Dlouhá cesta Terezínské epopeje k českým čtenářům
Terezínskou epopej Karla Hartmana vydala Academia v prvním vydání v létě letošního roku. Skončila tak dlouhé putování tohoto textu k těm, kterým byla určena, kteří podle jejího autora by měli žít ve vzájemné lásce, a jak říká poslední lehce ironický verš, bez rozdílu rasy.
Židovské listy připomněly Hartmanovu Terezínskou epopej a jeho osudy už v roce 2015 článkem Tomáše Jelínka „Hokejový nadšenec a autor Terezínské epopeje“ (červen 2015, s.25). Byla zde také kráká ukázka z úvodu Epopeje a bylo to vlastně poprvé, od podzimu 1944, kdy se mohli čeští čtenáři s tímto textem udivujícím svou prostotou a autenticitou seznámit.
Po necelých dvou letech od tohoto upozornění byl rekonstruovaný text vydán v textologické úpravě a opatřen poznámkami Blanky Svadbové. Prezentace Hartmanova textu byla sice na úkor různých dodatků poněkud oslabena odváděním pozornosti čtenáře, ale naopak obohacena např. fotografiemi z rodinného archívu: Pozoruhodné jsou také kresby Hartmanovy ženy Edity z areálu ghetta, pokud se nemýlíme, dosud nepublikované.
Veřejnosti byla Terezínská epopej představena při odhalení stolpersteinů se jmény obětí, které se konalo za účasti potomků Karla a Edity Hartmanových (dnes žijících ve Francii a Spojených státech) před rodným domem ve Šmeralově ulici na Letné dne 19.září 2017. Skončil tak druhý příběh Epopeje, který trval déle než sedmdesát let, a který také stojí za vzpomínku.
Karel Hartman psal svou Terezínskou epopej v čeština po příchodu celé rodiny do Terezína. Považoval češtinu nejen za přirozený jazyk svého sdělení, ale psal jí proto, že některé apelativní a expresivní části textu si toho vyžadovaly. Na začátku zvolená forma téměř deníkových záznamů popisuje nové prostředí, ve kterém se ocitl on, typický pražský intelektuál, který o svém židovství příliš často nemluvil, nepraktikoval jej a dokonce se s celou rodinou nechal ještě před začátkem německé okupace Československa pokřtít. Postupně se stále více zamýšlel nad realitou ghetta a konečně v očekávání naplnění osudu, ale přesto s optimismem a vírou v konec světové krize, apeluje na ty, kteří se ho dočkají.
Poslední odstavec nazval Kousek utopie, a to ve dnech, kdy už věděl, co celou rodinu čeká. Proto je zde možné číst memento jeho života, sepsané trochu neumělou, dnes by někdo mohl říci, až naivní formou. Zřejmě také záměrně volil literární podobu epopeje v nepřímém odkazu na tehdy v Československu populární žánr. Jednak připomínaný v symbolech zjemnělého intelektualismu Julia Zeyera, nebo naopak brutální protižidovskou nenávistností „legionářského generála“ Rudolfa Medka.
V roce 1944, kdy byla rodina Hartmanových deportována do Osvětimi a Karel a Edita tam byli zavražděni v jedné z posledních skupin před likvidací plynových komor (synové Jan a Jiří se šťastnou náhodou zachránili) začíná druhá část příběhu Terezínské epopej, která je svým způsobem také dramatická. Existenci textu připomněl v Židovských listech Tomáš Jelínek a z jeho článku víme, že rukou psané stránky Epopeje byly ukryty „v hlíně“ na podzim 1944 na území ghetta. Hned po válce byly nalezeny a vyzvednuty syny Janem a Jiřím. Ti se pokusili poškozený text poprvé rekonstruovat a nabídli jej k publikaci nakladatelství Družstevní práce. Už v listopadu 1945 se ale dozvěděli, že nakladatelství nemá zájem a neuvažuje o vydání. Jen z řečí okolo bylo možné usoudit, že si v různých vydavatelstvích tehdy mysleli, že nejen válečných memoárů, ale i připomínání osudů Židů v letech druhé světové války už je dost, a že je třeba vydávat literaturu spíše radostnou a budovatelskou.
Druhá část osudů Terezínské epopeje, kterou už Karel Hartman nemohl ovlivnit, pokračuje po událostech roku 1948, kdy se Jan a Jiří rozhodli opustit Československo. Důvody neměli jen politické, jak se dnes vysvětluje poválečná židovská emigrace, ale i sociální a kulturní. Majetky jejich rodin byly rozkradeny a noví majitelé se obávali (a dodnes obávají), aby se neobjevil někdo, kdo by měl zájem o nějakou tehdejší restituci. Desítky někdy až tragikomických příhod z té doby by snad jednou také stály za zaznamenání.
Hartmanovým synům doba nepřála, říkáme s trochou ohledů k poválečné atmosféře, ani kulturně. Po roce 1945 nějakou dobu trvalo, než se do Prahy vrátila historická nenávist vůči Židům. Ale nedělejme si iluze. Stále přežíval tzv. legionářský antisemitismus, stejně jako antisemitismus proletářský nebo antikapitalistický vedle zapíraného a tradičního rasového. Dnes vzpomínaná podpora Státu Izrael, nejen morální a fyzická, měla řadu svých odpůrců. Dokonce i na vyšších úrovních československé politické reprezentace.
Jan a Jiří Hartmanovi tehdy odcházejí tak trochu symbolicky. Jedou na lyžích přes Šumavu a jejich krátkou první zastávkou je válkou zničené Německo. Kdo si dnes ještě umí představit pocity lidí, kteří po zážitku z ghetta a koncentráku se na cestě za novou etapou svého života musí dorozumívat v němčině. Text Epopeje tehdy zůstává v Praze a přes hranice jej převáží Janova francouzská přítelkyně.
Asi nás dnes nepřekvapí, že ani v dobách slavné hokejové historie si nikdo na Karla Hartmana nevzpomněl, a tak kromě jednoho interview syna Jiřího ve Velké Británii někdy v polovině šedesátých let zůstal zapomenutý až do roku 1989. Ale i tehdy doba vydání Epopeje nepřála a různé snahy o její publikaci neměly úspěch. Teprve postupně se objevovali lidé, kteří se domnívali, že nejen osudy rodiny Hartmanových, ale i Terezínská epopej by měly být uloženy v „paměti národa“. Jejich jména zde nepřipomínáme, protože jsou to lidé, kteří tak činili se zájmem o věc a nikoli aby se stali v této souvislosti veřejně známí.
Také to nám může být upozorněním na étos Hartmanovy Epopeje, nad kterým se můžeme trochu i hořce pousmát.
Zdeněk Zbořil
