Zapomenutá bestiální vražda haličských Židů
Přestavěný objekt Kohnova mlýna. Za dveřmi vlevo dole mělo dojít k vraždám bratrů Polických a nejspíše i haličských Židů
Jeden z dílů populárního televizního seriálu Četníci z Luhačovic se příznačně jmenoval Bestie. Líčil příběh podivných vražd haličských Židů, za něž je zodpovědná dvojice bratrů, kteří sami žijí ve mlýně u Slavičína. Podle Petra Boka, který je autorem námětu a scénáře, je však skutečný předobraz příběhu, který se odehrál v Třebíči v roce 1918, ještě hrůzostrašnější.
Redakce ŽL nedokázala dohledat žádnou historickou práci k tomuto tématu. O vraždách osmi haličských Židů v Třebíči píše v kapitole Lidojedi ze starého mlýna pouze publicista Jan Mach, jehož knížka o hrdelních zločinech z první republiky Osm ran z lásky aneb Český pitaval vyšla v roce 1993. V roce 1925 se v Třebíči začalo vyšetřovat podivné zmizení bratrů Matouše a Bartoloměje Polických. Ukázalo se, že byli zavražděni kvůli penězům v roce 1919. Jejich kostry byly nalezeny ve strouze Kohnova mlýna, který město poskytlo svým chudým k bydlení. Vedle místní chudiny zde měly v roce 1918 přebývat i tři židovské rodiny Pommeranzových, které uprchly z Haliče před frontou první světové války. Vyšetřovatelé od podezřelých získali přesvědčivé výpovědi o vraždách Polických a někteří z nich začali popisovat i okolnosti zmizení židovských obyvatel Kohnova mlýna.
„To je maso polských Židů“
„Vrátil jsem se z války domů v té největší bídě. Doma v Kohnově mlýně jsem spatřil pět škopků se soleným masem. Tázal jsem se bratra, co to je za maso, a ten mně řekl, že koňské. Ale všichni se začali smát a Dvořáček s Dvořáčkovou řekli: Ty hloupej! To je maso polských Židů. Maso bylo bílé. Tázal jsem se Dvořáčka, co s tím budou dělat? To prodáme řezníkům. O maso je bída, je hlad, odpověděl. Jednou odvezli všech pět škopků řezník Mašek a Kment k nádraží a jistě dobře věděli, že je to maso lidské,“ vypověděl před vyšetřujícím soudcem v roce 1925 Honza Fejta. Před soudem v Jihlavě stanulo osm obžalovaných. Byli to manželé Anna a Karel Dvořáčkovi, otec Jan Fejta a jeho synové Jan a Josef, dále Josef Kunst, Josef Kment a Tomáš Mašek. Většina z nich se přiživovala opravami bot. Mašek byl řezník a Kment obchodoval se psím masem a mokou.
Honza Fejta dále vypověděl: „V noci jsem viděl bratra a ostatní, jak na zahradě vyhrabali jámu, kde měli uschovány uřezané hlavy, nohy a jiné zbytky zavražděných, nastrkali to do pytlů a odnesli k řece“. Vyšetřujícímu soudci Dostálovi se k vraždě jednoho židovského uprchlíka doznal Karel Dvořáček, který postupně číslo obětí zvyšoval. O čtyřech vraždách mluvil nakonec Dvořáček velmi podrobně a v detailech se shodoval s výpověďmi jako Fejtové a Kunst.
„Tehdy také řekla Dvořáčková:,Jak některý polský Žid přijde, tak si ho vezmem!´ Viděl jsem, jak kdysi jeden padesátiletý polský Žid v kaftanu přišel k nám a já dal bratrovi znamení, že si jde pro boty. V tom okamžiku přiskočil Mašek, praštil ho do hlavy sekerou a Kment ho řeznickým nožem bodl do krku, takže hned vykrvácel a byl mrtev. Bratr pak zabitého svlékl a položil na rozprostřenou deku. Nato ho začali rozřezávat…když mrtvolu rozsekali na menší kusy, odnesly je v dece do Kmentova domku, který udil a prodával i uzené maso dál, a myslím si, že jedli i maso těch zavražděných,“ tvrdil Honza Fejta. Do vražd a okrádání mrtvol měli být zapleteni všichni obžalovaní.
Jihlavský soud byl mezinárodně sledovaný
Když se konal na podzim 1925 v Jihlavě soud v tomto skandálním případu, byl mezinárodně sledovaný, ale podle Macha dopadl podivně. Za kanibalismus nakonec v base neskončil nikdo. Obžalovaní v emotivních výlevech nejprve házeli vinu jeden na druhého a posléze všechno, co už jednou vyšetřovatelům podepsali, před porotou popřeli. Přitom nezávisle na sobě shodné výpovědi ve vyšetřovacím spise sloužily jako jediný přímý důkaz obžaloby, protože ostatky židovských obětí chyběly. Ostatně sami pachatele uvedli, že nasekané kosti za tmy jednoho večera roku 1918 naházeli ze skály do řeky Jihlavy pod třebíčskou nemocnicí. Po sedmi letech voda vše odnesla.
Jan Mach píše, že ani provaz za prokázané vraždy Polických podle tehdejšího práva dostat odsouzení nemohli, protože mezi vraždami a procesem, ve kterém byli za vraždy souzeni, dostali trest za jiné prohřešky. Josef Fejta starší si odseděl deset měsíců za podílnictví na loupeži. Mladý Jan Fejta, který vyšetřovatelům tak barvitě popisoval, co viděl, nakonec začal hrát duševně chorého. Soud však jeho zdravotní stav přezkoumat nenechal. Varšava se v té době ozvala, že za války a po ní žily v Třebíči tři židovské rodiny Pommeranzových a ani jeden z jejich členů se nevrátil domů a nepodal o sobě žádnou zprávu. Soud tento podnět nezkoumal. Podle Macha mohl sehrát roli fakt, že Československo bylo příliš mladé a mediální zájem vídeňských deníků o proces politicky příliš citlivý. „S kanibaly by se do Evropy vstupovalo republice těžko, ctihodná porota to v Jihlavě v roce 1925 vzala na vědomí,“ vyjádřil se Mach v roce 2014 pro iDnes.
V příštím roce uplyne 100 let od pravděpodobné brutální vraždy osmi haličských Židů v Třebíči. Nejen z tohoto důvodu by si celý případ zasloužil důkladné historické zpracování.
