Knižní tip: Rotmistr Anton Schmid. Hrdina humanity a zachránce Židů
Nakladatelství Prostor vydalo v českém překladu Daniely Petříčkové knihu německého historika Wolframa Wetteho věnovanou osudu rakouského živnostníka, pozdějšího vojáka wehrmachtu a zachránce Židů oceněného titulem Spravedlivý mezi národy (in memoriam) Antona Schmida.
Schmid se narodil roku 1900 ve Vídni, kam se jeho rodiče přistěhovali z Hodonína. Vyučil se instalatérem, později provozoval prodejnu a opravnu radiopřijímačů v dělnické čtvrti Brigittenau. Podle svědectví se svým židovským známým snažil pomáhat již při prvních projevech antisemitismu. V roce 1940 musel narukovat do wehrmachtu. Dostal se do Vilniusu, kde řídil úřad, který vracel ztracené německé vojáky (včetně dezertérů) k jejich jednotkám. „Litevský Jeruzalém“ Vilnius byl tehdy domovem skoro sta tisíc Židů. Schmid se nedobrovolně stal svědkem začátku likvidace místních Židů v lese u Ponar.
Poté, co zjistil, jaké nebezpečí Židům hrozí, začal v dílnách, které mu podléhaly, zaměstnávat několikanásobně více židovských spolupracovníků, než směl. Z vilniuského ghetta převážel „služebními“ nákladními auty stovky Židů do jiných měst, mnohým opatřil falešnou identitu, jiným pomohl nalézt úkryt v klášteře, další skrýval ve vlastním bytě. U sebe nechal rovněž přenocovat členy židovského odboje, další skupinu odbojářů, kteří se měli zapojit do varšavského povstání, přepravil nákladním vozem do Varšavy.
Navzdory varováním přátel, že se zvěsti o jeho pomoci Židům nebezpečně šíří a že mu hrozí velké nebezpečí, Schmid ve svých aktivitách neustával. Za svou lidskost nakonec zaplatil životem; v lednu 1942 byl zatčen, odsouzen za velezradu a v dubnu popraven.
Jen „jednal jako člověk“
Anton Schmid (1900 Vídeň – 1942 Vilnius)
O Antonu Schmidovi se zmiňuje také historik holocaustu Timothy Snyder ve své oceňované knize „Černá zem“.
„… Anton Schmid byl k lidem včetně Židů laskavý. S tím, jak se okolnosti horšily, vyžadovala laskavost stále větší ochotu k osobnímu riziku, ale Schmid se ani v proměňujícím se světě nezměnil a jako jeden z mála Němců byl za pomoc Židům popraven. V dopise rodině, napsaném těsně před smrtí, své počínání nijak zvlášť nevysvětluje; píše, že prostě „jednal jako člověk“, a lituje, že milovaným, k nimž už se nevrátí, způsobí žal.“
Snyder řadí Schmida do skupiny lidí, kteří kvůli záchraně Židů riskovali život bez sebemenšího ukotvení v pozemské politice a bez sebemenší naděje na budoucí prospěch ze soužití se zachráněnými.
„V nejtemnější době a na nejhrůznějších místech zachránilo několik málo lidí pronásledované Židy a učinili tak bez jakéhokoliv patrného důvodu. Zpravidla šlo o lidi, kteří by v normálních časech brali etické a společenské normy dost doslova a jejichž věrnost navenek vyznávaným principům přečkala i konec institucí, o něž se tyto principy a jejich ochrana opíraly.“
