Anne Applebaumová o vzestupu národního socialismu v Evropě
Anne Applebaumová, zdroj Wikipedie
Americká novinářka a publicistka Anne Applebaumová si ve svém sloupku na stránkách deníku The Washington Post všímá, jak obtížně hledal světový tisk názvosloví ve snaze charakterizovat Norberta Hofera, těsně poraženého kandidáta v nedávných prezidentských volbách v Rakousku, a jeho sociální stranu domoviny (Soziale Heimatpartei): „Hofer se staví ostře proti imigraci a s nostalgií mluví o „pangermánské“ kultuře – tyto postoje jej zasazují do „krajně pravicové“ části evropské politiky. Zároveň však on i jeho Strana Svobody odmítá „neoliberální“ ekonomický konsensus a odsuzuje zlý mezinárodní kapitalismus – názory, jež ho zařazují do „krajně-levicové“ části evropské politiky.“
Ona sama pro vyřešení tohoto zmatení navrhuje vyzvednout z popele Druhé světové války termín „národní socialismus“: „Národním socialismem nemíním Hitlera a nehovořím o holocaustu. Nemíním dokonce ani fašismus, i když, samozřejmě, bychom tam v konečném důsledku dospěli. Mám na mysli politickou filozofii, v níž se kloubí „nacionalismus“ – silná víra ve význam či dokonce nadřazenost vlastní etnické skupiny nebo národního státu – se „socialismem“, vírou, že stát má velmi silně zasahovat do národního hospodářství, případně i do jiných oblastí.“
V uplynulých desetiletích neměly tyto ideje v Evropě a Severní Americe žádné styčné plochy, existovaly (až na málo výjimek jako Španělsko za generála Franca či Portugalsko za Salazara) odděleně od sebe: téměř všichni socialisté byli ve své poválečné evropské reinkarnaci internacionalisty – marxisté věřili v konečné vítězství mezinárodní diktatury proletariátu, sociální demokraté se hlásili k hodnotám evropské integrace a kooperace. Konzervativci zas tíhli spíše k tradičním národním hodnotám, ale v anglosaském světě propojovali tyto ideje s ekonomickým liberalismem a prostupnými hranicemi, křesťanští demokraté na (evropském) kontinentu nadšeně podporovali Evropskou unii a integrované trhy.
Toto rozdělení podle autorky dnes již neplatí: „Napříč Evropou se „krajně pravicové“ strany rychle transformují, osvojují si novou politiku i rétoriku, která by kdysi zněla marxisticky. Národní Fronta Marine Le Penové svolává každoročně na tradiční svátek socialistů 1. máje shromáždění, kde útočí na „neoliberální politiku“ a „globalizované elity“. Nahradit je chce silným státem, který bude danit dovoz, hájit protekcionizmus a znárodňovat zahraniční společnosti a banky. Ne náhodou chce vystoupit z EU a NATO.“ Obdobné znaky vidí Applebaumová i u maďarského premiéra Viktora Orbána, někdejšího zastánce volného trhu, jenž nyní útočí na EU a uvaluje trestné daně a nařízení s cílem vypudit ze země zahraniční banky. Polská vláda Strany Práva a Spravedlnosti rovněž mluví o repolonizaci zahraničních bank a médií a v jediné větě spojuje socialistickou ekonomiku s nacionalistickou rétorikou.
Přísliby vysokých výdajů na sociální podporu považované za typicky „levicové“ lze dnes běžně pozorovat na nové „pravici“. „Strana nezávislosti Spojeného království, která prosazuje odchod Velké Británie a Severního Irska z EU, spolu se skandinávskými nacionalistickými stranami – Dánskou stranou lidovou a Švédskými demokraty -, hlásá rozšířený sociální stát, třebaže nárok na dávky mají mít pochopitelně jen rodilí Briti, Dáni a Švédi.“
Důvody sílící podpory těchto stran nespatřuje Applebaumová jen ve vlně imigrantů přicházejících do Evropy ze Sýrie a Severní Afriky, jakkoliv je toto téma užitečné k jitření emocí. Tvrdí totiž, že mezi voliči národních socialistů jsou i lidé rozmrzelí přátelským postojem sociální demokracie k podnikatelské sféře i pragmatismem středopravicových stran. „Možná že to není překvapivé: od pádu sovětského komunismu nás dělí jedna celá generace. Centralizace, znárodňování a protekcionismus připadají lidem, kteří si na ně již nevzpomínají, jako nové myšlenky. Jen málokdo si pamatuje bídu, kterou to způsobilo, nebo korupci. A ještě méně lidí si vzpomíná na to, co se stalo, když se naposledy mocné národní ideologie propojily se státní kontrolou ekonomiky. Je tak těžké představit si Evropu s hranicemi a obchodními bariérami, že tuhle představu lze stěží použít jako hrozbu. Varování nezabírají, lekce z historie také ne. Po tolika desetiletích se minulost stává klišé, tolikrát převyprávěným příběhem, až ztrácí svůj význam.“
Přestože rakouské volby dopadly nezdarem národního socialismu, nepovede to podle autorky nutně k zániku této „staronové“ politiky v Evropě. „Revoluce v Rakousku byla zastavena, ale to neznamená, že je zažehnána,“ uzavírá svůj pravidelný sloupek ve Washington Post Anne Applebaumová.¨
Anne Applebaumová se specializuje na dějiny komunismu, Rusko, Východní a Střední Evropu. Je autorkou knih Mezi Východem a Západem (1994), Gulag. Historie (2003, Pullitzerova cena) a Železná opona (2012). Žije střídavě v Polsku a Velké Británii, kde působí v londýnském Institutu Legatum.
D.T., podle The Washington Post
