Novinky ze života komunity

Prof. Zuzana Růžičková: “Vděčím Fredymu za život a celá řada dětí také”

Ruzickova ObrázekVe čtvrtek 11. února uplynulo 100 let od narození Fredyho Hirsche. K tomuto tématu přetiskujeme přednášku profesorky Zuzany Růžičkové pro Kulturní spolek Praha – Cáchy pronesenou 8. listopadu 2000 v Clam-Gallasově paláci v Praze.

Dnešní večer bude v mnohém netypický. Jste zvyklí ode mne slyšet spíše hudbu než slova a navíc Cáchy byly až dosud spíše tématem vzdálenější historie. Já se touto přednáškou dostávám do vztahů současných.

Dne 30. listopadu 1999 jsem byla na pozvání Společnosti Kulturverein Aachen – Prag účastnicí besedy „Fredy Hirsch, terezínský vychovatel“. (…) Koreferentem byl pan Günter Seihe z cášské radnice, který se začal jako historik a teolog zabývat životem Fredyho Hirsche před pěti lety, když ho paní Blažková seznámila s mým projevem u příležitosti odhalení pamětní desky Fredyho Hirsche v Terezíně. Navečer přijela i Lucie Ondřichová, mladá studentka historie na filozofické fakultě, která současnou historii a historii druhé světové války studovala u paní PhDr. Krejčové. V souvislosti s tímto mým projevem a s pamětní deskou, která byla odhalena v Terezíně na počest 50. výročí osvobození terezínského gheta, se začala o osobnost Fredyho Hirsche zajímat. Nejdříve napsala  novinářský článek do časopisu Květy. Potom ale – jak se začala dostávat do osudů  Fredyho Hirsche hlouběji – vzala si jeho osobnost za téma své diplomové práce a dnes o něm dokončila celou knihu. Ta bude brzy přeložena také do němčiny. Na vzpomínané besedě v Cáchách jsem cítila velkou radost, protože pro mě to bylo  završení  snahy, aby osobnost tak vzácná a veliká, jako byla osobnost Fredyho Hirsche, neupadla v zapomnění. Viděla jsem tam mladého člověka českého a mladého člověka německého, kteří neměli ani sami, ani prostřednictvím svých rodin vůbec nic společného s holocaustem nebo s druhou světovou válkou a kteří věnovali tématu Fredyho Hirsche tolik času a tak vášnivě se o něj zajímali, že bych já v Cáchách ani nemusela být. Vyměňovali si materiály, byli v Cáchách, zjistili všechno, co se zjistit dalo, byli i v Izraeli.

Byli tak vášnivě zaujati tématem, až jsem si uvědomila, že moje práce je u konce a už mě vlastně ani nebylo zapotřebí. Byla jsem osobně velice šťastná, protože na velké osobnosti se nemá zapomínat. Kromě toho slyšíme neustále o druhé světové válce jako o době zrady, jako o době hrůzy, jako o době násilí, a to je všechno pravda. Ale je také pravda, že druhá světová válka měla své veliké hrdiny, měla naše československé letce, měla právě lidi, jako byl Raoul Wallenbergx), jako byl Fredy Hirsch, a na to by se nemělo zapomínat.

Jak k tomu všemu vlastně došlo? Když se po revoluci začala naše země otevírat, bylo možné sem opět jezdit a my jsme mohli jezdit ven. A právě u příležitosti padesátého výročí osvobození Terezína se sem sjela spousta bývalých vězňů, ať už z terezínského gheta, nebo z Osvětimi. Zejména v té osvětimské skupině jsme zjistili, že dobré tři čtvrtiny z nás vděčí za život a nejenom za život, ale vůbec za kvalitu našeho přežití, právě Fredy Hirschovi.

Kdo byl Fredy Hirsch a jaká je jeho souvislost s Cáchami? Fredy Hirsch se tam v roce 1916 narodil, ale až dosud jsme o jeho dětství zjistili jen velmi málo. Víme, že byl vedoucí osobností ve skautingu, ale bohužel se nepodařilo najít jeho rodný  dům. Já jsem se o to pokusila už velmi brzy, když jsem u příležitosti každoroční oslavy udělování ceny Karla Velikého na cášské radnici měla koncert s naším Janáčkovým komorním orchestrem. Tehdy mě doprovázel můj  koncertní manažer z Mnichova. Já měla samozřejmě zkoušky, ale jeho jsem požádala, aby zašel na radnici a pokusil se v matrice zjistit, zda ještě stojí  dům, kde se Fredy Hirsch narodil, kde žila jeho rodina a kde Fredyho otec měl řeznictví. Ale pravděpodobně byl dům zbořen během náletů a on ani v matrice nic nezjistil. Ukázala jsem mu Fredyho fotografie, které jsem měla, můj manažer se na ty fotky podíval a řekl: „Toho člověka bych chtěl mít za přítele“.

Fredy vystudoval tělovýchovnou školu v Berlíně. Byl to mimořádně nadaný atlet. My jsme z jeho sportovních výkonů poznali jen minimum, když nám – dětem v Terezíně – předcvičoval. Ale existují fotografie a existuje i nepřímo doložená zpráva (myslím, že se zakládá na pravdě), že jeho německý atletický spolek velice stál o to, aby Fredy vystoupil na olympiádě. Tehdy, už to bylo za nacismu, byla olympiáda v Berlíně. Stáli o to dokonce tolik, že podali přímo Hitlerovi žádost, aby se Hirsch mohl olympiády zúčastnit. Fredy Hirsch to ale jednak sám odmítl, jednak to nebylo atletickému spolku povoleno. Byl to samozřejmě Hirschův rasový původ, který mu účast na olympiádě znemožnil.

Fredy po vyhlášení Norimberských zákonů neodchází se svou rodinou do Anglie, ale odchází do Prahy. Nevíme, co ho k tomu vedlo. Nevíme, zda tady měl nějaká přátelství, nebo nějaké úzké vztahy. Vím z rozhovorů s ním, že Prahu nesmírně miloval a že tak jako mnoha Němcům – intelektuálům – se mu Masarykova Praha tehdy jevila jako jedna z posledních bašt demokracie v Evropě. Víme, že  československé občanství dostal Thomas Mann, že Československou republikou procházeli ti největší němečtí umělci a intelektuálové, kteří v Masarykově republice hledali a našli útočiště. Bohužel, ne na dlouho.

Fredy Hirsch měl na Pražské židovské obci na starosti tělesnou výchovu a působil jako trenér na Hagiboru a v tělocvičně v Dlouhé třídě.

Stala se taková zvláštní věc, o níž jsem se dověděla později z rozsáhlé korespondence, která mi začala docházet, když se mnozí dověděli, že se u nás začaly soustřeďovat materiály o Fredy Hirschovi. Napsal mi jeden tehdejší chlapec, nyní už starší pán z Kanady, že Fredy Hirsch s jeho bratrem byli přátelé, a když v roce 1939 Němci obsadili Československo, tak si oba dva uvědomili, že je potřeba, aby jeden z nich tady zůstal a staral se o mladé lidi. To znamená, že byli skutečně velkými idealisty a Fredy Hirsch zůstal takovým idealistou až do smrti. Rozhodli se, že budou losovat. A skutečně, je to až románové, losovali. „Los měl rozhodnout o tom“, cituji z dopisu, „kdo z nich se připojí k poslední skupině odjíždějící ilegálně do Palestiny a kdo zůstane v Praze a bude pokračovat v práci s mládeží. Můj bratr vyhrál a odešel do Palestiny.“, píše tento tehdy mladý chlapec, „Fredy zůstal.“

Když začaly chodit transporty do gheta Terezín, hlásil se Fredy jako dobrovolný pracovník tzv. transporthilfe a chodil balit zavazadla starým, bezmocným, nemocným lidem a těm, kteří byli povoláni do prvních transportů, jejichž cílem byla gheta v Minsku a v Lodži. Na konci roku 1941 odjíždí Fredy dobrovolně do Terezína s tzv. transportem AK – Aufbaukomando – který měl připravit pro transportované alespoň trochu lidské prostředí. V Terezíně tehdy žili necelé 4 000 obyvatel a ke konci války tam bylo až 60 000 lidí.

My jsme se tehdy při padesátém výročí osvobození v Terezíně setkali a zjistili jsme, že téměř každý z nás vděčí Fredymu Hirschovi za život. Ale, abychom se drželi určitých fakt a čísel: Ota Kraus, známý spisovatel, jeden z těch nejpovolanějších, kteří psali o Osvětimi, uvedl ve své knize „Můj bratr dým“, že mezi zářím 1943 a květnem 1944 bylo přivezeno do rodinného tábora Březinka B2B v Osvětimi celkem 17 517  vězňů. Většina z nich skončila v plynových komorách. Byli to všechno vězni z bývalé Československé republiky, tedy z protektorátu Čechy a Morava a většina šla do plynu v noci ze 7. na 8. března 1944. Od Němců to byla taková zvláštní msta: na ten den připadá výročí narození T. G. Masaryka. Někteří v táboře zemřeli nemocí a hladem a více než 10 000 lidí bylo deportováno dál 11. a 12. července 1944.

Celkem 2 750 vězňů poslali Němci v létě 1944 do Německa. Mezi nimi jsem byla i já. Ke konci války z nich žilo v táborech otrocké práce jenom 1 167 vězňů, tedy méně nežli polovina. Podle těchto čísel byla tedy celková míra přežití vězňů z českého rodinného tábora menší něž 6,6 %. Ale na počátku května bylo naživu ještě 83 % určité skupiny mužů a žen z původního tábora. Tento jev je o to překvapivější, že šlo většinou o typy intelektuální, kteří ani neuvykli namáhavé fyzické práci, ani neměli onu řekněme animální vitalitu, která bývá považována za tak podstatný předpoklad pro přežití v džungli koncentračních táborů. Nebyli mezi nimi ani obratní řemeslníci ani nezastávali v táboře privilegovaná místa. Byli řadovými vězni a sdíleli osud a utrpení všech ostatních. Jedno však měli společné – pracovali v dětském bloku. A tady se musím vrátit k celé historii Fredyho Hirsche.

Fredy Hirsch tedy přichází do Terezína a stará se především o lidi nějakým způsobem handicapované – o lidi staré, o nemocné, ale zejména o děti. Já jsem se s ním osobně setkala tak, jak se s ním setkala celá řada dětí, které přicházely do Terezína. Když nás po dvoudenní karanténě naložili, mne konkrétně v Plzni, do vlaku, který končil v Bohušovicích a když jsme těch svých 50 kg (děti 20 kg) dovlekli z Bohušovic do Terezína, je pochopitelné, že lidé, kteří byli nějakým způsobem handicapováni – a zejména děti – byli zcela vyčerpáni. Já jsem tam ležela téměř na pokraji mdloby a najednou jsem viděla, že se nade mnou někdo naklání a že se ptá mých rodičů: „Je to dítě nemocné ? Potřebuje nějakou pomoc ?“ Naši mu řekli, že ne, že jsem jenom vyčerpaná, ale takhle chodil ten šestadvacetiletý chlapec ke každému transportu a ptal se, zda tam není někdo, kdo potřebuje pomoc, zda tam není nějaké dítě.

Mně po tom setkání v Terezíně (tj. po roce 1995) začaly přicházet dopisy, kde ty děti, dnes staří pánové a dámy, popisovaly podobné zážitky. Jeden z Kanady, druhý z Ameriky, třetí z Anglie. Psali mi zejména ti, kteří přicházeli do koncentráku bez rodičů. Jeden z nich popisuje, jak mu Fredy Hirsch pomáhal překonat první zděšení z gheta, poněvadž to byl pro mladého člověka pochopitelně obrovský šok. Fredy Hirsch s ním proseděl celou noc, recitoval mu verše. Recitoval mu Rilka a takové verše, které dávaly odvahu, v mladém člověku posilovaly hrdost a kuráž neztrácet naději v prostředí, kde vlastně každý přestával být plnohodnotným člověkem.

Přišla jsem do Terezína v roce 1942, v době, kdy ještě Terezín nebyl evakuován, kdy tam ještě žili normální občané a my jsme museli být v kasárnách. Víte, že Terezín byl město, že to byla vlastně garnizóna. V těch kasárnách byl problém s místem. V jednotlivých kasárenských cimrách bylo natěsnáno co možná nejvíce žen – muži byli odděleni a ženy měly u sebe děti, byly nervózní, často nemocné a hysterické. Hned první dny přišel Fredy Hirsch a říkal: „Vy starší děti se budete starat o ty malé. Každý den musíte být za každého počasí minimálně dvě hodiny na dvoře. Musíte s těmi malými cvičit.“ Učil nás všelijaké hry, které máme hrát s  malými, učil nás, jak s nimi máme cvičit. Vzal nás na půdu kasáren, která byla samozřejmě ve strašném stavu. Řekl nám, že to musíme vyčistit a že když bude špatné počasí, že musíme malé děti vzít na půdu a nějak je zaměstnat, třeba je nechat malovat. Samozřejmě se okamžitě přihlásili další učitelé – vychovatelé, kteří nám pomáhali a starali se i o nás starší. Jakmile bylo obyvatelstvo Terezína evakuováno a Terezín se stal ghetem, Fredy Hirsch se postaral o to, abychom směli z kasáren ven, abychom se alespoň jednou týdně, v neděli, dostali na terezínské šance a tam nám předcvičoval. Zejména nám pořád vštěpoval, abychom dbali na čistotu, na fyzickou zdatnost, jinak že nepřežijeme.

Velice brzy potom, co se Terezín stal ghetem, Fredy také inicioval vznik tzv. dětských domovů, kde děti dostal do společnosti dalších dětí. Vždycky skupiny stejného věku bydlely na jednom pokoji. Velice brzy se začal starat nejen o  fyzično, ale i o duchovno. Učil nás různé písně, zpívali jsme, připravoval s námi různá divadelní představení a dbal o to, aby duševno nezůstalo zanedbáno. Ale to už potom nebyla jenom jeho práce, pak začaly různé jiné aktivity, o kterých jste možná už slyšeli. Hrála se Prodaná nevěsta, Česká píseň, Rafael Schaechter tam měl sbor, Gideon Klein a Karel Ančerl orchestr a každý si mohl vybrat, v čem být aktivní.

Fredy mimo jiné (což vím od své maminky, která tam dělala zdravotní sestru) navštěvoval i starobince, navštěvoval tuberkulozní oddělení nemocnice a všude se snažil pomáhat. Potom do Terezína přišel transport bialystockých dětí. To byla taková nešťastná, příšerná epizoda, která se mihla v životě gheta, protože my jsme pořád ještě věřili nejenom na to, že to dobře dopadne a že Hitler válku prohraje, ale také jsme věřili, že transporty, které pravidelně odcházejí z Terezína, jdou na práci. Najednou se tam objevily děti, na kost vyhublé, kterým okamžitě byly přiděleny pečovatelky z Terezína, aby je vykrmily, aby je očistily, aby je oblékly a začalo se mluvit o tom, že půjdou na výměnu za nějaké německé vězně. Pak se stalo, že ty děti měly jít pod sprchy a ony  nemohly, začaly plakat a křičet „plyn, plyn“. Od toho okamžiku byly i se svými ošetřovatelkami absolutně izolovány, protože Němci samozřejmě nemohli potřebovat, aby se někdo dověděl o plynových komorách. Mimochodem řečeno, jedna z těch ošetřovatelek, které definitivně odešly s těmi dětmi, byla sestra Franze Kafky – Otla Kafková. Fredy samozřejmě chtěl udělat absolutně všechno, aby se s těmi dětmi nějakým způsobem setkal, aby jim pomohl, aby je převedl do nějakého normálního režimu. Dokonce jsem dostala dopis od chlapce, který mu pomáhal se k těm dětem dostat. Ale nebylo to nic platné. Fredyho chytili, zavřeli a okamžitě odjížděl nejbližším transportem do Osvětimi. To bylo v září 1943 a moje maminka a já jsme odjížděly do Osvětimi–Březinky v prosinci v roce 1943, těsně před vánocemi.

A tady se odehrál osvětimský zázrak, za který vděčily osvětimské děti právě Fredy Hirschovi. Fredy Hirsch byl velice pohledný muž a měl takové zvláštní, až pruské chování. Vždycky se držel vzpřímený, byl to atlet a byl to Němec. Tím pádem, pochopitelně, když v lágru byli většinou Slované nebo židé, což byla pro Němce méněcenná rasa, tak když viděli urostlého, pěkného Němce, byli ochotni s ním spíše jednat. Okamžitě ho udělali kápem rodinného tábora v Březince. Jenže takový kápo nemohl pomáhat. Němci dbali na to, aby kápo svoje spoluvězně co nejvíc šikanoval, týral a bil a k tomu nebyl Fredy Hirsch ochoten. Tak končil spíš on sám zbitý a zmlácený esesáky. Naštěstí se tam našel i jeden relativně slušný esesák, jakýsi dr. König, jehož se Fredymu podařilo přesvědčit o tom, že ani pro Němce není dobré, když se po rodinném táboře potulují většinou špinavé a bezprizorné děti a přenášejí různé infekce. Dr. König Fredymu dovolil udělat dětský blok a to byl právě ten osvětimský zázrak.

Popsala jsem to na slavnosti v Terezíně v řeči, která vlastně celou lavinu dopisů způsobila. Říkala jsem: (dovolíte abych to přečetla, protože když mluvím vlastními slovy, tak vidíte, že se někdy neubráním dojetí) „Vznikl osvětimský zázrak, dětský blok číslo 31. Aby se člověk k němu dostal, musil projít branou, na které místo Dantova „zanechte vší naděje, vy kteří vcházíte“ stálo nacistické heslo „Arbeit macht frei“. Člověk musil jít hlubokým bahnem lágrové ulice, vdechovat dým krematorií a potkávat muže se zvláštním vyhaslým pohledem v očích. Říkalo se tomu osvětimská nemoc. S tímto pohledem nikdo nepřežil tři týdny. Tak dlouho a ne déle vydržel člověk žít, když zcela ztratil naději. Musel jít kolem normálních bloků. Na konci té kalvárie stál blok, stejný jako ostatní. Uvnitř ale Fredy a jeho spolupracovníci pomalovali zdi pohádkovými výjevy, vyřezali ze starých konzerv sošky atletů, u stolků z beden si nejmladší říkali veršíky, starší se učili historii, zeměpisu, latině.“

Pamatuji, že jsem jednou měla skupinu malých kluků, které jsem učila historii naší planety, vykládala jsem jim o dinosaurech, brontosaurech a najednou se jeden z těch chlapečků přihlásil a říkal: „Brontosaurus, to já vím, to byl válec na silnici.“ Ten chlapec slyšel ve filmu Wericha: brontosaurus válcuje silnice. Odpoledne přinášel Fredy svou, bůhví jak zachráněnou zobcovou flétničku a naučil nás vždycky novou písničku a potom hrál a hrál. Jeden takový zvláštní dopis, který jsem dostala, byl od pána z Dallasu v Texasu. Napsal mi, že se jednu tu písničku naučil a pamatoval si ji. Když se potom dostal ven, těžce se probíjel, jednou se také dostal na koncert, i na koncertu slyšel tu písničku a zjistil, že je to z Beethovenovy Deváté symfonie. Fredy nás učil všechny možné písničky a skladby. Jedna z vychovatelek tohoto bloku, Ruth Bondyová, která napsala velikou knihu o pedagogice v Terezíně, zajímavou věc: „Za dveřmi dětského bloku byl život v jistém smyslu normální. Nekradlo se tu, nebilo, nepodvádělo a nelhalo.“ Přitom se o duchovnu a etice vlastně mnoho nemluvilo, ale největší pochvalou u Fredyho bylo, když o někom řekl, že je to slušný člověk. Pamatuji příhodu, která se stala, když jsem už pracovala jako pomocná síla u dětí (protože mi bylo patnáct let, nemohla jsem být ještě vychovatelkou). Večer nám rozdíleli vždycky krajíčky chleba. Každý dostal svou porci a na tácu s krajíčky chleba, které jsem rozdílela dětem, bylo o jeden krajíček chleba víc. Šla jsem to hlásit Fredymu, on se na mne podíval a řekl: „To je pro tebe, že jsi tak slušná.“ Ta slušnost, to byla největší pochvala, ničeho lepšího se člověk od Fredyho nedočkal. Ale on uměl také s dětmi zacházet, neponížil je, když se něčím provinily.

Jeden z dalších dopisů byl od pána, který líčil, jak ho Fredy nechal v poledne rozdílet dětem tuřínovou polévku z velkého sudu. Ten pán v dopise píše: „Já jsem samozřejmě taky ochutnával a ochutnával jsem dost, poněvadž jsem se neudržel, byl tam velký hlad – a Fredy na to přišel. Ale neřekl mi, že nesmím krást, pouze mi řekl: ‘podívej, myslím, že teď už ses naochutnával dost, půjde sem zase nějaký jiný chlapec‘.“ Zmíněný pán dále píše: „Já jsem se strašně styděl, že mi na to přišel, byl jsem mu ale hrozně vděčný za to, že mě nepotrestal, nebo neoznačil za zloděje, nebo za někoho, kdo těm ostatním ubírá polévky.“ Fredy dbal vždycky na to, abychom my děti i starší vždycky byli hrdí na svoji důstojnost a to tam bylo něco mimořádného.

Fredy měl, dnes by se možná řeklo, měšťáckou morálku. Já se samozřejmě vrhala na každou knížku, která se v lágru náhodou objevila. Nebylo jich mnoho a pamatuji se, že se tam jednou objevily Freudovy „Základy psychoanalýzy“. Chodila jsem na blok vždycky o něco dřív. Vzala jsem si tu knížku, potají jsem si ji četla a najednou se za mnou objevila ruka a byl tam Fredy. Řekl: „Co to čteš?“ a knížku mi vytrhl a řekl: „Něco takového nepatří do ruky slušně vychované dívce.“ Já se samozřejmě zlobila, že mi tu knížku vzal, ale na druhé straně mi dělalo dobře, že v tom strašlivém prostředí, kde veškerá morálka, nebo jakýkoliv lidský projev byl vlastně nemyslitelný, mne někdo považuje za slušně vychovanou dívku, která má ještě nějakou budoucnost a které nemá tato knížka přijít do ruky, i když jsem si ji potom samozřejmě přečetla celou.

Když jsme se v Terezíně po padesáti letech sešli, všichni jsme se shodli, že víceméně vděčíme Fredymu za život, že mu vděčíme za to, že jsme přežili Osvětim a že jsme ji přežili i s určitou lidskou důstojností, a řekli jsme si, že  by se s tím mělo něco udělat. Ale pak jsme se všichni rozešli do všech možných končin světa a nic se nedělo. Vzhledem k tomu, že mu i já vděčím za to, že jsem dnes tady, zorganizovala jsem sbírku, do které se začalo scházet čím dál více peněz. V Terezíně byl u dětského domu vybudován alespoň skromný pomník, skromná deska z rukou výtvarníka Miloslava Hejného.  Protože vznikla tato deska a já ji odhalovala a protože můj projev byl otištěn v různých novinách, i zahraničních, začaly mi chodit dopisy a vzpomínky na Fredyho Hirsche.

(…) Fredy na Cáchy nevzpomínal rád, to musím říct. My všichni, ale němečtí židé zejména, měli pocit trpkosti z vyhnání ze svého rodného města. Jednou mi řekl – já uměla dost německy, takže se se mnou mohl bavit – „Já až se vrátím, vrátím se do Prahy.“ Nesmírně si cenil humanistické filozofie T. G. Masaryka. Tenkrát mě vzal za ruku a řekl mi: „Podívej se, jak tady všichni chodíme zbídačení, všichni máme na sobě stejné vězeňské šaty, všichni jsme oholení, nepoznáš, kdo je Němec, kdo Čech, kdo je komunista, kdo kapitalista, kdo sionista. Všichni jsme především lidé a to věděl právě Masaryk. Vrátím se do Prahy – kdybych se vrátil“.

Ale Fredy Hirsch se konce války nedožil. To poslední, co vám chci vyprávět, je velice smutné, protože Fredy Hirsch tak jak pro nás děti žil, tak pro nás zemřel. Když se začalo povídat o tom, že  zářijový transport po půl roce těžké práce půjde z Osvětimi, Němci nám říkali, že půjde na práci do nějakého lágru. Mezi vychovateli na dětském bloku, což byli většinou intelektuálové, se ale začalo říkat, že to nebude tábor pracovní, ale vyhlazovací. Prý už jsme se vyčerpali, po půl roce naše pracovní síla už není dost výnosná. Začalo se hovořit o tom, že by bylo možné zorganizovat vzpouru. Byly to především skupiny kolem III. Internacionály, které měly určitý kontakt i do jiných lágrů a měly určitou možnost dokonce propašovat do lágru i zbraně. Začalo se říkat: „Dobře, když už musíme zemřít, tak ať ty naše životy neprodáme zadarmo. My až půjdeme do plynových komor, tak se pokusíme o nějakou vzpouru, nebo přinejmenším vzít s sebou nějakého toho esesáka.“ Jenomže na to nestačila jedna malá skupina, tam by bylo bývalo potřeba, aby opravdu celý transport, nebo alespoň zdatní muži a mladé ženy, kteří toho byli schopní, byli k něčemu takovému ochotni.

Bylo zase typické, že v celém tom lágru v Osvětimi byl jediný člověk, kterému všechny skupiny vězňů věřily, a to byl Fredy Hirsch. Jenomže bych vám chtěla připomenout, že to byl tehdy mladý člověk, bylo mu dvacet osm roků. Na bedra tohoto mladého člověka daleko starší lidé v poslední chvíli uvalili zodpovědnost za to, zda vzpoura ano nebo ne, co se tím ztratí nebo, co se tím získá. Bylo jasné každému, kdo znal esesáky, že pokud by se takový transport vzbouřil, v tom zbývajícím lágru asi nikdo nepřežije. Také bylo jasné, že se o takové vzpouře venku nikdo nedoví. Pokud je mi známo ze svědeckých výpovědí lidí, kteří byli s ním ve styku do poslední chvíle, Fredy Hirsch nemohl zapomenout na děti. Na nás, kteří jsme zůstali v lágru, na nás, kteří jsme byli o tři měsíce později v transportu, i když se samozřejmě vědělo, že na nás přijde řada v červnu. Fredy si ale asi říkal, že i do toho června by se mohlo něco stát, a nebyl proto v stavu se pro vzpouru rozhodnout. Věděl, že bychom všichni v tom jeho dětském bloku přišli o život. Ale také nebyl schopen se rozhodnout pro to, vzpouru odmítnout.

Fredy byl v podstatě člověk velice hrdý, který se nikdy Němcům nepodřídil, který s nimi mluvil neskutečným způsobem, až arogantním. Byla jsem toho sama svědkem. Někdy jsem se až divila, že SS, i když sáhnul po revolveru, nikdy ho proti Fredymu nepoužil, maximálně ho zbil. Snad to bylo tím, že Fredy měl v sobě něco jako krotitel – díval se SS do očí, a tím ho snad ovlivnil. (…)

Vděčím Fredymu za život a celá řada ostatních dětí také. Když paní Blažková přišla s tím, že by ráda, aby se o tomhle v Cáchách vědělo, tak jsem cítila povinnost přednášku v Cáchách udělat. Nemluvila jsem jako k vám, přednášku jsem  četla, ale jak říkám, mezi tím už se začala o to starat mladá historička tady a mladý historik tam a je to vlastně takový konec té mé, často dost bolestné práce. V Terezíně je Fredyho pamětní deska a teď už kromě pomníku bude i kniha, která bude vypovídat o Fredy Hirschovi. Ta kniha obsahuje vzpomínky svědků a vše, co je o Fredy Hirschovi známo. Pan Günter Seihe slíbil, že se bude snažit o pojmenování některého hřiště, nebo cvičiště po Fredy Hirschovi. Dokonce se už přihlásila ředitelka jedné školy, která stojí na místě bývalého židovského hřbitova a ta paní ředitelka žádá o povolení, aby škole směla dát jméno Fredyho Hirsche. Takže znovu je tady určité pouto mezi Cáchami a Prahou v osobě Fredy Hirsche, který, ač rodákem z Cách, se v Praze usídlil, byl by se do Prahy rád vrátil a žil humanistickými ideami.’

Text byl redakčně krácen.

Sdílet:

Comments are closed.

Powered by WordPress | Designed by Elegant Themes
WP Twitter Auto Publish Powered By : XYZScripts.com