Židovská šlechta v podunajské monarchii. Úterní přednáška SAŽ
V úterý 20. září v 18 hodin pořádá Spolek akademiků Židů v Pražském literárním domě historickou přednášku Jan Županiče o židovské šlechtě. Pro zájemce přinášíme text k tématu, který byl otištěn v ŽL28.
Instituce šlechtictví původně vyhrazená jen křesťanům (samozřejmě včetně konvertitů) se v souvislosti s novým chápáním státu a společnosti v osvícenské éře zásadně proměnila a jedním z průvodních znaků této transformace byly i nobilitace osob židovské víry. Šlo o neklamnou známku počínající židovské emancipace, jejíž stavidla se naplno otevřela po zrušení starých omezení v letech 1848-1849 a zejména po přijetí liberální prosincové ústavy roku 1867.
První židovské šlechtice nacházíme již v raném novověku. Společnost někdejší Svaté říše římské, přestože rozhodně nebyla vůči Židům tolerantní, se obvykle vymezovala jen vůči osobám této víry, nikoli původu. V případě konverze ke křesťanství tedy nebylo vyloučeno, aby osoby židovského původu získaly významné postavení v křesťanské společnosti a dosáhly i šlechtického titulu. První historicky doloženou šlechtickou rodinou židovského původu Svaté říše římské a přilehlých oblastí je tak až v 16. století rodina Ricci, která se později rozdělila na hrabata ze Sprinzensteinu a svobodné pány Ritzy z Gruebu.
Mimo možnost sociálního vzestupu ovšem stále zůstávaly osoby, které konvertovat odmítly. Tato situace se zásadním způsobem změnila až v 18. století. Za zásadní přelom lze přitom považovat vládu Marie Terezie a Josefa II. Přestože restriktivní opatření familiantského zákona zůstávala v platnosti, význam židů v monarchii rostl. Jen v Čechách patřili podnikatelé židovské víry v první polovině 19. století k nejvýznamnějším průkopníkům industrializace a roku 1807 se 15 z 57 textilních manufaktur nacházelo v jejich rukou. Podíl židovských vlastníků továren se ještě zvýšil ve 20. a 30. letech, kdy pražští židovští podnikatelé založili řadu dalších podniků. V polovině 30. let měla například více než polovina textilek v Praze a okolí židovské vlastníky.
Titul jako záruka právního postavení
Nobilitace měly v této době pro židy velkou cenu, rozhodně větší, než pro majoritní křesťanské obyvatelstvo. Již v dřívější době sice panovník židům udílel určité výsady, např. právo usadit se mezi křesťany, nakupovat nemovitosti mimo ghetto či nosit zbraň – většinou ovšem jen ad personam, podobná privilegia udělená dědičně byla naprosto výjimečná.
Šlechtický titul však s sebou přinášel jasně definované právní postavení s přesně definovanými dědičnými privilegii – a ta měla zejména před rokem 1848 skutečně vysokou cenu. Stát si ovšem uvědomoval, že nobilitace židů nebudou bez problémů a proto se snažil alespoň bránit, aby nakupovali velkostatky a tím pronikly mezi tzv. stavy. V případě židů by proniknutí mezi stavy představovalo skutečně velký problém. Představa, že by žid zasedal na sněmu či usiloval o zemský úřad, byla sice iluzorní, zcela reálná byla ale možnost koupě velkostatku. Židovský vlastník se v takovém případě totiž nejen stal vrchností křesťanských poddaných, ale také patronem škol a kostelů a tím i oficiálním partnerem římskokatolické církve.
Před zrušením poddanství roku 1848 proto sice v Rakousku najdeme nově povýšené šlechtice židovské víry, mezi nimi však rytíře jen velmi vzácně a barony jen ve dvou případech – roku 1822 byl titul svobodných pánů udělen židovským bankéřům Bernhardu Eskelesovi (1753-1839) a pěti bratrům Rothschildům.
Rok 1848 však situaci v říši zásadně změnil. Byla zrušena poslední omezení vycházející z familiantského zákona a v Předlitavsku se díky ústavě z roku 1867 židé dočkali i plného právního zrovnoprávnění. Tehdy také začala velká vlna židovských nobilitací, jež trvala až do roku 1918. V Rakousku do zániku monarchie získalo šlechtický titul kolem 450 (pravděpodobně 444) osob židovské víry či původu, v Uhrách pak dalších 350 rodin. Nejvyšší zastoupení měli židé mezi nobilitovanými obchodníky, finančníky, bankéři a továrníky, kde jejich podíl činil v některých desetiletích i přes 60 procent.
Každý nechtěl být šlechtic
Od třetí čtvrtiny 19. století se ale v monarchii stále zvyšoval počet osob, které o nobilitaci neusilovaly, přestože by pro ni měly společenské i ekonomické předpoklady. V prvé řadě šlo o politiky, jejichž cíle se vždy neshodovaly s cíli a záměry rakouských vlád. Najdeme mezi nimi jak zástupce slovanských stran (zejména Čechů), tak například také stoupence všeněmeckého hnutí.
Je zajímavé, že o titul neměli mnohdy zájem ani představitelé židovských elit, kteří jako jedni z mála přijali „rakouskou“ identitu a představovali jeden z pilířů společnosti monarchie. Nobilitaci údajně odmítli bratři Isidor (1854-1919), Julius (1856-1932) a Ignaz (1857-1934) Petschekové, zcela jistě pak jeden z nejúspěšnějších podnikatelů monarchie Karl Wittgenstein (1847-1913) a to přesto, že se bohatství i životní styl těchto jedinců mohl směle měřit s předními aristokratickými rody.
Mnohem závažnější byl bojkot šlechtictví ze strany intelektuálů. Samotná instituce byla kritizována a ironizována nejen předními osobnostmi kulturního a společenského života (Karlem Krausem, Franzem Kafkou a dalšími), ale také nejvlivnějšími osobnostmi politického života monarchie. Například šedá eminence většiny rakouských vlád přelomu 19. a 20. století a jeden z nejvlivnějších mužů monarchie Rudolf Sieghart (1866-1934), který před konverzí užíval jména Singer. Sieghart, od roku 1910 šéf banky Bodencreditanstalt, o nobilitaci nikdy neusiloval a dokonce později prohlásil, že se „cítil lépe jako sekční šéf než jako nově upečený baron“. Je ovšem charakteristické, že právě tito jedinci, kteří se od honby za tituly veřejně distancovali, dávali zároveň svou příslušnost k měšťanstvu najevo stejně okázale, jako nobilitovaní své šlechtictví.
Je zcela nepochybné, že častým udílením ve druhé polovině 19. století ztratil šlechtický titul velkou část svého někdejšího lesku. Vzhledem k nárůstu národnostního napětí a vyostřování střetů mezi etniky podunajské monarchie navíc jeho přijetí představovalo pro mnoho osob politikum, jasnou proklamaci souhlasu s tehdejší politickou linií. A to byl i případ židů, které ani jednoznačná identifikace s některou národností nedokázala ochránit před stále sílícím antisemitismem. Pro mnohé obyvatele monarchie bylo šlechtictví také feudálním přežitkem, které v moderní liberálně-demokratické společnosti již nemělo místo. To vše byly důvody, proč (alespoň v Československu a Rakousku) došlo ke zrušení této instituce záhy po rozpadu říše na podzim 1918.
Jan Županič
