Český svaz bojovníků za svobodu (ČSBS) prochází řadu let postupným rozkladem. Odcházejí vážení členové a zaznívá veřejná kritika. Zlatý věk Jakuba Čermína, jenž vybudoval porevoluční svaz, který dokázal být respektovaným partnerem při mezinárodních jednáních o odškodnění obětí nacizmu, je nenávratně pryč. Současná prohlášení ministra Stropnického, že možná ministerstvo obrany přestane ČSBS financovat, je jen reakcí na věci, které byly započaty koncem 90. let. Je možné připomenout konflikt Oldřicha Stránského s vedením ČSBS. Ten měl jistě svou osobní stránku, ale jeho součástí byla i opravdová snaha otevřít organizaci nastupujícím generacím, které by pečovaly o památku protinacistického odboje a obětí nacismu. Vedení ČSBS tradičně sledovalo vyhnanecké organizace v Německu, vůči nimž se často vymezovalo, ale mohlo se u nich alespoň inspirovat jejich schopností se modernizovat i díky mezigenerační výměně. Zánik ČSBS by byl pro ČR ztrátou, proto je třeba se snažit o jeho obrodu. Přišli bychom o střechovou instituci, jejíž zásadní hlas při české interpretaci výsledků druhé světové války je do budoucna nenahraditelný.
Předseda Vodička je velká tragédie. Viděl jsem reportáž CT. Měl by rezignovat.