Centrální vlakové nádraží v Miláně je rušný dopravní uzel plný života. Má ovšem i svou odvrácenou a méně známou tvář: před více než 70 lety pro stovky italských Židů právě zde započala tragédie šoa. Během nacistické okupace severní Itálie v letech 1943-1945 byla ze zdejšího tzv. nástupiště 21, nacházejícího se pod úrovní vlastního nádraží a určeného původně pro poštovní vlaky, tajně vypravena dvacítka transportů Židů i politických vězňů do koncentračních táborů Osvětim-Březinka, Mauthausen, Bergen-Belsen, Ravensbrück, Flossenbürg i do italských sběrných táborů ve Fossoli a Bolzanu.
Po válce tato smutně proslulá část milánského nádraží upadla na desítky let v zapomnění. Teprve v devadesátých letech 20. století vzpomínka na ni a události s ní spojené opět ožila. Zrodil se plán přetvořit nástupiště 21 a přilehlé prostory v památník – tím spíše, že podle historiků jde o jedno z mála, ne-li jediné autenticky zachované dějiště masových deportací v Evropě. „To, co chtěli nacisté utajit, my otevřeme všem,“ komentoval záměr tehdejší starosta Milána Giuliano Pisapia.
Prostor pro připomínku i dialog
Milánský památník šoa byl slavnostně zahájen 27. ledna 2013. Jeho deklarovaným cílem je zachovat památku obětí a připomínku tragédie holocaustu pro současné i budoucí generace a zároveň nabídnout prostor ke studiu, výzkumu, dokumentaci, setkávání a dialogu. Podle Nadace Památníku šoa Milano Onlus, která jej spravuje a jejímiž zakládajícími členy a společníky jsou Asociace dětí šoa, Židovské soudobé dokumentační centrum, Židovská obec v Milánu, Unie italských židovských obcí, region Lombardie, provincie a město Miláno, Italské státní dráhy a křesťanská komunita Svatého Egídia, má památník sloužit celé občanské společnosti, přispívat ke kolektivní paměti i k uvědomění jednotlivců.
Tomu odpovídá i jeho architektonické pojetí: na ploše o 7.000 m² návštěvník shlédne již zmíněné „Nástupiště 21“ a může projít čtyřmi původními deportačními vagony, v „Sále svědectví“ vyslechne z videozáznamů vyprávění přeživších, na „Zdi jmen“ uvidí jména všech 774 deportovaných a na 20 pamětních deskách přesná data a cílové stanice jednotlivých transportů. V atriu ho upoutá betonová zeď s lomem uprostřed a velkým nápisem INDIFFERENZA (lhostejnost). Podle Liliany Segre, jež byla z milánského nádraží deportována jako dvanáctiletá dívka se svým otcem a vrátila se bez něj jako jedna z 22 přeživších, je právě lhostejnost tichým spolupachatelem holocaustu.
Je zde ale také moderně zařízená knihovna, kam se postupně přesouvá na 45.000 knižních svazků a dokumentů ze Židovského soudobého dokumentačního centra, „Sál památníků“ s počítačovými terminály propojenými se všemi památníky a muzei šoa na světě, prostory pro tematické výstavy, auditorium s kapacitou 200 osob určený k projekcím, prezentacím a debatám, knihkupectví a zázemí pro návštěvníky.
Barches pro islámské uprchlíky
V létě 2015, když se počet běženců v Miláně vyhoupl na cca 1.300, městské kapacity začaly praskat ve švech a starosta požádal o pomoc občanskou společnost, se památník šoa zhostil nové a poněkud překvapivé role: začal poskytovat útočiště mužům, ženám a dětem prchajících do Evropy před válkou, hladem a perzekucí. Nápad byl uvítán i z praktických důvodů, protože vyčerpaní a vyhladovělí uprchlíci se namnoze zdržují právě na nádraží, přespávají v jeho zákoutích a čekají na možnost nastoupit na vlak směřující dál na sever.
„Tvrdíme, že je nutno bojovat proti lhostejnosti. A tak ani my sami nemůžeme zůstat lhostejní tváří v tvář takové humanitární krizi,“ řekl serveru Times of Israel Roberto Jarach, místopředseda Nadace památníku šoa a současně místopředseda Unie italských židovských obcí. Podle něj je tento postoj v souladu se symbolickou hodnotou pamětního místa, tedy s nutností otevřít se lidem v nouzi.
Z hlediska návštěvníků přitom není provoz památníku nikterak omezen. Jeho brány jsou pro běžence otevřeny denně od 20:30 do 8:30. Mají k dispozici dvě obytné místnosti o celkové kapacitě 30 – 40 osob – jedna je pro muže, druhá pro ženy a děti – dovybavené rozkládacími postelemi, stoly a židlemi, sociální zařízení, moderní umývárny s novými sprchami, hygienické a prací potřeby, ručníky, stojany na sušení prádla apod. Většina z „nocležníků“ se zde zdrží v průměru 2 dny, pak je vystřídají další. Jen za první měsíc prošlo ubytovacím zařízením v památníku šoa na 450 převážně muslimských uprchlíků z Eritrey, Somálska, Etiopie a Sýrie.
Starají se o ně křesťanští i muslimští dobrovolníci z komunity Svatého Egídia, jehož předseda Giorgio Del Zanna si společnou akci pochvaluje: „Myslím, že skutečnost, že my, křesťané, židé a muslimové spolupracujeme ve snaze těmto lidem pomoci, je velmi významným aspektem celé iniciativy.“
Teplou stravu dodává běžencům (košer) kuchyň „Beteavon“, kterou provozuje milánská komunita Chabad Lubavič. Rabín Igal Hazad, jenž má kašrut na starosti, pravidelně mezi uprchlíky dochází, baví se s nimi v arabštině a každý pátek v předvečer šábesu jim rozdává čerstvý barches. Domnívá se, že ačkoliv významu místa zcela nerozumějí, je jejich přítomnost nabíledni: „Jsou to lidé v zoufalé situaci, kteří nevzdávají naději a touží po lepším životě. My židé tomu rozumíme“. Neboli: my židé bychom tomu rozumět měli.
D.T. podle zahr. zdrojů