Novinky ze života komunity

Před 40 lety zemřel Antonín Raymond, zakladatel novodobé japonské architektury

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Život je běh na dlouhou trať. Nikdo si nemůže vybrat ani dobu, do které se narodí, ani schopnosti, které podědí. Jestliže století, do kterého jsme se narodili, nemůžeme změnit, stejně jako zděděnou víru, pak je zcela v našich rukách možnost rozvíjet zděděné schopnosti. Rozhodující roli hraje pracovitost a cílevědomost každého z nás. Mezi ty, kteří si již v dětství vytkli svůj životní cíl, patřil i světově uznávaný architekt Antonín Raymond. Zemřel 21. listopadu 1976 ve Spojených státech.

 

Kladenské kořeny

Antonín Raymond (vlastním jménem Reimann) spatřil světlo světa v kladenské židovské rodině dne 10. května 1888. Jeho rodiče Alois a Růžena Reimannovi patřili k lidem nového moderního smýšlení, kteří se počítali mezi Čechy s židovskou vírou. V této době nebyl v Kladně obdobný přístup k víře nijak neobvyklý a podobných rodin můžeme najít ve městě několik. Kladno patřilo mezi nově se rozvíjející průmyslová města, kam přicházeli lidé za prací. Většinou hledali práci v dolech a v závodech PŽS a Poldi. Příležitost však v tomto městě byla i pro obchodníky a řemeslníky, právníky a lékaře, kteří si v tomto slibně se rozrůstajícím regionu zakládali obchody a získali povolení na založení vlastní praxe.

Mezi nově příchozí patřily i židovské rodiny, které se po roce 1853 začaly volně stěhovat po celé monarchii. Kladno bylo vhodným městem, kde se usadila řada rodin z hostouňského ghetta. Pro svoje náboženské potřeby si v roce 1866 zakoupili parcelu, nejprve na stavbu modlitebny, později (v roce 1884) na stavbu synagogy.

Přestože hovoříme o konci 19. století, nebyla kladenská židovská obec německá. Ti, kteří se ve městě usadili natrvalo, začali v krátké době tíhnout k češství a o dvacet let později se většina členů náboženské obce hlásila k českému jazyku jako k jazyku mateřskému.[1]

Na pozadí těchto skutečností nás nepřekvapí, že židé, kteří měli své zájmy a přátele mnohdy napříč společenskou skupinou, do níž se řadili, nepatřili mezi ortodoxní vyznavače víry. První přátelství pak vznikala ve škole mezi dětmi, kterou navštěvovali všichni společně, opět bez rozdílu víry.

Vraťme se však k Antonínovi, který prožíval první léta života v harmonickém manželství v rohovém domě na náměstí (čp. 13), zděděném po předcích.[2] V domě byly dva obchody a otec v jednom z nich podnikal. Během let sice několikrát vystřídal obchodní sortiment, ale s jistotou můžeme tvrdit, že ke konci 19. století obchodoval s textilem.

Hráčem zakázaného fotbalu a počátky zájmu o architekturu

Rodina se rychle rozrůstala a v roce 1894 se narodil poslední syn Viktor. Antonín tedy vyrůstal společně se dvěma staršími sestrami a třemi mladšími bratry.[3] Jeho klukovský život se nijak nelišil od života ostatních spolužáků a kamarádů, které potkal v kladenské obecné škole a později v roce 1900 na kladenské reálce. Kluci tajně hráli tehdy zakázaný fotbal a nikoho nezajímalo, že brankář Antonín (hráli pod křestními jmény jako Kladenský Team) je židovského vyznání jako ostatně polovina zmiňovaného mužstva.

Vedle těchto obvyklých zájmů měl Antonín od mládí zájem o stavby domů a fascinovaly ho barvy. Po celý život si nosil v paměti obraz rodného města a ještě v roce 1973, kdy psal svoje paměti, si velice přesně vybavoval podoby a architektonické styly nejzajímavějších kladenských budov, které před jeho očima v Kladně postupně vyrůstaly.

Ve vzpomínkách se mu i po letech vybavovaly pocity, které měl při pozorování stavby nového kladenského kostela (vysvěcen roku 1898). Zároveň vzpomínal, že dokázal celé hodiny prosedět na parapetu kuchyňského okna, aby pozoroval jednak stavbu chrámu, jednak život města s tradičními trhy na náměstí pod okny jejich domu. Tehdy si sám sobě slíbil, že bude architekt a stavitel. Ihned začaly vznikat jeho první stavby, tehdy ještě z papíru a celofánu, s osvětlením za pomoci svíček, aby tak navodil dokonalou iluzi obydlené budovy.

Jak je tedy vidět, odhodlání, zdravé sebevědomí, kdy dokázal odhadnout svoje síly a schopnosti, to byla pozitiva, která ho provázela na dlouhé životní cestě, jež zpočátku nebyla vůbec přímočará.

Jako dvanáctiletý utrpěl největší ztrátu ve svém životě. Maminka Růžena v roce 1900 zemřela a otec se musel postarat o šest nedospělých dětí. Poměry v rodině se rázem zhoršily. Přesto Antonín pokračoval ve studiu na kladenské reálce a od roku 1903, když otec musel vydražit zadlužený dům a rodina se s malým jměním z dražby domu odstěhovala do Prahy, na pražské reálce, kde také odmaturoval.

Na pražské technice

Vzhledem ke svým zájmům se zapsal na pražskou techniku, aby studoval architekturu. Při studiu se mu opět dařilo a vzhledem k doložitelným studijním výsledkům patřil mezi posluchače, kteří se snažili získat co nejlepší teoretické základy. Ve výběru pedagogů měl skutečně štěstí. Na pražské technice tehdy přednášely takové kapacity ve svém oboru, jako byl Adolf Liebscher[4], u něhož absolvoval povinný seminář kreslení od ruky. Dalším byl mineralog Cyril Purkyně[5]. Ve výčtu pedagogů musíme připomenout alespoň ještě Františka Kloknera[6], specialistu na technologii betonu.

Ti všichni a řada dalších pedagogů bezesporu předávali svoje znalosti a zkušenosti mladým posluchačům, mezi něž patřil i Antonín.

Z Evropy do New Yorku a zase zpět

Antonín však svoje studia nedokončil a v roce 1910 za hektických okolností opustil svoji vlast.[7] Na podzim téhož roku se ocitl v New Yorku, kde našel pomoc mezi českými vystěhovalci a díky jim získal místo kresliče v ateliéru Casse Gilberta.

Noémi a Antonín

Noémi a Antonín

Další zlomový rok byl první válečný rok 1914, kdy se po dlouhé době vydal z USA na studijní cestu do Evropy. V Evropě ho však zastihlo vyhlášení I. světové války. V tuto chvíli nad ním držela štěstěna ochrannou ruku a Antonín se dostal na poslední loď odplouvající zpět do USA. Na palubě cestovala mladá výtvarnice Noémi a setkání s ní bylo osudové. V krátké době se do sebe mladí lidé zamilovali a za několik měsíců se vzali. Antonín tak získal na celý život nejen manželku, ale i spolupracovnici. S ní také na Silvestra 1919 odejel do Japonska, aby v Tokiu působil jako stavební dozor kanceláře F. L. Wrighta při stavbě hotelu Imperiál.

Osudové Japonsko

Cesta do této vzdálené země byla pro oba rozhodující. Manželé Raymondovi se do Japonska zamilovali a prožili v této zemi řadu let.  V prvních lednových dnech roku 1920 dorazili manželé Raymondovi do Jokohamy. Setkání s touto exotickou zemí se pro ně stalo osudem. V údivu sledovali odlišnost kultury, zvyky domorodců, tradiční obleky. Učarovala jim i domorodá řemeslná výroba. V krátké době se oba zamilovali do země, která byla tak odlišná od známých míst.

Antonín si však musel poradit s důležitým úkolem, který ho v Tokiu čekal. Frank Lloid Wright ho vyslal do Japonska jako garanta stavby hotelu Imperiál. Pro Antonína to byla nejen velká životní příležitost, ale pověření řídit stavbu znamenalo i velkou zodpovědnost. Pro F. L. Wrighta byl naopak Raymond zárukou, že budou při stavbě dodržovány správné technologie. Během stavby musel fundovaně řešit každodenní problémy, vždy s nadhledem odborníka. Navíc musel spolupracovat s domorodými řemeslníky, zvyklými na odlišné stavební technologie. Vedle organizační práce ho čekal i vysoce odborný úkol spočívající v nalezení vhodného stavebního kamene pro stavbu hotelu.

Přes všechny počáteční problémy můžeme konstatovat, že se Antonínovi začalo dařit a první okouzlení z Japonska se změnilo na osudovou lásku. Manželé Raymondovi se v krátké době rozhodli zůstat v zemi natrvalo. Antonín si v roce 1921 otevřel v Tokiu vlastní stavební kancelář, která se záhy stala dobře prosperujícím podnikem.

První velká zakázka přišla ihned v roce 1921, kdy se na mladého architekta obrátil Hajima Hoshi, aby vybudoval univerzitní komplex, centrum moderních farmaceutických studií v Japonsku. Hoshiho požadavek zněl zcela jednoznačně. Vytvořit budovu, v níž budou třídy pro sto posluchačů, aula pro jeden tisíc lidí, knihovna, plavecký bazén a další nutné zázemí pro studenty a pedagogy. Takto zpracovaný návrh měl být hotov do příštího dne. Antonín tyto požadavky splnil a druhý den předložil ideový záměr výstavby univerzitního komplexu, podle něhož se brzy začalo stavět.

Hoshiho škola slouží s menšími stavebními úpravami dodnes. Nejzajímavější část komplexu tvoří aula školy, koncipovaná jako divadelní scéna. Dalším originálním prvkem je schodiště, kde vybudoval rampy spojující jednotlivá podlaží budovy (dnes bychom hovořili o bezbariérovém přístupu).

Další velká zakázka se objevila o rok později v roce 1922, kdy se jménem Rockefelerovy nadace obrátil na architekta Raymonda dr. August Karl Reischauer (tehdejší ambasador USA v Japonsku) s prosbou o projekt komplexu budov ženské křesťanské koleje. Stavba komplexu byla opět podmíněna řadou omezení určených zadavatelem (přijatelná cena parcely, klidné prostředí a celkový plán na stavbu univerzitního komplexu).

Mladý architekt stanovil koncepci univerzitního areálu během jediné noci a vytvořit jeho základní podobu. Vhodnou parcelu nalezl na předměstí Tokia v Kichijoji (ve 20. letech 20. století se jednalo o venkov). V první fázi výstavby byly postaveny ložnice, posluchárny, jídelny s centrální kuchyní a vodojem.

V době, kdy navrhoval tento univerzitní komplex, byl Antonín Raymond ještě silně ovlivněn filozofií staveb F. L. Wrighta, bez hlubšího vztahu a pochopení tradičního japonského obydlí.

První část areálu prošla zkouškou velkého zemětřesení dne 1. září 1923. Po rozsáhlé zkáze Tokia byl rozestavěný areál jen málo poškozen, a tak byl snadno opravitelný. Tím mohl původní záměr výstavby zmiňovaného komplexu pokračovat bez problému i v následujících letech.

V zahradě školy byly postaveny ještě tři vily pro potřeby studentů a zahraničních pedagogů. V roce 1931 byla postavena knihovna a školní kaple spojené s aulou. Při této stavbě najdeme již prvky vztahující se k tradici japonského bydlení. Jedná se o rozsáhlý pozemek školního areálu, respektive upravený zahradní komplex, jenž tvoří neoddělitelnou součást se stavbami.

S postupujícími léty sledujeme na projektech a stavbách Antonína Raymonda jakousi pokoru k tradičnímu japonskému stavitelství. Vedle rozsáhlých betonových komplexů se začaly objevovat projekty řady soukromých dřevěných domů, v nichž najdeme mistrně propojené prvky východní a evropské.

Obdobný posun je vidět i v interiérech. S postupným pronikáním do filozofie japonské kultury bydlení, se snažili manželé Raymondovi i tady propojit umění východu s evropskými prvky. Jak sám Antonín ve svých pamětech uvádí, nechtěl pouze bezmyšlenkovitě vnucovat Japoncům kulturu západu, ale chtěl stavět takové moderní budovy, se kterými se domorodci dokážou ztotožnit a přijmout je. Mezi takové stavby patří letní sídlo manželů Raymondových v Karuizawě, dnes zachráněné přenesením na jiné místo a využívané jako galerie.

Jistě je na místě připomenout Antonína Raymonda jako zaměstnavatele. Jeho bývalí zaměstnanci na něho vzpomínají jako na člověka, který byl nesmiřitelný k jakékoliv liknavosti a vyžadoval preciznost ve všech pracovních činnostech. Díky tomu vybudoval v krátké době podnik, který se stal populární i mezi nejvyšší tokijskou společností. K jeho popularitě jistě přispěl i ten fakt, že od roku 1925 pracoval ve funkci honorárního konzula tehdejší Československé republiky.

Práce honorárního konzula byla přínosem pro obě strany. V nové republice nebylo mnoho lidí, kteří by tak dokonale znali prostředí Japonska a měli v této zemi řadu kontaktů. Antonín se na oplátku stal členem diplomatického sboru Československé republiky, což znamenalo i možnost navazovat další společenské kontakty, které využil i v práci architekta.

Raymondova kancelář zaměstnávala řadu Čechů, ve většině případů bývalých legionářů, kteří pomáhali navazovat obchodníkům z Čech kontakty s domorodými firmami a překonávat i jazykovou bariéru.

S prací honorárního konzula v Japonsku byl v roce 1928 spokojen i tehdejší ministr zahraničích věcí dr. Edvard Beneš, který mu za tuto práci udělil Řád Bílého lva čtvrté třídy.

Vraťme se však ještě k práci A. Raymonda – architekta a stavitele, který nepřetržitě v Japonsku působil do roku 1937, kdy byl, vzhledem ke změněným společenským podmínkám, nucen opustit Japonsko a vrátit se do USA.

Manželé Raymondovi prodali před svým odjezdem veškerý majetek (vila v tokijské čtvrti Ginza a zmiňované letní sídlo v Karuizawě v provincii Nagano) a přes Indii a Evropu odejeli se synem do USA.

 

Vyvraždění rodiny Reimannů nacisty

V Evropě však byla situace zcela jiná. Po mnoha krásných a mírových letech prvorepublikového Československa, kdy byl člověk vnímán jako občan bez rozdílu víry, se začali lidé opět dělit, tentokrát na rasově vhodné a nevhodné. Antonínovy sourozence „dostihl“ v zabraném Československu jejich židovský původ. Všichni byli vystaveni hrůzám holokaustu a tragicky zemřeli. Antonínovi se přes všechnu snahu nepodařilo žádného z nich zachránit. On jediný přežil z celé rozsáhlé kladenské rodiny Reimannů.

Sourozence od násilné smrti nezachránil ani ten fakt, že nikdo z nich se v roce 1938 již nehlásil k židovské víře. Sám Antonín, snad pod vlivem manželky, se stal evangelíkem a o svém židovském původu nikdy nehovořil. Až do konce života se věnoval milované architektuře a stavitelství.

V týmu generála MacArthura

V roce 1945 nabídl Antonín Raymond generálu MacArthurovi pověřenému obnovou Japonska své služby. Záhy se stal členem jeho štábu a mohl odcestovat do Japonska (poprvé letecky a poprvé bez manželky Noémi).

Raymondovu poválečnou práci můžeme pro zjednodušení nazvat druhým japonským obdobím. V prvních poválečných letech se podílel na obnově infrastruktury, později obnovil svoji kancelář v Tokiu.

Druhé japonské období je z hlediska dějin architektury ještě zajímavější.  Antonín vyzrál jak osobnostně, tak pracovně. Jako vyzrálý architekt se držel následujících pěti zásad, které vštěpoval i svým žákům:

  • Dodržujte lidský rozměr; architekturu bude používat člověk, proto musí být jejím základem lidský prvek.
  • Držte se přirozenosti; když je parcela šikmá, respektujte ji. Nic přirozeného se nesmí ničit.
  • Dbejte na jednoduchou formu a design; nepřipojujte nic zbytečného navíc.
  • Chovejte se ekonomicky a neplýtvejte penězi.
  • Buďte upřímní.

Těchto pět bodů se stalo jakýmsi krédem jeho celoživotní práce.

Stavby z poválečného období jsou opět ze dřeva a betonu.

Z dřevěných staveb bychom neměli opomenout dům postavený pro Fusaighiro Inove a nové letní sídlo Raymondových v Karuizawě. V obou případech tvoří základ japonský dřevěný dům, v jehož interiéru najdeme řadu evropských prvků. Vedle tradičních rohoží tatami najdeme jednoduché evropské židle a pohovky.

Gunma Music Center

Gunma Music Center

Určitý vývoj zaznamenaly i betonové stavby. Beton najdeme především na budovách určených k širšímu společenskému využití. Připomeňme alespoň kostel sv. Anselma v Tokiu a budovu Hudebního centra v provincii Gunma. V obou případech se jedná o stavby, které dodnes udivují svojí originalitou. Interiér kostela můžeme směle přirovnat k interiérům evropských gotických katedrál. Jednoduchý betonový interiér udiví nejen svými rozměry, ale především originálním řešením oken.

Hudební centrum v provincii Gunma je nedostižné ojedinělým půdorysem stavby a svojí víceúčelovostí, kdy A. Raymond navrhl sál tak, aby se dal využívat jako koncertní a divadelní, avšak zároveň umožňuje provozovat jak klasické, tak tradiční japonské divadlo.

Mnoho Raymondových staveb se dochovalo dodnes a je s podivem, že Japonci, kteří vždy budovu vnímali jako dočasné přístřeší bez trvalé hodnoty, chrání jeho stavby, které jsou pod dohledem tamní památkové péče.

V současné době je v Japonsku na kladenského rodáka Antonína Raymonda pohlíženo jako na zakladatele novodobé japonské architektury.

 

Irena Veverková

[1] Důkaz pro naše tvrzení jsou zápisy ze schůzí židovské obce, které jsou vedeny česky.

[2] Dům zakoupil Antonínův děd Abrahám Reimann dne 19. 10. 1871.

[3] Dalšími sourozenci byli Irma (1886 – 1942), Elsa (1887 – 1942), František (1890 – 1943), Egon (1892 – 1944) a Viktor (1894 – 1942).

[4] Adolf Liebscher (1875 – 1919), jeden z nejpopulárnějších malířů své doby. Jeho malby najdeme ve Světozoru a Zlaté Praze. Příslušník generace Národního divadla.

[5] Cyril Purkyně (1862 – 1937), vnuk J. E. Purkyněho, spolu s Jiřím Danešem považován za zakladatele české geomorfologie. Odborný publicista časopisů Vesmír a Živa. Založil Státní geologický ústav ČSR.

[6] František Klokner (1872 – 1960), specialista na technologie a zkoušení betonu. Zakladatel Výzkumného a zkušebního ústavu hmot a konstrukcí stavebních na ČVUT, dnes Kloknerův ústav.

[7] Podrobně VEVERKOVÁ, Irena. Antonín Raymond a Reimannové; osud židovské rodiny ve XX. století. Společnost PATRIA 2006, s. 22. ISBN 80-239-7492-0.

Sdílet:

Comments are closed.

Powered by WordPress | Designed by Elegant Themes
WP Twitter Auto Publish Powered By : XYZScripts.com