Novinky ze života komunity

Na vojenskou porážku Islámského státu bude třeba deset let

Již po dvanácté se v Brně u příležitosti Mezinárodního dne památky obětí holokaustu konala tradiční debata “Izrael a My”, kterou za spoluúčasti brněnské židovské obce (ŽOB) organizuje ICEJ. Před velmi slušně zaplněné hlediště (převládala střední a starší generace, ale nechyběli ani mladí) předstoupili v neděli 24. ledna odpoledne též tradiční panelisté: izraelský velvyslanec Gary Koren, ředitel české pobočky ICEJ Mojmír Kallus, bývalý novinář a publicista Petr Brod coby moderátor, ředitel Občanského institutu Roman Joch a předseda ŽOB Jáchym Kanarek. Moderátor úvodem nastínil hlavní témata diskusního setkání – dění na Blízkém Východě a nejen tam, fenomény novodobého antisemitismu a přispění k dobrým vztahům mezi Izraelem a jinými státy. Představil pozvané hosty, předseda Kanarek pozdravil publikum jménem spolupořádající ŽOB, totéž učinil i ředitel Kallus jménem hlavního pořadatele a pak už se chopil mikrofonu velvyslanec Koren.

Nejdříve připomněl významnou místní událost, jíž měl možnost se zúčastnit právě před týdnem, vnesení svitku nové Tóry do, jak v narážce na právě dokončenou rekonstrukci doslova řekl, „… též staronové (brněnské) synagogy“. Podtrhl výjimečně dobré vztahy, které existují mezi ČR a Izraelem, jejich důkazem jsou m.j. pravidelná společná zasedání vlád obou zemí, a citoval oficiální koncepci české zahraniční politiky ze srpna 2015, v níž jsou vztahy s Izraelem definovány jako strategická spolupráce.

Jako motto svého analytického rozboru situace nejen na Blízkém východě, ale ve světě vůbec, si vypůjčil G. Koren citát ze slavného historického románu Ch. Dickense „Příběh dvou měst“ (A Tale of two Cities, 1859): „… byly to časy ze všech nejlepší, byly to časy ze všech nejhorší, byl to věk moudrosti, byl to věk pošetilosti, byla to doba víry, byla to doba nedůvěry, byla to epocha Světla, byla to epocha Temnoty, bylo to jaro naděje (zde s narážkou na t.zv.arabské jaro nedávných let), byla to zima zoufalství …“

S pohledem na Blízký východ, Irák, Sýrii nenalézáme mnoho optimizmu, konstatoval Koren. V oblasti je 22 arabských států, jeden židovský, a muslimský svět se nachází uprostřed něčeho, co bychom mohli nazvat revolucí. Budu hovořit o „Daesh“, tzv. Islámském státu (IS), a to nikoliv o tom, co znamená pro nás Židy, co znamená pro vás, ale co představuje pro muslimy samé. IS je příkladem úspěšné marketingové strategie, podle izraelských expertů bude třeba desetiletí na jeho porážku na bojišti, což ale nebude znamenat ještě porážku jeho ideologie. A nesporně bude nutná pozemní operace za součinnosti Ameriky a Evropy. A pro tu je, ve světle minulých zkušeností z Iráku a Afganistánu, velmi malá vůle.

Do konfliktu nově vstoupilo Rusko, sleduje však především vlastní zájmy. Ty se někdy překrývají, ale rozhodně nejsou identické se zájmy Izraele a Západu. Turecko může sehrát důležitou roli, ale má své vlastní zájmy v otázce kurdské menšiny, v Sýriii nepodporuje režim B. Asáda, ale ani ono, s druhou největší armádou NATO, není nakloněno pozemní operaci. Zbývá tedy Izrael, některé arabské státy, zejména Jordánsko, ohrožené rozpínavostí IS, a pak je tu ještě jeden aktér, který je velmi, velmi nebezpečný, a to je Írán.

Pro Izrael představuje Írán, spolu s jeho prodlouženou rukou Hizballáhem, větší nebezpečí než IS. Strategicky, pomineme-li Izrael, v této oblasti existuje po staletí mnohem hlubší konflikt uvnitř islámu samého, mezi sunnity a šíity. Sunnitskou větev nejdramatičtěji reprezentuje právě IS, ale nezapomínejme ani na další hnutí, al-Kájdu, an-Nusrá a jiné. A ideje sunnitského radikálního islámu slaví úspěchy i jinde, viz hnutí Boko Haram v Nigerii, a Aš-Šabáb v Somálsku. Druhá strana konfliktu, šíité, jsou v poněkud jiném postavení, protože mají za sebou oficiální stát v regionu, Írán. Ten byl velice úspěšný v rozšiřování svého vlivu za vlastní geografické hranice, a tak např. účinně kontroluje Libanon prostřednictvím vojenské teroristické organizace Hizballáh. Írán podporuje Asádův režim v Sýrii a tím vytváří faktickou osu Teherán – Damašek – Bejrút. A v poslední době se angažuje i v Jemenu na straně šiítske menšiny Húti.

Zmínil ještě jeden nepřátelský jev vůči Izraeli, tzv. hnutí BDS (Boycott-Divestment-Sanctions, tedy bojkot, stažení investic a sankce, rozuměj proti Izraeli a na podporu Palestinců), zakořeněné především v Evropě, ale s přesahem i do USA a Kanady. Hnutí nalézá odezvu především v levicových kruzích, ale nabalují se na něj i antisemité.

A co Palestinci? Při vší dobré vůli nelze v nejbližší době očekávat řešení tohoto konfliktu. Jsou proto dva důvody. I kdyby nyní Netanyahu podepsal mírovou dohodu s Abu Mazénem (Mahmudem Abbásem, prezidentem Palestinské autonomie) a Palestinci by dostali vše, co požadují, taková dohoda by nepřežila s ohledem na jejich deficit demokracie. A krom toho Palestinci nyní nemají žádnou motivaci k přímým jednáním, jejich snaha je, aby mezinárodnímu společenství vnutilo svou představu řešení.

Roman Joch se ve svém vystoupení zaměřil na bezpečnostní situaci na Blízkém východu ve třech aspektech, globálním, regionálním a specifickým pro Izrael. Globálně lze konstatovat, že USA rezignovaly za prezidenta Obamy na vůdcovství v mnoha regionech, včetně Blízkého východu, nastal jejich ústup z moci. Vzniklé vakuum rychle obsazuje Rusko angažovaností v Sýrii. Motivací Putina je ukázat světu i vlastnímu obyvatelstvu, že Rusko je opět mocností. Putin pro tuto chvíli zřejmě nechce pokračovat v eskalaci  konfliktu na Ukrajině, m.j. kvůli riziku války se Západem, na druhé straně demonstruje, že dokáže podržet svůj klientský režim v Sýrii, právě na rozdíl od Američanů (Mubarak v Egyptě, Bihári vTunisu). A pak je zde tradiční ruská touha po přístupu k teplým mořím, což nyní naplňují námořní a letecké základny v Sýrii.

V ruském zájmu je, aby v Sýrii byly pouze dvě podstatné strany: na západě proíránští sekulární alawité s nynějším nebo jiným Asádem v čele a na východě Islámský stát, vůči jehož krutosti každý jiný režim vypadá dobře. Írán se v regionu prosazuje stále více, což zneklidňuje sunnitské arabské monarchie a režimy a i proto navazují více kontaktů s Ruskem. Obama je v zahraniční politice neúspěšný, za své úspěchy vydává sblížení s Kubou a dohodu s Íránem o jaderném programu. V pozadí úvah o budoucím příznivém vývoji v Íránu je kalkul na pokročilý věk jeho duchovních vůdců a naděje, že mohou být vystřídáni někým umírněnějším. Skeptici ale poukazují na to že, dohoda jen zmrazila, nikoliv zastavila íránský jaderný program. Okamžitě byly zrušeny sankce a ve světě nastal závod o iránské zakázky. Za několik let bude zrušeno embargo na dovoz zbraní a poté i na spolupráci v raketových technologiích. Takže v tu dobu zde bude bohatý Írán jako raketová mocnost, bez záruky umírněného vedení.

Sunnitští Arabové se bojí nastupující íránské šíitské hegemonie a hledají spojence, kde mohou. Jsou rozladěni postupem a přístupem USA a za této situace hledají další spojence proti Íránské rozpínavosti a začínají jako spojence vnímat i Izrael. Je to velmi zajímavé, protože do íránské revoluce v roce 1979 byl spojencem Izraele právě Írán a naopak levicové socialistické arabské režimy v Egyptě, Sýrii a jinde byly protiizraelské. Izrael sám představuje v oblasti ostrov stability a bezpečí. Okolní státy jsou rozvalené nebo zmítány vnitřními spory. Jejich arabské obyvatelstvo trpí občanskými válkami, terorem Islámského státu. A je to arabské obyvatelstvo Západního břehu, které netrpí žádnou občanskou válkou, žádným řáděním islamistů, protože bezpečnostní kontrolu tam má Izrael. Což je užitečné v širších souvislostech i pro Evropu.

Jaká je v této situaci evropská pozice? Jsou zde státy nakloněné Izraeli, jako ČR a další, jsou zde ale i ti, kdož vymýšlejí segregaci, bojkot izraelského zboží, ač by měli být spíše vděčni, že Izrael přispívá i k bezpečnosti jich samých. Někteří vůdcové EU by měli být při nejbližší příležitosti nahrazeni, neboť nejsou dobří Evropané v tom smyslu, že by dbali na naše vlastní bezpečnostní zájmy. A těmi je spolupráce s Izraelem, se spojenci, které najdeme, např. Kurdy. Příkladem může být domácí izraelská politika, jak koexistovat s arabskou menšinou. Protože i v Evropě máme početnou muslimskou populaci, která jistě většinově je umírněná, ale její malá, nicméně virulentní část, nás chce vyvraždit.

Následovala živá diskuse. Jaké je ve výhledu politické řešení v Sýrii? Podle Korena by bylo přáním Izraele mít za sousedy demokratické státy. Izrael ale není součástí řešení situace v Sýrii a díky bohu před 15 lety nepřistoupil na uvažované navrácení Golanských výšin. Sýrie vznikla umělým nakreslením hranic, podobně Irák je fakticky již rozdělen mezi sunnity, šíity a Kurdy. Na Blízkém východě neplatí formulka: nepřítel mého nepřítele je můj přítel. Z humánního hlediska bychom si přáli, aby v zemi byl mír a demokracie, ale za současného stavu nám v podstatě vyhovuje, že radikálové na obou stranách se vzájemně pobíjejí. Ale to není cynismus, Izrael již poskytl v nemocnici na Golanských výšinách pomoc tisícům zraněných Syřanů.

Bude se Izrael angažovat přímo v probíhajících konfliktech? V zásadě nikoliv, máme ovšem starost o osud drůzské menšiny v Sýrii. A existují tři řekněme červené linie, jejichž překročení by nás přinutilo reagovat. Např. pokud při střelbě mezi válečnými stranami je zasaženo území Izraele, ať už náhodně, či úmyslně, odpovídáme, a to mnohem tvrději. Neangažujeme se vojensky i proto, abychom si udrželi vztah s umírněnými sunnitskými režimy v sousedství, především s Jordánském. Udržení stability v této zemi je pro nás zásadní. Máme s Jordánském mírovou smlouvu, bezpečnost Jordánska je pro nás důležitá a to stejné platí i naopak. Druhou červenou linií je případná íránská přítomnost na Golanských výšinách v podobě milic Hizballáhu, které takto působí již v Libanonu. Třetí červenou linií je, což vysvětlujeme našim spojenců, ale i Rusku, že nepřipustíme transporty strategických zbraní z Íránu pro Hizboláh v Sýrii a Libanonu.

Jaké množství radikálních islamistu je již infiltrováno v Evropě? K tomu Joch ocitoval americké statistiky, podle nichž asi 15% muslimů v Evropě jsou stoupenci bin Ladina a vyznavači práva šárija, které má být vztaženo na muslimy i nemuslimy. Z nich asi třetina souhlasí s prostředky, jimiž toho má být dosaženo, tedy se zabíjením jinověrců. Taková šetření nejsou k dispozici pro současnou uprchlickou vlnu do Evropy, ale podle něj mohou být obdobná, 15% radikálů, 5% kriminálních živlů. Následovala ještě celá řada dotazů, ale čas se nachýlil a moderátor diskusní odpoledne uzavřel. Poděkoval všem účastníkům, hostům, diskutujícím, publiku a organizátorům, a vyslovil přání – příští rok nikoliv v Jeruzalémě, ale opět v Brně.

Peter Weber

Sdílet:

One Response to “Na vojenskou porážku Islámského státu bude třeba deset let”

  1. gugi napsal:

    Velmi osvěžující ☺. Vždy je třeba klást si otázku: je to dobré, nebo špatné pro Izrael?
    A přesně ve smyslu 3. odstavce zdola, rezonuje moje chápání celého konfliktu.

    na závěr pár ilustrací k poslednímu odstavci ☻☻

    https://www.youtube.com/watch?v=BUJIm6pgLBE

    https://youtu.be/T8tWr53W2gA

Powered by WordPress | Designed by Elegant Themes
WP Twitter Auto Publish Powered By : XYZScripts.com