Zemřel izraelský spisovatel Aharon Appelfeld
Aharon Erwin Appelfeld, 2014, Wikipedia
Dne 4. ledna ve věku 85 let zemřel izraelský spisovatel Aharon Appelfeld. Patřil k významným světovým autorům, objevil se v nominacích na Nobelovu cenu, byl mezi finalisty prestižní Man Bookerovy ceny a v roce 1983 obdržel izraelskou státní cenu za literaturu. Třikrát byl hostem Festivalu spisovatelů Praha – v roce 1997 a 2000 v Praze a v roce 2004 ve Vídni.
Aharon Erwin Applefeld se narodil roku 1932 v Černovicích v Bukovině (dnešní Ukrajina) do německy hovořící židovské rodiny. V roce 1941 byl deportován do koncentračního tábora v Transnistrii na Ukrajině a byl odtržen od svého otce (matka zahynula na počátku války). Z tábora se mu podařilo uprchnout, bylo mu tehdy deset let. Následující tři roky se skrýval v ukrajinských lesích. Roku 1946 emigroval do Izraele (tehdejší Palestiny).
Vydal více než čtyřicet knih: psal romány, povídky, eseje. Jeho díla popisující holocaust – Badenheim 1939, Věk divů a Koleje – byla přeložena do mnoha jazyků. V českém překladu vyšly knihy Květy temnoty (2014), O holčičce z jiného světa (2014) a Sebeklam: novely (2000).
Primo Levi o něm napsal: „Mezi námi, přežívajícími literáty, má hlas Aharona Appelfelda jedinečný, nezaměnitelný odstín, výmluvný svou mlčenlivostí!“
O svém tříletém ukrývání na ukrajinském venkově vyprávěl již jako světoznámý spisovatel izraelskému novináři Arimu Šavitovi:
„Uvědomil jsem si, že když v táboře zůstanu, zahynu. Ukrajinští vesničané, na jejichž dveře jsem zaklepal, mne však odehnali pryč. Cítil jsem, že nastal čas opustit tento svět. Doma jsem slýchával, že když se blíží konec, člověk se opře o strom, zavře oči a čeká na smrt. Opřel jsem se tedy o kmen stromu, zavřel jsem oči a čekal. Hlad, zima a vlhko se však postaraly o to, že jsem stále zůstával při vědomí. O několik hodin později rozzářily les ranní paprsky slunce a já jsem šel dál. Našel jsem přístřeší v dřevěné chatrči u jedné ukrajinské prostitutky. Stal jsem se jejím sluhou, šest měsíců jsem jí dojil krávu, vytíral podlahu a přihlížel tomu, jak s ní venkovští hrubiáni souloží všemi myslitelnými způsoby. Když jsem jednoho dne pocítil, že mi začíná hrozit nebezpečí, utekl jsem od ní a našel útočiště u bandy zlodějů koní. Byl jsem malý, proto mě mohli večer propašovat do stájí, a já jim potom otevíral vrata, aby z nich mohli koně odvést pryč. Jakmile jsem však znovu pocítil, že mi hrozí nebezpečí, zase jsem utekl. Přecházel jsem tak z jednoho pochybného prostředí do druhého, z jedné vesnice do další, z jednoho lesa do jiného. Připadal jsem si jako nějaká havěť. Já, rozmazlené buržoázní dítko, jsem tři roky žil jako nějaká polní myš.
Když přišla Rudá armáda, stal jsem se kuchtíkem u ruské vojenské jednotky. Rusové dychtili po jídle, pití a ženách. Sledoval jsem, jak dobývají zemi před sebou, loupí a znásilňují. Pozoroval jsem je, když se opíjeli, často u toho plakali. Jakmile válka v roce 1945 skončila, dal jsem jim sbohem. Bylo mi třináct a opět jsem zůstal úplně sám. Byl jsem zcela dezorientovaný, protože jsem nechodil do školy a nevěděl nic o přítomnosti ani minulosti. Nevěděl jsem ani, kde se nacházím a kdo jsem. Evropa byla navíc plná uprchlíků. Kamkoli člověk přišel, všude potkával běžence, zástupy zcela vykořeněných dětí hledajících nějaký domov. Já jsem však žádný domov neměl. Matku mi zavraždili, otec zmizel. Našli mě vojáci z židovské brigády britské armády, podobně jako další děti. Shromáždili nás a napřed nás propašovali do Itálie a potom do Jugoslávie. Měl jsem tehdy velké problémy sám se sebou. Kdo jsem, co jsem a kam patřím, ptal jsem se ustavičně.
Loď Hagana vyplula od jugoslávského pobřeží a mířila do Haify. Byla přecpaná lidmi, kteří se vzájemně neznali. Všichni během plavby onemocněli mořskou nemocí. Když jsme připlouvali k pobřeží, nepociťoval jsem žádné vzrušení. Myslel jsem si, že je to jen další zastávka na mé cestě, že mě čeká další ghetto. Myslel jsem si, že na mne dál budou pořádat štvanici, tak jak to dělali posledních pět let. Že se budu zase protloukat. Budu proto muset zase najít někoho, s jehož pomocí dokážu přežít. I tady budu muset ukázat, že je ve mně něco, kvůli čemu jim bude stát za to nechat mne žít.“ (z knihy Ariho Šavita: Země zaslíbená. Triumf a tragédie Izraele/2015)
