Václav Havel nejen podle Karla H.
Dnes je tomu pět let od smrti statečného člověka Václava Havla. Byl osobností, kterou uznává celý svět, proto je pro mnohé nepochopitelné, že má tolik odpůrců a tzv. kritiků, v internetu se to hemží nesmyslnými pomluvami, kydáním hnoje a špíny na jeho památku. Je to sorta lidí, které nazývám hlučnými turisty života, kteří chtějí upozornit na sebe, jak jsou „jedineční.“ Jsem přesvědčen, že většina národa myslí jinak.
To rozdělení na příznivce a odpůrce Václava Havla je starého data. S první nenávistnou kritikou jsem se setkal asi po půlroce po zvolení Václava Havla prezidentem Československa (ironií osudu to byl komunistický parlament, který ho zvolil a jak bylo tehdy zvykem jednomyslně) v mnichovské Národní politice, listu českých emigrantů v Německu (1969 – 1992). Po tom, co v Československu zvítězila demokracie, jsem se domníval, že všichni jsou rádi, že na stolec prezidenta usedl disident, vězeň nenáviděného komunistického režimu. Národní politika Havlovi vytýkala kult osobnosti, že se nechal zvěčnit na poštovní známce (tato relikvie z doby Rakouska – Uherska v Česku a na Slovensku přetrvává, v demokratických státech není zvykem vydávat známky s portrétem prezidenta, to je vyhrazeno panovníkům) a dalším velkým pobouřením byly nové uniformy Hradní stráže. Článek nenávistnými výroky nešetřil. Později jsem se v témže tónu od redaktora československého vysílání Deutsche Welle dozvěděl další pomluvy, takže rozdělení na přátele a odpůrce prezidenta Havla je již starého data.
Karel Hvížďala vedl dva rozhovory s Václavem Havlem, ten první vyšel v knize Dálkový výslech, ten druhý v knize Prosím stručně. Ten první byl veden s disidentem, ten druhý s prezidentem Havlem. Obě knihy vypovídají hodně o životě, názorech a skutcích Václava Havla. Ten na počátku svého prezidentování chodil v ošoupané parce a podle vlastních slov měl bláhovou iluzi sedět ve svetru v Občanském fóru a jen jednou týdně úřadovat na Hradě. Myslím si, že obyčený člověk by svého prezidenta nejraději viděl jak v ranních hodinách snídá v bufetu párek s rohlíkem a pak jede přeplněnou tramvají na Hrad vykonávat prezidentské povinnosti. Tento stav trval jen krátce, Václav Havel brzy přijal sociologickou roli prezidenta, odložil svetr a parku a nasadil oblek s kravatou. To pak skutečně vypadal jako prezident, ale často politicky jako prezident nejednal.
V lednu 1990 vyhlásil širokou amnestii, ta se velké části veřejnosti nelíbila. Jeho návrh změnit státní znak a název republiky, aniž by to konzultoval s parlamentem, vyvolal naprosto zbytečnou pomlčkovou válku o název Česko-Slovensko a zde je počátek konce Československa. Na Slovensku bylo stále častěji slyšet: „Dost už bolo Havla, vládnime si sami.“ Brzy nato následoval stisk rukou Václava Klause a Vladimíra Mečiara a na mapě Evropy se objevily dva nové státy Česká republika a Slovensko. Sláva, proběhlo to bez střílení mírovou cestou.
Václav Havel, který zpočátku byl proti rozdělení státu, v knize Stručně prosím říká:
„… dnes jsou vztahy našich národů možná lepší, než byly kdy v historii.“
Popularita Andreje Babiše a atraktivní Adriana Krnáčová, která „vládne“ Praze, jsou toho názorným příkladem.
Václav Havel patří mezi naše významné novodobé politiky, jejichž skutečnou hodnotu ocení až budoucí generace, které nebudou vůbec chápat smysl dobového hašteření.
Denny
https://cz.usembassy.gov/cs/velvyslanectvi-si-pripomina-pamatku-prezidenta-vaclava-havla/
Hezká vzpomínka!