Před desti lety předčasně odešla Eva Nováková
Před deseti lety se na Novém židovském hřbitově v Praze sešlo několik set lidí, aby uctili památku předčasně zemřelé Evy Novákové. Učitelky, ředitelky židovské školy, dlouholeté zastupitelky na Praze 3, místopředsedkyně pražské židovské obce, poslankyně sněmovny Parlamentu a v neposlední řadě nenahraditelné mámy. Mámy, která tu pro nás vždy byla, dokázala hodně naučit a přitom dát svobodu, mámy, bez které je svět už navždy jiný.
Byla teplá zima, žádný mrazivý den. Po sněhu ani stopy. Když dlouhý průvod doprovodil moji mámu k místu posledního rozloučení, ze stromů se povznášivě, vířivým pohybem, sneslo dolů hejno posledních lístků. Mezi přítomnými byli členové rodiny, známí, bývalí studenti, pedagogové židovské školy, kolegové ze zaměstnání i politiky, předseda vlády ČR, mnoho členů židovské obce, lidé všech generací. Mámě se tak ještě jednou povedlo to, co během života mnohokrát: dala dohromady lidi, kteří by se jinak možná ani nepotkali.
Máma měla zajímavé dětství. Od svých šesti let žila s rodiči v africké Ghaně, později ve čtrnácti letech rok v Anglii. Oba její rodiče byli uznávanými novináři. Život jich všech byl však nepříjemně poznamenán událostmi roku 1968, kterých se její rodiče aktivně účastnili – babiččin hlas volající v anglickém vysílání Československého rozhlasu do zahraničí o pomoc je dodnes v archivu BBC. Následná normalizace znamenala pro máminy rodiče vážné těžkosti v zaměstnání, pro mámu nemožnost jít na vysokou školu. Po mnoha letech bojů mohla začít při práci dálkově studovat češtinu a historii až v pol. 80. let.
Pedagogickou činnost máma začala na mateřské škole, později učila na základní škole, na průmyslovce i na gymnáziu. Kdo by jí neznal ze školy, kdy se jako učitelka i v dobách před sametovou revolucí zasazovala o zájmy a práva svých kolegů, nepochopil by, proč jí byla myšlenka sociální spravedlnosti tak niterně blízká, proč se hned v listopadu roku 1989 stala členkou sociálně demokratické strany.
Svou nezadatelnou roli tu jistě hrál i osud jejího bratislavského dědečka, před druhou světovou válkou významného činitele sociálně demokratických odborů na Slovensku. Byla to totiž mezinárodní sociální demokracie, která se v roce 1939 zasloužila o to, že jeho nejbližší rodina včas unikla před nacisty do Norska a později do Švédska a USA a nepotkal ji tragický osud jejích příbuzných, kteří zemřeli v koncentračních táborech. Rovněž důležité je i to že mámin dědeček, dle pamětníků statečný člověk pronikavého rozumu, byl v padesátých letech nezákonně vězněn. A přesto si zachoval svou neotřesitelnou lidskou integritu. I od něho čerpala sílu k tomu, aby se věnovala veřejné činnosti ve prospěch lidí.
Dlouhá léta s radostí a zápalem pracovala na žižkovské radnici v Praze. A její usilovná činnost ji přivedla v roce 2002 i do řad poslanců Poslanecké sněmovny Parlamentu. Ani jako poslankyně v práci nepolevovala, a to i přes vážnou chorobu, která u ní tou dobou propukla. Pracovala např. na tvorbě nového školského zákona nebo zákona o rozhlasovém a televizním vysílání. Pravidelně navštěvovala školy a studentům objasňovala chod Parlamentu a legislativní proces. Ve své funkci se zasazovala rovněž o dobré postavení židovské komunity: pro kolegy poslance např. zorganizovala v budově Parlamentu chanukové vystoupení pěveckého sboru Lauderových škol Lvíčata, zprostředkovala jednání poslanců se zástupci Federace židovských obcí a pomohla dojednat návštěvu Školského výboru sněmovny v Lauderových školách.
Vzpomenout musím i její nezpochybnitelné zásluhy o to, že v Praze vznikla židovská škola, jejíž byla na začátku a pak znovu i v době své vyčerpávají práce ve sněmovně ředitelkou. Prvotní velký úspěch, bez kterého bychom nejspíš nyní Lauderovy školy neměli, bylo jejich zařazení do sítě škol Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy v době, kdy se počet škol snažilo ministerstvo naopak snižovat. Díky této skutečnosti nejen že ministerstvo začalo finančně přispívat na chod školy, ale především bylo zajištěno, že budoucím absolventům bude jejich vzdělávání bez problému uznáváno. Dalším důležitým okamžikem v historii školy bylo sloučení základní školy a gymnázia pod jednu střechu budovy v Belgické ulici (do té doby bylo židovské gymnázium pouze paralelní třídou ročníku státního gymnázia). Asi nejtěžší bylo vyrovnat se s protichůdnými představami jednotlivých členů vedení Židovské obce o směřování školy, které později vedly i ke zbytečnému přerušení rozvoje Lauderových škol.
Máma projektem Lauderových škol žila a cítila v jejich budování svůj životní smysl. I proto se snad škola tak dobře rozvíjela: rostl počet žáků, na škole vznikalo mnoho různých aktivit (pěvecký sbor Lvíčata, školní kalendář, kuchařka atd.), učitelé se aktivně zajímali o možnosti začlenění židovských témat do výuky, ozývali se noví sponzoři jako např. World ORT, díky kterému byla vybudována na svou dobu velmi moderní počítačová pracovna. Škola se stávala druhým centrem židovské obce, když se v ní setkávali a navazovali spolupráci mí vrstevníci z České unie židovské mládeže, klienti sociálního oddělení obce a členové různých spolků, kteří rádi využívali i prostory školy ke svým aktivitám. Rozvíjela se i zahraniční spolupráce. A žáci školy se začali aktivně účastnit oslav svátků na Židovské obci.
Čtvrtého ledna to bude již 10 let, kdy moje máma, Eva Nováková, v pouhých 51 letech zemřela. Svou neochabující energií, činorodostí, snahou být užitečná lidem, její cílevědomostí, obětavostí a pracovitostí však stihla k dosaženému věku dokázat neúměrně mnoho. Ani když věděla, že se blíží konec, nepoddávala se pocitům bezvýchodnosti a zmaru, ale snažila se, každým dnem uchovat si bdělého ducha a starat se o svého muže, syny a snachu, jako kdyby ji fatální nemoc neubírala sil. Škoda, že již nepoznala své dvě úžasné vnučky, po kterých tolik toužila.
Dosud se mi stává, že mě lidé na ulici osloví a vzpomínají s radostí na ni, na vše, co jim setkání s ní dalo, jak často na ni myslí. Je to pro mě naplňující zjištění, v kolika lidech stále žije. Budu rád, když na ni nyní zavzpomínáte i vy.
Ondřej Novák
