V letošním roce zahájíme stavbu Památníku ticha
Nádraží Bubny by mělo být v příštích letech přebudováno na Památník ticha. Ředitel organizace Památník šoa Praha Pavel Štingl říká, že vedle standardních problému s financemi, pociťuje překvapivě malou komunikaci o celém záměru se židovskou komunitou. Snad jen kromě Terezínské iniciativy se o projekt hlouběji zajímá jen několik jednotlivců. Třeba to tento rozhovor pomůže změnit.
V rozhovoru před dvěma lety (ŽL31) jste nám řekl tajné přání, že byste rád, aby se budova přestavěného nádraží Bubny otevřela letos na podzim, k pětasedmdesátému výročí prvních pražských transportů. Podaří se to?
Toto přání nám bohužel nevyšlo, protože vycházel z teoretické možnosti financování přestavby ze zdrojů Evropských Finančních mechanismů /Norských fondů/, které měly mít ve svém posledním období ještě dvě výzvy. Pak vyšla už pouze jedna a ta byla určena pro typově jiné projekty. Nyní mají tyto fondy jakési mezidobí, a jak budou nastaveny do budoucna, to se teprve ukáže. Pracujeme proto na jiných zdrojích financování a to jde pomaleji. Nicméně předpokládáme, že v letošním roce zahájíme přestavbu objektu.
Máte v nájemní smlouvě s ČD nějakou podmínku, která určuje, v jakém termínu musí být Památník ticha nejpozději otevřen?
Nájemní smlouva s Českými drahami nemá limit pro otevření památníku.
Hlavním motivem spěchu je naše vlastní snaha dotáhnout záměr proměny nádraží k otevření co nejdříve. Za prvé proto, že Praha fakticky dosud nemá památník holocaustu, což je třičtvrtě století po odchodu prvních židovských transportů trochu zvláštní mezera v kulturní politice. Pak také proto, že na vývoji památníku pracujeme stále jako nezávislá skupina naprosto nezajištěná pravidelnou podporou a to se nedá vydržet příliš dlouho.
Ve čtvrtek 16. října 1941 byl nacisty z Prahy vypraven první transport, který tehdy směřoval do Lodže. Co chystáte k letošnímu výročí?
Pro podzim tohoto roku připravujeme celý cyklus různých událostí. Uvedeme do dočasného veřejného provozu prostorového průvodce Paměť města, na kterém pracujeme už dva roky. Připravujeme výstavu z pozůstalosti známého židovského architekta Rudolfa Welse, jenž zahynul při likvidaci tzv. Terezínského rodinného tábora v Osvětimi. Vše bude podpořeno různými kulturními programy, které se nám nabízejí pro nádraží a okolí – menší koncerty, divadla a podobně. O všem budeme průběžně informovat na webových stránkách a facebooku.
Asi nejvýraznější veřejnou nabídkou bude opět Bubnování pro Bubny, které jsme si celkem úspěšně vyzkoušeli už loňského roku právě k výročí prvního transportu. Tento veřejný hlas proti nevšímavosti a pasivitě se bude letos ozývat z různých míst naší země i ze zahraničí.
Nedávno jsem slyšel o představě, že by Památník ticha měl nějak navazovat i na úpravy v Památníku Terezín. O čem uvažujete?
O úpravách ve smyslu nové programové či výstavní části jsme nejednali. Již před časem jsme s Památníkem Terezín rozjednali budoucí společné vzdělávací projekty a koordinaci navazujících motivů v expozici. Vzdělávací koncepce pro Památník ticha se rodí trochu pomalu, protože nám na tento segment nikdo zatím nepřispěl finančně a my finance z darů a grantů zatím vynakládáme do projektování a projednávání formalit. Navíc odborný garant vzdělávání, který vytvářel koncepci zadarmo – docentka Alena Míšková bohužel před Vánocemi zemřela. Čili dialog s Památníkem Terezín určitě rádi obnovíme, až se naše koncepce vzdělávání zase trochu rozeběhne.
Jak probíhá spolupráce se Židovským muzeem v Praze (ŽM)? Jejich současná představa o změnách expozice v Pinkasově synagoze a jejím okolí v mnohém navozuje pocit, že chtějí posílit význam celého místa jako památníku šoa, což bylo v minulosti odmítáno. Co tomu říkáte jako ředitel a zakladatel neziskové organizace Památník šoa Praha?
Abych se přiznal, tak já nevím ani to, co bylo v minulosti odmítáno, ani to, co se má nyní posílit. Od počátku našeho vývoje Památníku ticha se snažíme komunikovat se Židovským muzeem v Praze za účelem společné práce na scénáři, či koordinace kulturních aktivit. V současné době dobře komunikujeme se Vzdělávacím a kulturním centrem a připravujeme i některé společné projekty.
Co se týká záměrů s novými expozicemi ŽMP, tak o těch jsem naposledy komunikoval s panem Michalem Franklem koncem minulého roku s tím, že v dohledné době budou připraveny scénáře pro nové expozice, které by se měly týkat i tématu šoa. Jsme připraveni je koordinovat s našimi záměry. Právě tak i naše další scénáře pro stálou expozici Památníku ticha, na kterých právě aktivně pracujeme, budou odborným pracovníkům Židovského muzea k dispozici. Uvítáme tvůrčí diskusi k těmto záměrům. Od počátku prezentuji naše úsilí jako otevřené a zdůrazňuji zásadní nebezpečí v případném soutěžení či snad konkurování si na tomto poli. Věřím, že jednou bude pro veřejnost význam šoa v Praze vnímán jako jedna kulturně-historická tvář metropole se současným rozměrem a ne jen jako rozdrobené střípky dějepisu.
V uplynulých letech jste měl několikrát možnost prezentovat celý projekt v zahraničí. Jak se vám daří navazovat mezinárodní spolupráci a získávat finanční podporu?
Prezentace v zahraničí nám přinesly dobré kontakty na odbornou podporu – jako je třeba vazba na Památník ve Washingtonu. Usadily projekt s dobrou odezvou do povědomí struktur, bez kterých nelze v širokém měřítku téma rozvíjet, jako je třeba Mezinárodní aliance pro připomínku holokaustu (IHRA).
Finanční podpora je v současné době trochu komplikovaná, i když palčivá otázka. Každý, kdo někdy prošel byrokratickou válkou spojenou s evropskými grantovými tituly, tak ví, že tyto zdroje jsou zároveň podporou i bičem. Kromě obrovského množství formalit diktují navíc mnoho povinností, které se musí naplnit. Jinými slovy je třeba se rozhodnout, zda budu žít podle šablony grantů, nebo zda budu naplňovat program, který považuji za prioritní… Málokdy se to sejde na stejné cestě. Naším hlavním záměrem je přestavět nádraží a na to zatím žádné tituly nejsou. Evropské komunikační granty jsme nějaké podali, uspořádali jsme za ně různé kulturní akce, ale také jsme se s nimi dost natrápili.
Jinou otázkou je pochopitelně podpora ze soukromých zdrojů – tedy dary. Ta se nám zatím daří lépe hledat na domácí půdě než v zahraničí.
Kde nyní potřebujete nejvíce pomoci?
Abych hned nepokračoval nepopulárními nářky o financích, tak musím konstatovat, že pociťuji překvapivě malou komunikaci o celém záměru se židovskou komunitou jako celkem. Snad jen kromě Terezínské iniciativy a některým konkrétních jednotlivců spojených s obcí či federací. Občas ke mně doputuje nějaká ojedinělá otázka typu: „Proč se na nádraží zatím nic viditelného neděje a jeho okolí je v žalostném stavu“, ale nenabízí prostor k odpovědi.
Když uspořádáme prezentaci ve VKC Židovského muzea, tak přijde zcela nahodile patnáct lidí. Nabízíme různé diskuse k tématům, která fakticky stále řešíme, pracujeme průběžně na scénáři stálé expozice. Máme portfolio sezonních výstav, které bychom rádi realizovali ještě v mezičase přestavby, ale stále je řešíme jen jako zájmový kroužek s podporou osvícených jednotlivců.
Základní podpora, bez které se proměna nádraží v památník neobejde, jsou v této chvíli skutečně peníze – investice do přestavby. Po dvouletém poměrně intenzivním úsilí, kdy jsme museli připravit koncepci památníku, realizovat architektonickou studii a projekt pro stavební povolení, jsme nyní připraveni k revitalizaci objektu.
Probíhají velmi intenzivní jednání o financování investice na různých frontách. Mezitím se na nás obracejí různé světové instituce i nezávislé skupiny s nabídkami spolupráce na různých docela zajímavých kulturních záměrech. Často jsou překvapeni, že projekt žánru památník šoa v celkovém měřítku nepodporuje stát nebo město. Jsou zaskočeni tím, že nemůžeme do jejich projektu nabídnout aktivní finanční přispění, byť jen na úrovni komunikace na sociálních sítích, protože ji i pro naše záměry děláme vlastně na koleni. Hotová vývojová a projektová fáze je zkrátka pro zahraniční partnery signálem k tomu, že velký záměr nového místa evropské paměti se proměnil z obecného vizionářství do reálného uchopitelného záměru a je tedy čas rozvíjet jazyk nové křižovatky historie a současnosti. Neboli berou nás jako usazenou instituci se stálou podporou. U nás je bohužel završení toho všeho, co zmiňuji, pro ostatní trochu varováním před konkurencí na poli rozdělování limitovaných kulturních financí a grantových podpor. Nedávno se nám dokonce stalo, že jsme žádali o podporu na velkou výstavu v ulicích Prahy a dali nám desetinu rozpočtu. Pod čarou zaznělo, že už jsme toho dost zvládli, tak si asi umíme peníze opatřit i sami.
Abych uzavřel nářky: Jsem přesvědčen, že v letošním roce přestavba Památníku ticha bude zahájena. Přepokládáme, že cyklus akcí spojených s podzimním výročím bude také vhodným časem k uveřejnění reálného harmonogramu.
Kdesi jste řekl, že Památník ticha je projektem druhé generace, kterým se vyjadřuje směrem k současníkům k věcem, jež přežili jejich rodiče. Jak pracujete s touto druhou generací, jak se do projektu zapojuje?
Ono to ani nemůže jinak být. Generace našich rodičů už osobní svědectví vydá jen ojediněle. Svou roli naplnila na nás teď je, abychom s jejich vzpomínkami pracovali jako s určitým fenoménem. Zde bych rád zdůraznil současným fenoménem. Pro koncepci Památníku ticha nejsou příběhy šoa zapouzdřeným dějepisem, ale nejzávažnějším argumentem k současným paralelám, ke společenským projevům, které se neustále vracejí v různých podobách. Tak se snažíme stavět poselství nové budoucí expozice… Jako dialog nás, kteří nyní modelují identitu tohoto města a navazují na zkušenost našich rodičů. Na jejich předválečnou republiku, na válečnou zkušenosti i na pozdější osudy po návratu z lágrů.
Pracujeme však i na elementárních projektech, za kterými je druhá i třetí generace aktivně viditelná. K minulému výročí prvních transportů z Prahy jsme prezentovali na malé výstavě v hale nádraží první výsledky cyklu „Hlasy rodinných alb“, který pracuje s fotografiemi soukromých zdrojů a jejich příběhy nechává komentovat jak pamětníky války, tak jejich potomky. Sleduje jak rodinné historie předválečné, tak samotné okamžiky šoa, ale i pozdější osudy tváří z domácích alb.
Také zmíněný průvodce Pamětí města, který budeme prezentovat na podzim, je odkrýváním minulých vrstev domů a ulic. To je zadáním pro naši generaci a pro naše děti, které mohou svým aktivním prožitkem v terénu aktivně navázat a věříme, že i dále samostatně objevovat. Oba tyto projekty jsou již určitým vodítkem pro výraz budoucí expozice a vzdělávací programy.
Mám doma transportní kufr svého příbuzného, s nímž odjel do Terezína. Máte při přípravě expozic zájem o využití takovýchto předmětů nebo zaměřujete jen na záznamy, které lze využít pro audiovizuální prezentaci, jako jsou fotografie či filmové záznamy?
Společnost Památník šoa Praha má malou sbírku podobných předmětů, která se nám sešla jakýmsi samospádem od jednotlivců a rodin, se kterými přirozeně komunikujeme. Věci, které bychom mohli využít pro expozici, patřičně registrujeme a ukládáme. Za tím účelem jsme nechali společnost zaregistrovat do Centrální evidence sbírek, abychom k ochraně těchto relikvií splnili registraci na evropské úrovni. Přicházejí k nám ovšem i nabídky větších souborů pozůstalostí, či různé archiválie. Ty pak doporučíme k předání Židovskému muzeu Praha, které je pro nás fakticky respektovanou sbírkotvornou institucí, má kvalitní depozitáře a zkušené odborné pracovníky, kteří se o vzácné exponáty v rozsáhlých fondech starají s patřičnou technickou erudicí.
Otázka však směřovala snad i k formě expozice… Je třeba zdůraznit, že nestavíme muzeum. To Praha má a jeho téma – jak už i v otázkách zaznělo, pravděpodobně se k tématu šoa jednou také více přilíží. Koncipujeme místo paměti. Po exponátech v koncepci stálé expozice tedy nesáhneme jen proto, že se nám nabídnou, ale především proto, že to bude scénář žádat. V tomto směru postupujeme podle klíče malá věc – velký příběh. Byli bychom rádi, aby si návštěvník velká dramata mohl objevovat od nějakého reálného atributu, malého autentického dotýkaného předmětu. Nemusí jich být moc, ale měly by mít svá tajemství a své velké významy. Úměrně tomu, že v tématu šoa není malých příběhů…
Děkuji za rozhovor a přeji mnoho úspěchů!
Tomáš Jelínek
