„Je konec války i Hitlera a my žijeme!“
Tato věta zazněla při letošní tryzně 8. března v Pinkasově synagoze. Jana Dubová, které letos připadla čestná úloha vzpomenout zavražděných z tzv. rodinného tábora v Osvětimi, mne zaujala energií, s níž popisovala osvobození v táboře Gross-Rosen. Okamžik, kdy si se svými kamarádkami uvědomily, že přežily. „Vy, mé kamarádky, které jste tak jako já šoa přežily, si jistě vzpomenete na ten neskutečný pocit, že je konec války i Hitlera a my žijeme! Smály jsme se, objímaly se, křičely – a plakaly…“.
Závěr její řeči je asi tou nejlepší oslavou dnešního svátečního dne konce druhé světové války. „Snad každý z nás se ptá, jak je možné, že právě já žiji! Žádnou zásluhu na tom nemám, proč? Proč? Není na to odpověď…náhoda, štěstí nebo osud? Nevím… Vím jen to, že je štěstím žít! Svět není zrovna ideální, ale ještě žijeme a stále vzpomínáme na naše drahé. Těm štěstí žít bylo odepřeno…“.
Dnešní Den vítězství by se měl spíše jmenovat Den vítězství života. I když jej asi nikdo nepřejmenuje, tak bychom jej tak měli vnímat. A není důvod takto nevnímat každý den v roce. Zvláště my, potomci přeživších, bychom na tento odkaz neměli zapomínat.
