Ve středu 8. března 1944 v Osvětimi zahynul Fredy Hirsch spolu s 3 792 vězni terezínského rodinného tábora
Kámen zmizelých v německých Cáchách
Před sto lety, 11. února 1916, se v Cáchách narodil Alfred (Fredy) Hirsch, německý Žid, jenž se však hluboce zapsal do historie české židovské komunity v době nacistické okupace a holocaustu. Svůj příliš krátký život spojil zejména s těmi nejzranitelnějšími – dětmi a mládeží, o něž se s neobyčejnou obětavostí a důsledností staral v Praze, Terezíně a Osvětimi. Zahynul 8. března 1944 v Březince ve věku 28 let spolu s 3 792 vězni terezínského rodinného tábora.
Kdo byl Fredy Hirsch? (11. 2. 1916 Cáchy – 8. 3. 1944 Birkenau)
Jméno Fredyho Hirsche je nesporně mnoha čtenářům dobře známo. Konec-konců mezi námi naštěstí stále žijí lidé, jimž Hirsch podle jejich vlastních výpovědí zachránil život. Přesto zde jsou i tací, kdo o něm tolik nevědí. Zejména těm jsou určena následující fakta čerpaná ze serveru holocaust.cz, publikace Lucie Ondřichové Příběh Fredyho Hirsche (2001) a knih Ruth Bondyové Jacob Edelstein (2001) a Rudlfa Vrby Utekl jsem z Osvětimi (1988):
Fredy Hirsch je neodmyslitelně spjat s výchovou dětí a mládeže v terezínském ghettu a posléze v tzv.rodinném táboře v Birkenou. Zejména dětský blok, který vznikl díky Hirschově iniciativě v úseku BIIb birkenauského tábora, se stal pozoruhodným pokusem o vytvoření určité oázy uvnitř tábora smrti. Jeho hlavním smyslem bylo připravit pro nejmenší osvětimské vězně alespoň na čas snesitelnější prostředí, ve kterém budou izolováni od okolní tragické reality.
Hirschův silný vztah ke skautským a sionistickým ideálům se vytvářel již od jeho raného dětství v Cáchách. Stejně jako jeho o dva roky starší bratr Paul byl coby chlapec činný jako jeden z vedoucích v Jüdischer Pfadfinderbund Deutschland (JPD, německém židovském skautském hnutí), které mělo blízko k židovské sportovní organizaci Makkabi Hacair.
Po Hitlerově nástupu k moci se cesty členů rodiny Hirschových rozdělily: Fredyho bratr Paul a matka Olga se svým novým manželem (Fredyho otec zemřel již v roce 1926) vycestovali do Bolívie, zatímco Fredy jako zapálený sionista zůstal v Německu, připraven hledat nový domov jedině vPalestině. To se mu však nepodařilo z důvodu velmi omezených přistěhovaleckých kvót a naprostého nedostatků finančních prostředků. O místo v alija losoval se svým kamarádem – a prohrál.
Praha, Hagibor
V roce 1933 opustil Cáchy, působil nějaký čas jako vedoucí JPD v Düsseldorfu, v následujícím roce se přestěhoval do Frankfurtu nad Mohanem a v roce 1935, ve svých devatenácti letech, emigroval před nacismem stejně jako řada dalších německých Židů do Prahy. O německé občanství přišel, české ovšem nezískal.
Ve vzpomínkách těch, kteří Fredyho Hirsche znali, i na jeho fotografiích se uchoval obraz urostlého pohledného mladíka, vždy vzpřímeného atleta s elegantní pomádou ve vlasech. Po svém příchodu do Československa se v Ostravě, později v Brně a nakonec od roku 1939 v Praze věnoval práci s mládeží, sportovní výchově a přípravě mladých lidí na vystěhování do „Zaslíbené země“ (hachšaře). Až do roku 1940 organizoval mj. skautské letní tábory v obci Bezpráví při řece Orlici. V Praze vedl Hirsch skupinu chlapců ve věku 12 – 14 let, která se jmenovala Havlaga. V říjnu 1939 na poslední chvíli odcestovala tato skupina do Dánska a odtud po roce do Palestiny. Všichni chlapci přežili. Awi Langer, tehdy čtrnáctiletý, o tom řekl: „Naše skupina byla vybrána k odjezdu do Dánska. Byli jsme velmi soudržní. Jezdili jsme spolu do Bezpráví. Dostali jsme od Fredyho a od ostatních dobrou přípravu. Zdálo se, že se hodíme pro Palestinu. Fredy se zasloužil o to, že jsme všichni včas odjeli. Měl velkou schopnost stmelovat kolektiv, to nedovede každý. Do Dánska nás od Fredyho odjelo osmnáct. (…) Rodiče nám nijak nebránili; téměř všichni pak zahynuli. V Dánsku jsme byli od října 1939 do prosince 1940. (…) Pak jsme odešli do Švédska a přes Finsko celým Ruskem do Oděsy. Z Oděsy jsme lodí jeli do Istanbulu a z Istanbulu vlakem do Haify. Protože jsme se ivrit učili už v Praze, brzy jsme se domluvily“.
Hirschovo jméno je spojeno také s hřištěm Hagibor v Praze-Strašnicích, které se po nastolení řady protižidovských nařízení a zákazů v protektorátu stalo jedním z mála míst pod širým nebem, kam mohly židovské děti chodit sportovat. I zde pořádal Hirsch pro stovky dětí každodenně řadu programů, různé sportovní hry, soutěže, táboráky a divadelní představení a šířil mezi nimi ideje kolektivnosti, zodpovědnosti, fyzické zdatnosti a solidarity. V roce 1941 organizoval také mládežnické skupinky, které pomáhaly starým, slabým a nemocným balit zavazadla do transportů a odnášet je na holešovické shromáždiště.
Terezín
Do Terezína přijel Fredy Hirsch dobrovolně s tzv. Aufbaukommandem II 4. prosince 1941 spolu s dalšími 22 pracovníky židovské obce, kteří dostali za úkol zorganizovat život ve vznikajícím ghettu. Již v počátcích existence ghetta vznikly zvláštní pokoje pro děti, které tu žily odděleně od rodičů. Později z nich byly vytvořeny tzv. heimy (bylo jich v celém ghettu asi jedenáct), dětské domovy, kde se řada vychovatelů a pedagogů věnovala pololegálnímu vyučování dětí. Ve vedení péče o mládež stál vedle Fredyho Hirsche také Egon Redlich a Bedřich Prager. Všemožným způsobem se Hirsch i ostatní vychovatelé snažili zlepšovat životní situaci dětí v ghettu. Fredy Hirsch trval na tom, aby děti každý den cvičily a věnovaly péči osobní hygieně, a udržovaly si tak fyzickou i psychickou kondici, což byla jediná cesta k přežití. Hirsche díky tomu, že pocházel z Německa, a díky jeho sebejistému vystupování a vynikající kultivované němčině do určité míry respektovali i někteří příslušníci SS. Tak se mu podařilo například získat prostor pro hřiště, kde se mj. odehrála v květnu 1943 terezínská makabiáda. Hirsch si také vymohl možnost „vyreklamovat“ jednotlivce z chystaných transportů na východ a často jí využíval ve prospěch dětí – zejména sirot a dětí bez doprovodu rodičů ze smíšených manželství.
V létě 1943 dorazil do Terezína transport dvanácti set židovských dětí v notně zuboženém stavu z likvidovaného ghetta v Białystoku, jejichž rodiče byli před jejich zraky brutálně zavražděni. Bialystocké děti byly izolovány od ostatních obyvatel terezínského ghetta z řady důvodů včetně karantény, byť péčí o ně bylo pověřeno několik vězenkyň (mezi nimi i Ottla, sestra Franze Kafky, jež s nimi posléze i zahynula). Byl vyhlášen přísný zákaz jakékoli komunikace s nimi. Fredy Hirsch se přesto chtěl dozvědět více o jejich osudu. Pokusil se navázat kontakt s jedním z vychovatelů, byl však udán vedení a za trest zařazen do transportu, který 6. září odjel s pěti tisíci vězni do rodinného tábora v Osvětimi-Birkenau. Tento trest byl nezvykle tvrdý – tímto způsobem se v Terezíně trestalo především za kráděž, pokus o útěk či nepovolenou korespondenci. Je také s podivem, že Hirsch nebyl z tohoto transportu vyreklamován, přestože patřil k prvním 22 pracovníkům tzv. Aufbaukommanda.
Osvětim – Birkenau
Mezi zmíněnými pěti tisíci většinou českých Židů byly přibližně tři stovky dětí ve věku do patnácti let. Přítomnost dětí v Birkenau byla v té době výjimečná (obyčejně byly zavražděny ihned po příjezdu transportu), kromě terezínského rodinného tábora žily ještě v cikánském táboře. Díky Hirschově schopnosti jednat s nacistickými veliteli (vždy dbal na upravený zevnějšek a čisté holínky) se mu zde podařilo vyhradit jeden z dřevěných baráků rodinného tábora pro tzv. dětský blok. Vzdal se „výhodné“ pozice lagerkápa a stal se vedoucím dětského bloku. Vnitřní vybavení bloku se lišilo od všech ostatních birkenauských vězeňských baráků: místo třípatrových paland tu stály malé stoličky (děti tu trávily pouze dny, na noc se vracely ke svým rodičům), na kterých sedávaly. Stěny uvnitř baráku byly vyzdobeny obrázky Sněhurky a sedmi trpaslíků, Eskymáků, květin a pohádkových postav. Děti na bloku č. 31 trávily většinu dne. Zde také jedly, kromě polévky se pro ně dařilo obstarávat i další potravu z balíčků, které došly do tábora a nezastihly svého adresáta, což Hirsch vyjednal s oddělením pošty. Přestože děti samozřejmě trpěly hladem, žádné z nich tu až do březnové likvidace zářijového transportu na následky podvýživy nezemřelo. Byly tu také chráněny před jinak všudypřítomným terorem esesáků. K pozitivním zvláštnostem dětského bloku patřilo také to, že každodenní apely byly krátké a probíhaly přímo uvnitř baráku, a nikoli venku a po několik hodin jako u dospělých vězňů, což bývalo zvláště kruté v mrazu, kdy teploty klesaly na 35 stupňů Celsia, a za deště.
Na dětském bloku probíhalo tajné improvizované vyučování dětí rozdělených podle věku do menších skupinek. Výuka se v případě blížící se hlídky SS rychle měnila v hry a zpěv německých písní, které byly povoleny. Také pro vychovatele znamenala práce v dětském bloku určitou výhodu: intelektuální prostředí, navíc pod střechou, i pro ně znamenalo možnost, jak si udržet relativně dobrou fyzickou a psychickou kondici. Učitelé dětem vyprávěli obsah knih, které si pamatovali, učili je zeměpis, historii, hráli s nimi hry a společně zpívali. Na přelomu let 1943 a 1944 nacvičily a předvedly děti také představení Sněhurka a sedm trpaslíků, na které se dostavilo i několik příslušníků SS. Po příjezdu prosincových transportů bylo dětí v bloku asi 500 a Hirschovi se podařilo (mimo jiné díky úspěšnému provedení Sněhurky) získat povolení otevřít druhý dětský domov v přilehlém bloku. V této době jmenoval coby vedoucí dětského bloku i své dva nástupce – Seppla Lichtensterna a Jana Brammera,
Když se koncem února 1944 blížil konec šestiměsíční karantény zářijového transportu a hrozba jeho likvidace se stávala reálnou, pověřilo vedení komunistického podzemního hnutí vězně Rudolfa Vrbu, aby 8. března 1944 navázal spojení s Fredy Hirschem. Měl ho vyzvat k převzetí vedení povstání mužů ze zářijového terezínského transportu. Plán táborového odbojového hnutí předpokládal, že se ke vzpouře připojí i ostatní vězni. Jak sám Vrba líčí ve své knize „Utekl jsem z Osvětimi“ (1988), Fredy Hirsch si vzal hodinu na rozmyšlenou a zároveň požádal lékaře o prášek na bolest hlavy a na uklidnění. Když se Vrba po hodině vrátil, našel Hirsche v bezvědomí, ale ještě živého. Přivolaný lékař konstatoval předávkování Luminalem. Podle Vrby nedošlo ze strany lékařů k žádným pokusům o oživení. Hirschovo tělo bylo odvezeno k plynovým komorám a ještě ten večer spolu s ostatky 3792 vězni terezínského rodinného tábora spáleno v birkenauském krematoriu.
Pamětníci, kteří Hirsche dobře znali, hypotézu o jeho sebevraždě shodně odmítají. Jeho hlavní starost patřila až do poslední chvíle života dětem. Nebyl by je opustil dobrovolně.
Zpracovala D.T.
