Několik málo týdnů před letošním Dnem vzpomínání na oběti holocaustu (Jom ha šoa) proběhla řadou zahraničních médií zpráva o tom, že Spojenci ve druhé světové válce měli poznatky o rozsahu holocaustu o dva roky dříve, než se dosud obecně předpokládalo – a přesto pro zastavení hromadného vyhlazování evropských Židů a záchranu obětí učinili velmi málo.
Tato skutečnost vyplula na povrch díky otevření archivu Komise OSN pro válečné zločiny (UNWCC) obsahující ověřené dokumenty, přepisy z vládních jednání, obžalovací spisy a výpovědi obětí mučení. Podle nich vlády Velké Británie, Spojených států amerických a Sovětského svazu již v prosinci 1942 věděly z řady zdrojů, že nejméně dva miliony Židů byly nacisty zavražděny a dalších pět milionů je v akutním nebezpečí života. Měly zprávy o nacistickém plánu „konečného řešení“, tj. vyhlazení všech Židů v Evropě – včetně podrobností o jeho metodách, počtech a místech.
Archiv UNWCC byl dobrých 70 let „pod zámkem“ – dle dostupných informací na naléhání USA. Případné zpřístupnění archivních dokumentů badatelům bylo podmíněno jak povolením generálního tajemníka OSN, tak i vlády domovského státu žadatele. I v případě udělení tohoto povolení si však badatelé nesměli pořizovat písemné poznámky. Zpřístupněn byl teprve v roce 2014 po několikaleté kampani a díky iniciativě bývalé velvyslankyně USA při OSN Samantě Powers.
Intervenoval i arcibiskup z Canterbury
Podle archivních materiálů prohlásil ministr zahraničí Velké Británie Anthony Eden v prosinci 1942 v britském parlamentu jménem vlády své země, Spojených států amerických a Sovětského svazu, že nacisté vyhlazují Židy. Dále sdělil, že ve stejnou chvíli jsou obdobná prohlášení činěna v Moskvě a ve Washingtonu. „Německé orgány, jež se nespokojí s tím, že osobám židovské rasy upírají na všech územích podléhajících jejich barbarské vládě nejzákladnější lidská práva, uskutečňují právě v této chvíli Hitlerem často opakovaný záměr vyhladit židovský národ,“ řekl Eden britským poslancům.
Arcibiskup z Canterbury William Temple, hlava anglikánské církve, apeloval v březnu 1943 na vládu Velké Británie, aby přijala židovské uprchlíky a uchránila je před masakrem: „Vzhledem k masakrům a hladovění Židů a jiných lidí v nepřátelských a nepřáteli okupovaných zemích“ by vláda měla „podpořit okamžitá opatření v co nejširším a nejštědřejším rámci … zaměřených na pomoc a dočasný azyl osobám ohroženým masakrem, jež jsou schopny opustit nepřátelské země či země okupované nepřáteli“, napsal v dopise Sněmovně Lordů.
Vikomt Cranborne, ministr ve válečném kabinetu premiéra Churchilla, však naopak konstatoval, že Velká Británie není s to přijmout velké počty uprchlíků a že jakkoliv má vláda pochopení pro jejich situaci, nejprve se musí postarat o své vlastní občany.
Československo podalo žalobu na Adolfa Hitlera a spol.
Přesto však byla roce 1943 právě z iniciativy Velké Británie a 16 dalších spojeneckých zemí ustavena Komise pro válečné zločiny (původní název Komise pro vyšetřování válečných zločinů) při OSN (byť byla OSN oficiálně založena v roce 1945). V době, kdy byly koncentrační tábory v plném provozu, začali členové komise připravovat žaloby na válečné zločince mocností Osy. Vycházeli přitom z informací odbojových skupin v nacisty okupovaných evropských zemích, ze zpráv propašovaných z koncentračních táborů i z obvinění předložených evropskými exilovými vládami. Není bez zajímavosti, že mezi posledně jmenovanými bylo zastoupeno i tehdejší Československo:
První obvinění z páchání nacistických zvěrstev vznesla česká a polská vláda ve společném prohlášení z listopadu 1940. 15. prosince 1944 předložilo Československo žalobu na Adolfa Hitlera a pět členů „říšské vlády“, včetně Rudolfa Hesse a Heinricha Himmlera, z „vraždy a masakrů – systematického terorismu.“ (viz obr. vpravo). Oba dokumenty byly nalezeny v archivu UNWCC.
Jak dále z archivních materiálů vyplývá, opakované snahy zástupce amerického prezidenta Franklina D. Roosevelta v UNWCC, Herbert Pella, přimět americkou vládu ke konkrétní akci na záchranu evropských Židů, byly torpédovány antisemity na ministerstvu zahraničí USA. Podle pozdějších vyjádření samotného Pella se také jistí vlivní jednotlivci tamtéž obávali, že stíhání některých válečných zločinců by mohlo narušit poválečné ekonomické vztahy USA s Německem. Američtí a britští politici měli rovněž za to, že alespoň některých nacistů bude zapotřebí při obnově válkou zničeného Německa a střetu s komunismem, v němž spatřovali ještě větší nebezpečí.
Samotná UNWCC byla rozpuštěna v roce 1949, její práce však nebyla marná. Velká část připravovaných obžalovacích spisů byla nakonec využita po válce v procesech s válečnými zločinci před Norimberským mezinárodním válečným soudem a Mezinárodním válečným soudem pro Dálný Východ. Základní lidskoprávní principy zakotvené v této judikatuře byly uplatněny v devadesátých letech minulého století při soudních řízeních s válečnými zločinci z bývalé Jugoslávie.
O těchto i mnoha dalších historických skutečnostech vzešlých z otevřeného archivu UNWCC pojednává podrobně kniha „Human Rights after Hitler -The Lost History of Prosecuting Axis War Crimes“ (Lidská práva po Hitlerovi – ztracená historie stíhání válečných zločinů Osy, vyšla v dubnu 2017). Jejím autorem je britský akademik Dan Plesch, jenž stál v čele kampaně za otevření archivu UNWCC.
Podle zahr. zdrojů
Velmi smutné čtení.