„Dnešní antisemitismus kontinuálně opakuje stejné stereotypy v duchu předválečného náboženského, národního, sociálního, ekonomického a biologického antisemitismu. Novým prvkem je antisionismus s nenávistí ke státu Izrael a obviňování židů ze zákulisního podněcování islámského terorismu proti bílým Evropanům,“ říká profesor Jan Rataj.
Na nedávné konferenci v HIU jste upozornil, jak přibližně desetkrát vzrostlo členství ve Vlajce po začátku okupace. Co bylo pro lidi motivem se k Vlajce hlásit? Jaké byly tehdejší radikální antisemitské projevy v české společnosti?
Český národně socialistický tábor – Vlajka působil aktivisticky na celém území protektorátu. Během necelých dvou let vzrostl z 1000 členů v roce 1938 na asi 13 500. Vlajkaři vykazovali nadneseně až 25 000 členů. Ze všech českých fašistických a nacistických organizací protektorátu byli nejpočetnější. V letech 1941–1942 nacistické Německo vítězilo bleskově na všech frontách. Mnozí se domnívali, že německé vítězství je fatálně neodvratné. Autorita a důvěra v české politiky s prvorepublikovou i druhorepublikovou minulostí po československých porážkách v Mnichovu 1938 a okupaci 15. března 1939 u části obyvatel vzala za své. Nacistické černé propagandě o moderní demokracii jako židovském spiknutí, které usiluje o rozvrat a zotročení árijské civilizace a národů, propadla i část českých frustrovaných nacionalistů, která vinila někdejší československé politiky z cíleného rozvratu českého národa ve službách židů a jimi ovládaných zednářů.
Vůdce Vlajky Jan Rys (skutečným jménem Josef Rozsévač) nenašel východisko pro české nacionalisty, deptané protičeskou perzekucí a okupačním protektorátním marasmem v odboji, ale v pravém opaku – v úsilí o totální českou nacistickou politizaci. Osvojí-li si český národ německý nacionální socialismus v jeho české mutaci, odpadne příčina vzájemného nedorozumění a Češi, o jejichž rasově čistém původu byla Vlajka přesvědčena, budou připuštěni do kamarádského souručenství s národem německým a ostatními árijskými národy Evropy. Myšlenkovou přeměnou si prý vyslouží mírnější formu okupační politiky a také „podíl na kořisti“ po vítězství III. říše.
Veškerý aktivismus Vlajky byl spojen s přípravou české nacionálně socialistické revoluce, jejíž součástí byla předem proklamovaná kádrová politická, protižidovská a protizednářská čistka české společnosti. Měla povolat k odpovědnosti Rudolfa Berana, protektorátní vládu a špičky Národního souručenství kvůli jejich ideové nedostatečnosti, záměrné liknavosti, korupčnosti, údajné příslušnosti k židozednářství a rotaryánství či za „vlastizrádné“ kontakty s odbojáři. O mocenský zvrat se Vlajka neúspěšně pokusila od 15. března 1939 čtyřikrát.
Jaké sociální skupiny byly ve Vlajce nejvíce zastoupeny?
Stále početnější složku členů protektorátní Vlajky tvořili dělníci a nižší střední vrstvy, které Vlajka získávala sociální rétorikou. Vlajka soustavně popularizovala říšské sociální blaho a jistotu a vymoženosti německého dělníka ve srovnání s protektorátním zaostáváním, za které činila odpovědnou „sociálně reakční prokapitalistickou“ Eliášovu vládu.
Důležitou a početnou složkou hnutí byla mládež. Vlajkaři jako první vnesli do protektorátu metodiku Hitlerjugend: kult fyzické síly, bojový výcvik, nacionálně socialistické školení, nejtěsnější identifikaci jednotlivce s kolektivem kamarádů a vůdcem, podpora sportu, zejména veslování, boxu, cyklistiky, fotbalu, vojácké pochody a chytlavá voluntaristická hesla: „Žij nebezpečně!“, „Zvítězíme nebo padneme!“, „Bez fanatismu není vítězství“. Ideologickou masáž prokládali teroristickým tzv. očistným násilím Svatoplukových gard a mládeže na přímých akcích.
Měla tato ideologie ohlas u většinové české společnosti?
Musím zdůraznit, že česká společnost vlajkařský konstrukt českého nacionálního socialismu a árijství nepřijala. Potvrzují to i opakující se stesky samotných vlajkařů o české zaslepenosti Masarykem apod. Nejradikálnější z českých vlajkařských nacistů se dokonce zřekli pro sebe a své potomky „zkažené české krve“ a nechávali se prohlásit za Němce. Rovněž úřady protektora neměly na partnerské české nacionálně socialistické revoluci žádný zájem a podpořily „nadnárodní“ německé novoevropanství Emanuela Moravce, které více odpovídalo cílům německé rasové politiky vůči českému národu. Členové, kteří vsadili na Vlajku jako výtah ke kariéře a moci, pochopili svůj omyl a opouštěli hnutí. Koncem roku 1942 a počátkem roku 1943 němečtí nacisté Vlajku sami rozehnali. Nicméně se domnívám, že za příznivějších podmínek ze strany okupantů by český nacionální socialismus mohl i v české protektorátní společnosti získat základnu ke svému zbytnění.
Jaký byl za okupace vývoj protižidovských postojů?
Český antisemitismus nalezl svůj vrchol pod nacistickou kuratelou v protektorátu. Nejaktivnějšími organizátory protižidovského násilí byly nejrůznější české fašistické a nacistické formace, které často za podpory německých militárních složek měly téměř volné pole působnosti. Masivně působila antisemitská propaganda v protektorátním tisku, dozorovaném a úkolovaném německými úřady, a v antisemitských tiskovinách. Na rozdíl od druhé republiky antisemitská agrese měla mezi českým obyvatelstvem menší ohlas. Češi se totiž za protektorátu dostali také do postavení rasově nehodnotného etnika s perspektivou konečného řešení, byť až v třetím sledu. Diskriminační politika vůči židům byla, přes snahy protektorátní vlády a Národního souručenství o vydání zákonů na ochranu české árijské cti a krve apod., v rukách německých úřadů, stejně tak arizační převody židovského majetku. Nacistická okupační moc kompetence k řešení židovské otázky protektorátním úřadům nepřiznala. Časopis Vlajka, nacistické situační zprávy i některé záznamy židovských pamětníků, např. Miloše Picka, dobový deník Otty Wolfa, dokumentují protinacistickou solidaritu české veřejnosti se židy. V řadě případů přes značné riziko udání někteří Češi židy nadále navštěvovali, pomáhali jim se zásobováním, publikační činností nebo je i ukrývali. List Vlajka neustále zveřejňoval konkrétní případy „sabotáže odžidovštění“ a požadoval rozšíření protižidovských zákonů na početné „české židomily“, jinak označované za „bílé Židy“ – Čechy odmítající antisemitské aktivity.
Existují nějaké ucelené přehledy o teroristických akcích Vlajky proti českým židům? O jaké akce hlavně šlo?
Ve fašistickém a nacistickém myšlení je násilí vnímáno pozitivně jako projev oprávněné síly a očisty. Společná účast na teroristické akci vlajkaře tmelila a židy a protivníky zastrašovala. Zároveň se těmito akcemi hnutí zviditelňovalo v povědomí veřejnosti. Brutální veřejnou antisemitskou kampaň zahájila Vlajka za druhé republiky. Vlajkařský leták z října – listopadu 1938 svou syrovou jednoznačností, která se neopakovala ani v protektorátních letech, hrál bezesporu prim: „Židovská sebranka vyždímala a otrávila náš národ a přivedla jej do dnešní katastrofy. Nové Československo vyúčtuje s těmito upíry a parasity j e d i n ý m způsobem: Zničí a vyhladí je!“.
Koncem druhé republiky a za protektorátu následovaly teroristické útoky časovanými pekelnými stroji proti z větší části židovským obchodům, synagogám a kavárnám v Praze, Plzni, Hradci Králové a Kroměříži. Ve dvou případech vlajkařští teroristé amatérsky vyrobené nástražné zařízení sami nezvládli a byli na místě roztrháni. Vlajka prohlásila tři mrtvé delikventy za martyry národního boje proti „židovstvu“. Výbuchy přestaly, když byl židovský majetek zabaven a budovy se staly říšskoněmeckým vlastnictvím. Problematice se věnoval ve svém přehledu nejnověji historik Ivo Pejčoch (Fašismus v českých zemích 1922-1945. Praha: Academia, 2011). Monografické zpracování vlajkařského protižidovského terorismu v protektorátě chybí.
Úplného „mistrovství“ dosáhla Vlajka v podněcování nenávisti k židům a v jejich týrání. Její tisk systematicky udával židy za porušování protižidovských segregačních nařízení. Hned po vyhlášení protektorátu Vlajka vyžadovala zabavení majetku židů ve prospěch „českých árijců“. Pozornost byla věnována též firmám, školám, úřadům a Národnímu souručenství, v nichž ještě působili „položidé“ či lidé, kteří měli za partnera či partnerku osobu židovského původu. Vlajka zorganizovala protižidovské demonstrace. Úderky Svatoplukových gard číhaly na židovské obyvatele, kteří se pohybovali na místech, kam nesměli. Dotyčného zajistili a pomalovali vápnem nebo utvořili kolem něho rotující kruh a brutálně ho fackovali do bezvědomí.
Sebevědomí vlajkařských úderných oddílů posílila trestná násilnická výprava proti příbramským židům v červenci 1939. Z Prahy 22. července odjely dva autobusy s vlajkaři s cílem provést pětiminutovou kárnou expedici proti příbramským židům za údajnou inzultaci jednoho kamaráda. V centru Příbrami se účastníci rozběhli do skupin a obušky a hadicemi mlátili všechny, které pokládali za židy. Ničili výlohy a zařízení „neárijských“ obchodů. Když viděli, že jim nikdo z místních neklade odpor a četníci se pouze usmívají, tak s ukončením pogromu nespěchali. Na zpáteční cestě přepadli synagogu v Dobříši, v níž vymlátili okna a zbili několik věřících.
S ponižující škodolibostí a urážkami provázel vlajkařský tisk židy na cestě do koncentračních táborů.
Lze něco říci o kořenech antisemitismus, z něhož Vlajka vycházela?
V obecné rovině platí stále slova nedávno v Německu zesnulého českého historika Bedřicha Loewensteina:„V hlavách antisemitů se ovšem samotný boj za svobodu, za rovnost, za sociální spravedlnost, za mezinárodní dorozumění, případně celá idea moderní občanské společnosti stávají chimérickou „židovskou revanší“…snahou zvrátit dosavadní běh dějin a dosáhnout v novém hávu prastarého cíle – židovské světovlády. Problém antisemitismu je v jistém smyslu problémem vztahu ke svobodě, je dán schopností či neschopností žít v otevřené občanské společnosti.“
Rys a jeho stoupenci dospěli k souznění s německým biologickým antisemitismem postupným vývojem. Podle Rysových slov se jeho myšlenkovým východiskem staly papežské protiliberální a protisocialistické encykliky Rerum novarum (1891) a Quadragesimo anno (1931), preferující proti zastupitelské demokracii stavovské zřízení. Druhou encykliku vnímal Rozsévač jako příklon papežství k fašismu. Od katolického stavovství přešel k nekritickému aplaudování autoritářským a fašistickým hnutím a jejím vůdcům. Vedle Adolfa Hitlera a Benita Mussoliniho obdivoval osobnosti, které se vyznačovaly bojovným pravoslavným či katolickým křesťanstvím, militantním náboženským antisemitismem a zároveň spolupracovaly s německými nacisty (Francesco Franco Bahamonde ve Španělsku, Corneliu Condreanu a Ion Antonescu v Rumunsku a vlámský Léon Degrelle v Belgii). Koncem třicátých let opustil italský fašismus a přešel na ideologii německého národního socialismu.
Oživil katolický konzervativní mýtus o židozednářském spiknutí a útoku jako absolutním protikřesťanském a protinárodním zlu. Tradiční náboženský antisemitismus propojil v souladu s programem hnutí Vlajka „ Za nové Československo“ z roku 1937 se zásadami biologického rasismu. „Činíme rozdíl mezi náboženstvím a rasovou příslušností, které se nelze zbavit ani změnou náboženství, ani smíšeným sňatkem“. Vlajkaři nevyměnili katolicismus za nordickou protikřesťanskou mytologii, nepřijali ani tezi o české rasové podřadnosti. Nacisté však v očích Rysa nejdůsledněji ze všech diktatur „obrodili národ“, eliminovali židy, levici, liberály, demokratickou ústavnost, stranickou pluralitu a kapitalistické sociální neduhy vytvořením árijského sociálního státu.
Rys s agrárními kořeny byl rovněž „uhranut“, stejně jako část české agrární akademické mládeže, nacistickým návratem k půdě, respektive rasovými teoriemi Waltra Darré, považovanými za „oživení“ agrarismu. „Selství je důležitým nositelem rasové čistoty. Podporování selství je podporou nejlepších rasových sil. Vše to vyznačují jednoznačně slova: Blut und Boden /krev a půda/. Víra v hodnotu krve je prvním předpokladem národoveckého programu“.
Vlajkařské národovecké konzervativce radikalizoval odpor k demokratické modernizaci a otevřenosti liberální první Československé republiky, která byla k židům cíleně snášenlivá; zavrhla integrální a nepřijala biologicky rasové pojetí národa. Podle Rysa „nápor německé národně socialistické životnosti“ probudil zanikající český národ, který byl „opojen všelidstvím a vlast churavěla republikánstvím“. Pro Rysova spolubojovníka Jindřicha Thuna-Hohensteina, rovněž nedostudovaného studenta Univerzity Karlovy, byla první republika „živá mrtvola bývalého národa“, semeniště „pahodnot, chytračení, hrabivosti burziánů, mravní rakovina“. Naproti tomu Německé národně socialistické straně dělnické (NSDAP) v sousedním Německu se prý podařilo vdechnout nacionalismu nový život, segregovat a diskriminovat židy i postavit zednáře mimo zákon, takže se stala systémovým vzorem i pro revoltu části českých nacionalistů.
Jste znalec období druhé republiky a protektorátu. Jak vychází naše současnost ve srovnání s třicátými lety minulého století?
I dnes prožíváme krizi fungování mechanismu parlamentní demokracie. Etablované polické strany a mainstreamová média nedbají na názory občanské veřejnosti, které podceňují, nejsou ochotny přistoupit k potřebným reformám a jak ukázaly volební kampaně, neumí ani občany oslovit a získat. K autoritě demokratického systému nepřispěly ani nedělné poloopoziční veřejné rozbroje a výlevy mezi stranami poslední vládní koalice a nepřetržité útoky na hlavu státu. České politické strany se většinou nechovají státotvorně a upřednostňují ke škodě občanů své parciální zájmy.
Nežijeme sice uprostřed hladové hospodářské krize třicátých let, česká ekonomika roste o 4 %, ale v jisté krizi se nalézáme. Jak upozornil nedávno sociolog profesor Jan Keller, v Evropě stejně jako při nástupu nacismu se radikalizují chudnoucí střední vrstvy a závratně se navyšují zisky nadnárodních korporací, které nepředvídaně rozhodují o naší prosperitě, stagnaci a osudech. Česká republika se stala montovnou pro vyspělejší země. Velké zisky z ní se odlévají nenávratně do ciziny. Slibované vyrovnání životní úrovně a platů České republiky s bohatšími zeměmi je za stávajících poměrů asi tak reálné jako za minulého režimu proklamované vítězství komunismu. Připomínám ještě problém sociální neodpovědnosti globalizace, která plodí nežádoucí nezvladatelnou migraci a neúspěch politiky multikulturalismu a rostoucí skepsi občanů k stávajícímu centralistickému vedení Evropské unie.
Politologie ztrácí kredit, protože učesaně omílá zvenčí přejímaná, mnohdy zastaralá schémata. Výzkum živé reality, potřebný pro demokratickou praxi, uniká mezi prsty.
Myslíte, že dnešní situace nahrává i nárůstu antisemitismu?
Současný stav, podle mého soudu, nahrává jisté radikalizaci a je příznivý revitalizaci různých krajně pravicových antisemitských spikleneckých teorií. Jejich dosah zatím není dramatický, neboť Česká republika se nenalézá v mezní situaci srovnatelné s druhou republikou nebo okupací. Nespokojenost občanů zprava i zleva s výsledky a výkony politiky etablovaných stran zatím úspěšně zachytily zisky nových populistických stran, které nejsou antisystémové, ani antisemitské. Krajní pravice kandidující ve volbách zcela propadla. Dělnická strana sociální spravedlnosti získala 0,2 % a Národní demokracie pod hlavičkou Rozumní obdržela 0,7 %.
Český antisemitismus dominuje převážně v politickém myšlení krajní pravice. Setkáme se s ním na sociálních sítích, výjimečně otevřeně i ve veřejných projevech na demonstracích. Dnešní antisemitismus kontinuálně opakuje stejné stereotypy v duchu předválečného náboženského, národního, sociálního, ekonomického a biologického antisemitismu. Novým prvkem je antisionismus s nenávistí ke státu Izrael a obviňování židů ze zákulisního podněcování islámského terorismu proti bílým Evropanům. Dnešní antisemité demonstrativně pózují a debatují o „židovské hrozbě“ a „neuspokojivém vyřešení židovské otázky“ u památníku vraždy Anežky Hrůzové v Polné, vydávají Rysův protimasarykovský pamflet „Hilsneriáda a TGM“ apod.
Antisemitismus tvoří pevnou tmelící součást základního ideologického fundamentu radikálních konzervativců, neofašistů a ortodoxních klerofašistů odmítajících závěry II. vatikánského koncilu a kritizujících současného papeže a český episkopát za liberalizací katolické církve a za „poklonkování židům“ (Národní demokracie, Národní sjednocení, Konzervativní sociální hnutí, Délský potápěč).
Nejmilitantnější formu antisemitismu v podobě přípravy antisystémového konceptu rasové svaté války a panárijské revoluce, která nastolí nacistický totalitní řád, představuje neonacismus v České republice. Neonacisté se vnímají jako součást národně socialistického internacionálního hnutí bílých árijců proti globální americko-izraelsko „židovské okupační vládě“ (ZOG) a barevným plemenům. Hnutí Národní obroda označuje všechny české politické strany jako židovské, za židovské loutky pokládá i prezidenty Miloše Zemana a Vladimíra Putina. „Nevládnou nám prezidenti, ani vlády, ale americké korporace Židů“…“A proto se společně postavme a tuhle sionistickou nemoc vyhubme!“. Agilní neonacistický portál Náš směr se kromě rehabilitace německého nacismu a protektorátu věnuje i popírání holocaustu. Web Antidemokrat solitéra Petra Kalinovského z antisemitských pozic varuje před údajným zhoubným židovským vlivem u nás a ve světě.
(Celý rozhovor vyšel v ŽL43.)
Děkuji, to je skvělý text.
ano, tohle je opravdu ohromný rozhovor. včetně pasáže o F. Peroutkovi, to se tak snadno nenajde. jak dobré je číst názory nezaujatého, intelektuálně poctivého znalce,kterému zjevně nejde o nic jiného než hledání pravdy.
Já jako pozorovatel nedostávám tištěné ŽL a tak jsem uvítal, že alespoň část tohoto zajímavého rozhovoru vyšla zde. VÝBORNĚ, JEN TAK DÁL