Pavel Fried: Je třeba pečovat o semínka lidskosti
Pavel Fried hovoří ke shromáždění na nádraží v Prostějově
Více jak tři roky strávil Pavel Fried v koncentračním táboře Terezín, kam byl deportován, když mu bylo necelých 12 roků. Jeho sestra byla zavražděna v plynové komoře v Osvětimi. Jako aktivní člen Židovské obce v Brně, kde zastával i funkci předsedy, se věnuje péči o památku obětí holokaustu. V uplynulých letech o svých zkušenostech vyprávěl několika tisícům školáků. Dne 1. června měl velmi působivý projev na železničním nádraží v Prostějově u příležitosti odhalení pamětní desky zavražděným prostějovským Židům, kterou zajistil spolek Hanácký Jeruzalém. ŽL jej u této příležitosti požádaly o krátký rozhovor.
Jaké trendy v evropské společnosti vyústily v holokaust? Bylo to něco nevyhnutelného nebo tomu šlo zabránit?
Psychologické předpoklady se vytvářely podle mého soudu po staletí, kdy do myslí lidí byly vtloukány protižidovské lži a pomluvy. Moderní doba, tedy společnost 20. století, pak přijímala protižidovská, antisemitská opatření snadněji, s podvědomým názorem, že ti Židé jsou stejně nějací divní. A tak jim to obecně známé pronásledování Židů nepřipadalo ani tak moc divné. Nešlo vlastně o změny, ale o zintenzivnění, vyvrcholení staletého vývoje. To našlo svůj výraz v tom, že jsme postupně nesměli chodit do parků, na hřiště, na plovárnu, do kina, ba ani do škol a židovští učitele a profesoři nesměli učit a přednášet a lékaři léčit. Tak jsme pomalu byli vytlačeni z běžné společnosti do jakéhosi virtuálního ghetta. Naše následující deportace se tak stala méně nápadnou.
Kde vidíte příčinu takových zvěrstev, jež vedly ke genocidě evropských Źidů?
Tuto otázku je třeba, podle mého soudu rozdělit na otázky dvě. Je zřejmé, že zvěrstva, která se udála, jsou dílem nevelké skupiny nacistických zločinců. Druhá otázka, vlastně časově v pořadí prvá je ta, jak se dostali tito zločinci k moci. Je smutné, že nacisté se dostali k moci takřka demokratickým způsobem. Po první světové válce a po hospodářské krizi se nechalo obyvatelstvo Německa natolik oklamat Hitlerovou demagogii, že nacisté se stali nejsilnější politickou stranou. Pak už jen následovaly puče a násilné převzetí moci. K té demagogii patřil v prvé řadě antisemitismus a rasová nenávist. Vznikaly tzv. Norimberské zákony a otázky už nekladl nikdo. Ani ti co je sepisovali, ani ti co sepisovali židovský majetek, ani ti, co nás vystěhovali z našich domovů a pokračovat lze o mnoha dalších, o těch co vyprojektovali plynové komory, velkokapacitní krematoria, co arizovali náš majetek. Nikdo se neptal, nevěděl nebo nechtěl vědět k čemu to. Ta zvěrstva vyplynula z rozhodnutí zločinců, ti ostatní „jen“ bez otázek prováděli, co se po nich vyžadovalo. Snad malé poučení – máme-li něco vykonat, vždy se ptejme, zda je to správné, neškodí-li to někomu, zda to srovnáme se svým svědomým, co na to Boží přikázání. Pak buď konejme, nebo se vyhněme.
Je povzbudivé, že se nad osudy židovské komunity přece jen někdo zamýšlí, tentokráte sdružení Hanácký Jeruzalém v Prostějově, je to takové semínko lidskosti, které dává naději, že z něj vyroste strom dobra. Je však třeba o něj pečovat.
Je dnešní společnost lepší, poučenější a byli bychom schopni zabránit opakování takových hrůz? Co by měla židovská komunita dělat lépe?
V tom nejsem veliký optimista. Ostatně tyto hrůzy se dějí, jen daleko od nás, a tak je nevnímáme tak intenzivně. V každém z nás je, podle mého soudu dobro i zlo. Někdy menší jindy hrůzyplné. Záleží na nás, jakou cestou každý půjdeme. Lidé ztratili to, pro co máme v češtině krásné slovo, a to bohabojnost. Ztratili ten pevný bod, ke kterému se mohou vztahovat.
Budeme li hovořit o nás o židech, pak se změnilo mnohé. Jen si vzpomeňme na postoje většiny států k těm z nás, kteří měli odvahu před nacisty emigrovat a začít nový život kdesi ve světě. Byli ve velké většině odmítnuti a tím odsouzeni k smrti. Obnovení Státu Izrael změnilo postavení židů v celém světě, Každý z nás se může kdykoli rozhodnout a stát se jeho občanem, nalézt v něm podanou ruku a nový domov. Samozřejmě i zde může nalézt smrt, ale smrt důstojnou.
Změnilo se ještě více. Myslím, že je nutno se zamyslet nad postavením židů v diaspoře a nad úlohou židovských komunit – židovských náboženských obcí v diaspoře. Jsou to obce náboženské podobně jako např. farnosti katolické, které sdružují ve Francii Francouze, ve Španělsku Španěly a podobně? My židé žijící v Česku jsme Čechy, mluvíme a píšeme česky, sloužívali jsme v české armádě, platíme zde daně a vše další co všichni známe. Čím jsme tedy židé, když nejsme Izraelci žijící v Česku? Podle mého soudu je řešením této téměř schizofrenní situace ve věrnosti naší víře. Budeme-li věrni své víře a hrdě se k ní hlásit budeme pro všechny kolem nás respektovanými spoluobčany a všichni snad pochopí, proč naše srdce bije stejně vřele i pro Stát Izrael. Uchopme znovu ten pevný bod, ke kterému se můžeme vztahovat.
Ještě jednu věc považuji za velmi důležitou. Neuzavírejme se ve svých obcích sami do sebe. To považuji, obrazně řečeno, za sebevražedné. Otevřenost a kontakty našich obcí se svým okolím to je velká příležitost přiblížit našim sousedům moudrost a etickou velikost judaismu. I to pomáhá ke vzájemnému respektu a pochopení.
V tom všem, a nejen v tom, je pro nás židy naděje, že se takové hrůzy nebudou opakovat.
