Fatáh a Hamás) by okamžitě a bezpodmínečně uznalo Stát Izrael na jeho původním území z doby před rokem 1967, a vzdalo se nároku na celé území bývalé Palestiny včetně požadavku na návrat do dávno opuštěných domovů v Izraeli?“
Můj přístup je spíše pragmatický, nikoliv ideologický. Již dříve jsem uvedl, co opakuji více než 30 let: čím později dosáhneme nějaké dohody s Palestinci, tím to bude dražší. Padesátiletá vláda nad jiným národem nepřinesla Izraelcům nic dobrého. Mladí lidé, kteří slouží v armádě a musí být denně konfrontováni s Palestinci, jsou buď vystaveni výčitkám svědomí nebo jsou mravně a emočně narušeni. Proč musíme nalézt nějaký kompromis s Palestinci, národem, který byl vymyšlen jako součást konfliktu s Izraelem? Protože to přinesl život. Arabské intriky byly a jsou úspěšné a nyní zde máme palestinský národ a svět jej podporuje. Můžeme se vzdát území, které nám přisoudila bible? Dovolte mi na tomto místě parafrázovat Stalinův výrok: Papež ? Kolik má divizí? Tedy v naší situaci, kolik divizí má bůh?
Palestinská území nejsou strategicky důležitá
Fanatičtí osadníci obětují životy svých blízkých, když žijí v extrémně nebezpečných oblastech. Jsou přesvědčeni, že musí učinit cokoliv, jen aby uhájili zemi našich otců. Půda je pro ně cennější než život. To je extrémismus stejného ražení, jaký shledáváme u Arabů. Je Západní břeh nezbytný pro bezpečnost Izraele? Vždyť přece hranice z roku 1967 jsou nehajitelné! Největší vítězství v novodobých izraelských dějinách, Šestidenní válka, bylo dosaženo právě v těchto hranicích. V lednu 1991, tedy před 25 lety, počaly na Izrael dopadat irácké rakety. Pravicoví žurnalisté a politici to tehdy prohlašovali za důkaz nezbytnosti obsazených území. Jejich levicoví oponenti tvrdili přesný opak, tedy že území nejsou důležitá, protože stejně náletům nezabránila. Bylo by hezké si podržet historická území, ale dlouhodobě to je nemožné. Tato území jsou záležitostí citovou, historickou a náboženskou, nikoliv strategickou. Jaké je v Izraeli veřejné mínění?
Mír nebude, ale sníží se pouliční teror
Převážná většina Izraelců má až po krk společného života s Palestinci. Zhruba 80% z nich preferuje žít odděleně. Ale zároveň velká většina nevěří, že separace přinese mír, majíc na zřeteli jaké výchovy se dostává palestinským dětem a jak se chovají jejich vůdci. Takže jaké se nabízí východisko? Vyklizení palestinských území. Mír to nepřinese, ale Izraelci budou izolováni od Palestinců a sníží se pouliční teror. Izraelská armáda ví velmi dobře, jak zacházet se sousedícími nepřátelskými zeměmi. Rakety, vojenská letadla a ponorky selhávají v konfrontaci s teroristy z podzemí. Hamás a Hizbolláh pocítili silně dopad paže izraelské armády, kdykoliv se o něco pokusili, a v současnosti jsou velmi potichu. Příští konflikt, příští úder je opět zmrazí na dalších pár let. To je úspornější řešení, šetří životy i peníze, než žít s nimi pohromadě.
Arie Gillon, Givatayim, únor 2016 (překlad a úvod PW, titulky redakce ŽL)
Pokud nemá být mír (což je hororová hypotéza), pak nechť tento stav je BEZ Palestinců.
Je třeba je vytlačit ze štachim. Demograficky i ekonomicky.
Povzdech nad padesátiletou konfrontací s nimi je daní z příliš měkkého přístupu k nim.
Citace Džugašviliho pokazila celkový tón článku. Tento přihlouplý Josipův výrok, svědčící, že podcenil silný vliv Vatikánu na postoje milionů věřících, stejně jako podcenil jejich pasivní rezistenci, neměl být vůbec vysloven.
Nemělo by se postupovat podle strategické doktríny, že válka proti Izraeli nesmí být vedena na území Izraele? Pak totiž ztrácí význam pojem „nehájitelnosti území“ (Vzpomeňme útoku na Damašek a ofenzívy do Egypta v jomkipurové válce).
Otázka „kolik divizí má bůh?“ je naivní a měla být nepřiléhavou analogií Stalinovy dogmatické průpovídky. Otázka vždy zněla: Kolik divizí má Jozue, kolik David, kolik Juda Makabejský?
Ano, strategie dneška vyžaduje jiné prostředky. Terorismus je válka chudých – (polovina citátu P.Ustinova) …. a tak je možno vystačit s anti-guerillovou taktikou a s zintenzivněním práce složek typu Duvdevan apod.
Ale hlavně: vždy vést boj na hřišti protivníka, nikoliv doma na dvorku. ☻
Historicky daná území jsou naší historickou povinností. Arabské intriky? Islám se neustále a nezadržitelně diskredituje. Svět pochopí, že pravdu máme my.☺