Novinky ze života komunity

Robert Menasse: Evropská unie je odpovědí na Osvětim

Robert Menasse, Wikipedia

Devátý květen je Dnem Evropy. Možná je to vhodná příležitost dozvědět se, co si o sjednocené Evropě myslí nikoliv politik, politolog, ekonom anebo právník, ale pro změnu spisovatel. Například rakouský autor Robert Menasse, jenž jako první napsal o Evropské unii román:

Jedním z hlavních hostů 27. ročníku Festivalu spisovatelů Praha, který se konal v listopadu 2017, byl rakouský esejista a romanopisec Robert Menasse. Narodil se v roce 1954 ve Vídni. Je potomkem alexandrijských Židů, kteří před několika staletími uprchli ze severoafrického pobřeží a usadili se v největších evropských městech – v Londýně, Paříži a Amsterdamu. Menasseovi prarodiče přežili holocaust, jeho otec se, jako dítě, v přelomovém roce 1938 dostal posledním vlakem z Rakouska do Velké Británie, kde přečkal druhou světovou válku.

Robert Menasse patří k nejznámějším a nesporně i nejoceňovanějším německy píšícím spisovatelům současnosti: kromě jiného je držitelem Ceny Heinricha Manna, Ceny Maxe Frische i francouzského Řádu umění a literatury. Jeho nejvýznamnější díla vyšla i v českém (nebo slovenském) překladu, například romány Blažená léta, křehký svět (1997), Čelem vzad (1999), Don Juan de la Mancha (2010), eseje Evropský systém: Občanský hněv a evropský mír (2014) a To bolo Rakúsko. Zobrané eseje o krajine bez vlastností (2009) a částečně autobiografický román Vyhnání z pekla (2013). V tomto pozoruhodném díle autor rozvíjí dvě paralelní dějové linie zasazené do různých historických i geografických kontextů: jednak příběh rabína Samuela Manasseho ben Israele, vynálezce prvního hebrejského tiskařského lisu a Spinozova učitele, jenž začátkem 17. století prchá s rodiči před inkvizicí z rodného Portugalska do Amsterodamu, a jednak příběh Viktora Abravanela, vnuka přeživších šoa, jenž se potýká s rakouským antisemitismem 60. a 70. let minulého století. Životy obou mužů sice dělí několik staletí, přesto vykazují až zarážející souvztažnost.

Za své nejnovější dílo „Die Hauptstadt“ (Hlavní město), jehož český překlad se připravuje, získal Robert Menasse vloni Německou knižní cenu udělovanou za nejlepší německojazyčný román. Die Hauptstadt je prvním románem v historii, jehož děj se odehrává v prostředí evropských institucí v Bruselu. Menasse o něm hovořil právě na výše zmíněném Festivalu spisovatelů v Praze.

 Plíživá revoluce

Jak vůbec autor dospěl k tomuto námětu?

„Uvědomil jsem si, že prožíváme plíživou revoluci, která již 60 let malými krůčky vytváří systém, kdy v jednom jediném městě, Bruselu, vznikají zákony a rámcové podmínky určující život na celém kontinentu, ať žijete v Lisabonu, na Peloponézu nebo ve Varšavě. Chtěl jsem zjistit, jak to funguje, co je to za lidi, kteří na tom pracují, jak je celý systém organizován. Při představě, že zde je něco, co přesahuje mou představivost – a mám skutečně bohatou představivost – mě přemohlo hluboké pohnutí. Rozhodl jsem se, že na druhý den odletím do Bruselu.“

V Brusselu Menasse nakonec strávil téměř šest let a výsledkem jeho důkladných rešerší je tragikomický společenský román s detektivními prvky, který se zabývá Evropskou unii i jejími vnitřními rozpory a vykresluje pestrobarevné portréty evropských úředníků.

„Myslím, že úkolem literatury je ukázat a vylíčit to, co se okolo nás děje, jak se to děje a také proč vzniká tolik problémů, z jakých rozporů a propastí vyvěrají. Propasti jsou v lidech. Lidé dokáží vysoce vzlétnout, ale i hluboce klesnout, umí být ctižádostiví a egoističtí, ale také velmi altruističtí, dokáží se angažovat pro společný projekt. I mezi evropkými úředníky, pro něž ještě ani nemáme označení, proto jim přezdíváme „eurokraté“, se najdou karieristé, idealisté a altruisté. Jde o zbrusu nový typ úředníků; tito lidé poprvé v historii nejsou vázáni slibem věrnosti národnímu státu, ale pracují na vývoji společenství, jehož cílem je národní státy překonat.“

A jak autor hodnotí současnou Evropskou unii?

„Mé zkušenosti s bruselskými institucemi a jejimi zástupci či zaměstnanci mi napovídají, že je hloupé, EU slepě velebit ale stejně tak je hloupé, ji nemilosrdně kritizovat a slibovat spásu ve vystoupení z ní. Nic z toho, co v dějinách vzniklo rukou člověka, nebylo zcela bez chyb, tak proč by měla být bez chyb EU? V rozvinutých společnostech existují velmi komplikované formy zájmů, které se zhmotňují v politice a mnohdy stojí proti sobě, jsou plné rozporů. Rozpory se proto nutně vyskytují i v projektu evropského sjednocování; jeden příklad za všechny: máme společnou měnu, ale nemáme společnou fiskální politiku. Můj postoj je proto jasný: kritizuji vnitřní rozpory a deformace EU projevující se v každodenní praxi, ale stojím pevně za evropskou ideou.“

Menasse má na mysli onu evropskou ideu, již svého času sformulovali otcové-zakladatelé Evropského společenství po historických zkušenostech první poloviny 20. století, kdy nacionalismus téměř zcela zničil evropskou civilizaci. „Všechno naše úsilí je výsledkem poučení z naší historické zkušenosti: Nacionalismus vede k rasismu a válce, v radikálním důsledku k Osvětimi,“ řekl tehdy Jean Monnet.

Evropská idea se zrodila v Osvětimi

Osvětim mimochodem rezonuje i v románu. Jeho ústředním motivem je totiž příprava oslav (fiktivního) 50. výročí založení Evropské komise, jejichž centrem má být Osvětim. „Může to znít šíleně, postavit právě Osvětim do centra evropského narativu. Ale není to šílené,“ vysvětluje Menasse, „Evropská unie se vlastně zrodila v Osvětimi, je reakcí na Ovětim.“ (…) „Osvětim je místo, kde nacionalismus a rasismus vedly k svým nejhrůznějším důsledkům. V tomto vyhlazovacím táboře dostoupila radikální kriminální energie nacionalismu svého vrcholu a současně tam vzala za své i sama myšlenka národní identity. Protože tam bylo zcela jedno, jestli jste Němec, Rakušan, Polák, Rus, Španěl, Ital. Myšlenka národní identity tam zemřela, ale zrodila se z toho touha po kontintentu, v němž by byl život určován úctou k lidským právům, zákonností a překonáním nacionalismu.“

To je také důvod, připomíná Menasse, proč první předseda Evropské komise Walter Hallstein pronesl svůj nástupní projev právě v Osvětimi. Totéž učinili později jeho nástupci ve funkci – Jacques Delors a Romano Prodi. Hospodářské propojení národů nemá sloužit jako samoúčelná hybná sila ekonomického růstu, nýbrž má být nezbytným předpokladem hlubšího smyslu evropského projektu: zabránit národním egoismům a nacionalismu, který vede k vzájemné nevraživosti a agresi, k rozkolu Evropy, rasismus a posléze k Osvětimi.

Podle Menasseho je zarážející, že tato původní myšlenka evropského sjednocování zcela upadla v zapomění. Stejně tak, jako skutečnost, že faktickým základem sjednocené Evropy je mravní princip – úcta k lidským právům. „Všichni v EU si musejí být rovni a nikdo si nemůže odkrojit větší kus koláče, protože fundamentem EU jsou lidská práva a ta jsou nedělitelná.“

Mimochodem, záměr skupiny „eurokratů“ učinit Osvětim centrem oslav 50. výročí Evropské komise nakonec v románu ztroskotá – narazí na odpor národních států proti společnému projektu, rozdrtí jej rozpor mezi evropskou ideou a tzv. národními zájmy.

Nezbývá než věřit, že projekt sjednocené, mírové Evropy dopadne v reálu lépe.

 

Sdílet:

Comments are closed.

Powered by WordPress | Designed by Elegant Themes
WP Twitter Auto Publish Powered By : XYZScripts.com