Novinky ze života komunity

Rozhovor s Janem Láníčkem o formování československé demokratické politiky vůči židovské komunitě v letech 1938-1948

Nakladatelství Academia letos vydalo knížku mladého historika Jana Láníčka „Ve stínu šoa – Československá exilová vláda a Židé během druhé světové války a po ní“. Jde o důležitou práci, která přináší řadu nových pohledů na formování demokratické československé politiky vůči sionistické myšlence v letech 1938 až 1948, ale i k postavení domácí židovské komunity. ŽL požádaly autora o rozhovor k tématu jeho knihy.

 Jak dlouho jste na tématu knihy pracoval?

Knížka původně vznikla v roce 2011 jako moje dizertace. Pracoval jsem na ni asi čtyři roky, ale nepřímo jsem se tímto tématem zabýval od roku 2005, tedy asi šest let. Dizertaci jsem pak asi rok přepisoval, než vyšla v angličtině. K textu jsem později vrátil, když vznikal český překlad a trochu ji doplnil.

Co Vás při práci nejvíce překvapilo? Píšete na několika místech o různých “mýtech”, o který osobní “mýtus” jste při práci na tématu přišel? 

Jako člověk, který vyrůstal v České republice a prošel našim vzdělávacím systémem, jsem byl pochopitelně vychován v představě o ideální československé demokratické tradici a veskrze pozitivním přístupu Čechů k Židům. O této idealizaci se zmiňuji i v právě vydané knížce, která je v jistém smyslu snaha o vyrovnání se s tím, že tento ideál je jedním z „mýtů“, a že právě v letech 1938–1948, kdy došlo k největší katastrofě v moderních židovských dějinách, můžeme sledovat i velmi problematický vývoj ve vztahu českého obyvatelstva a politických představitelů k Židům.

Arnošt Frischer byl ustanoven za čsl. Židy členem exilové státní rady. Co k jeho výběru vedlo? Je to možné vnímat jako úspěch pro čsl. židovstvo nebo to byla běžná praxe i dalších exilových vlád mít i židovského delegáta?

Tato otázka má dvě roviny. Byly i další exilové vlády, které měly židovské zástupce, zejména polská národní rada, jejímiž členy byli Ignacy Schwarzbart a Szmul Zygielbojm. Po Zygielbojmově sebevraždě pak Emanuel Szerer. V tom smyslu se tedy nejednalo o výjimečný úspěch. Na druhou stranu musíme vzít v potaz, že Benešova exilová vláda dlouhou dobu odmítala jmenovat židovského reprezentanta, a trvalo déle než rok, než se československým židovským organizacím podařilo prosadit svého zástupce. Naopak polská vláda jmenovala Schwarzbarta ihned na počátku války.

Jak hodnotíte  Frischerovo působení ve formování československo-židovských vztahů v letech 1941 až 1948? On nebyl typickým sionistou, ostatně zemřel v roce 1954 v Londýně.

Ačkoli byl Frischer posledním předválečným předsedou parlamentní Židovské strany, dosáhl významného vlivu v česko-židovských vztazích až za války ve Státní radě a poté po osvobození jako první předseda Rady židovských náboženských obcí. Většina československých sionistů před válkou o emigraci do Palestiny ani neuvažovala, a spíše jim šlo o kulturní obnovu židovské pospolitosti jako národního celku. Situace se změnila až po Mnichovu, kdy i Frischer na dva roky odešel do Palestiny, kde ale evidentně nebyl spokojen, a opět se zaměřil na práci v diaspoře. V této době se tudíž rozešel se svými dlouholetými spolupracovníky, kteří již o práci v diaspoře neměli zájem, a plně se zaměřili na budování mandátní Palestiny. I když zůstal sionistou, tak se zdá, že u něj Beneš našel pochopení pro přetvoření Československa v národní stát Čechů a Slováků, kde Židé, jako národní menšina, již neměli mít zvláštní postavení. Na druhou stranu to byl hlavně Frischer, spolu s Kurtem Wehlem a dalšími spolupracovníky, kdo usilovnou snahou po roce 1945 obnovil židovskou komunitu v Čechách a na Moravě. Podle mě si ani nelze představit to obrovské břímě, které na sebe v květnu 1945 tito aktivisté vzali, a během dvou let přetvořili naprosto zdecimovanou pospolitost ve fungující komunitu.

Zdá se mi, že ve Vaší práci je velký prostor věnován Frischerovi a zahraničním sionistickým organizacím. Znamená to, že tradiční náboženští židé a čeští asimilanti nebyli v době války aktivní? Vždyť řada židovských uprchlíků pracovala pro exilovou vládu či pro československou věc v médiích. Vzpomínám si třeba na profesora Antonína Basche, který byl členem československé delegace v Bretton Woods v roce 1944.

V žádném případě jsem nechtěl přehlížet snahy dalších židovských organizací, ale cílem mé práce bylo analyzovat vývoj poválečného postavení židovské menšiny v obnoveném Československu, na němž se z pochopitelných důvodů podíleli zejména sionisté, kteří v tomto směru měli vůči Benešovi největší požadavky. Plně asimilovaní jedinci věřili v plnou obnovu občanských práv pro všechny obyvatele republiky a neměli žádná zvláštní požadavky jako národní skupina. Proto je pochopitelné, že se na podobných jednáních nepodíleli. Mým cílem nebylo popsat aktivity všech židovských exulantů, to je pro jiný projekt.

Jaké židovské organizace či neformální skupiny z ČSR působily za války v zahraničí? 

Židovské organizace vznikaly v podstatě ve všech zemích, kam odešel větší počet židovských emigrantů, i když jakkoli organizovaná zřejmě byla jen menšina. Vznikaly různé humanitární nebo filantropické organizace, které se snažily podporovat emigraci z protektorátu a ze Slovenska nebo pak podporovaly uprchlíky v nové domovině nebo exilu. Z politických organizací byli nejlépe organizovaní zejména národní Židé neboli sionisté, kteří navázali na politické aktivity svých skupin z předmnichovského Československa. Vznikaly i organizace ortodoxních Židů, zejména ze Slovenska, a pak i česko-židovských asimilantů, z nichž byla takto organizována jen velmi malá část. Většina z nich se odmítala organizovat v židovských skupinách, protože to považovali za nežádoucí separatismus, pokud se vůbec jakkoli hlásili k židovství. Pak zde byli ještě němečtí Židé ze Sudet, kteří buďto patřili k sionistům, nebo stáli mimo hlavní proud československého odboje.

Pro mezinárodní vnímání exilové vlády a utrpení lidí v Československu byla velmi zásadní rozsáhlá komunikace vyvraždění Lidic. Domníval jsem se, že na znalosti osudu Lidic ve Velké Británii, Severní a Jižní Americe měli viditelnou zásluhu i českoslovenští Židé. O této kapitole jste v archivech nic nenalezl?

Na tuto otázku bohužel nejsem v současné době schopen odpovědět, protože jsem se jí přímo nezabýval. Na druhou stranu jsem narazil na snahy ortodoxní židovské organizace Federation of Czechoslovak Jews vytvořit osadu nebo školu Lidice v Palestině. Dokonce na to v Anglii vybírali peníze. Navíc je zřejmé, že všichni exulanti, kteří cítili vztah k Československu se podíleli na informační kampani ohledně Lidic. O tom není sporu. Zároveň je ale důležité říct, že informační kampaň k Lidicím přišla přesně v době, kdy do Londýna dorazily první detailní zprávy o vyhlazování Židů a deportacích desetitisíců z Čech a Slovenska do Polska. Benešova vláda kladla mnohem větší důraz právě na Lidice a nebyla v této době příliš ochotna podporovat Frischerovy snahy informovat Spojence o osudu Židů.

Když rozebíráte motivy rozhodování Beneše a exilové vlády, tak zdůrazňujete, že vnímali židovské organizace jako vlivnou sílu v USA. Považujete to celé za mýtus nebo to bylo jen přeceňováno. Mohly hrát v rozhodování členů československé vlády roli i osobní vztahy se židovskými přáteli a znalost osudů členů jejich rodin, kteří zůstali v protektorátu či na Slovensku.

Ta síla těchto předsudků vůči židovským skupinám ve Spojených státech, a ty obavy, že by jejich snahy mohly poškodit pozici Československa mně poněkud zaskočily. Představy, že nějaká koncentrovaná židovská síla vlastní většinu tisku v Americe, a že je tedy důležité být s židovskými skupinami zadobře se objevují u T.G. Masaryka, Jana Masaryka i Beneše. Podobně tomu bylo i v případě polské exilové vlády, která se opravdu domnívala, že židovské lobby v USA cíleně pracuje proti Polsku s cílem jej poškodit. Jelikož víme, jak fragmentované židovské skupiny na západě byly, a že jejich vliv za války byl v podstatě minimální, tak se opravdu jedná o mýtus, a ve své podstatě o hluboce zakořeněný antisemitský předsudek.

Smutným čtením je obava československé exilové vlády z dopadů protektorátní protižidovské propagandy, kdy se některým tématům politici raději vyhýbali, aby je z Prahy nemohli označit, že jsou pod židovským vlivem. Stejně tak i obavy odboje, že se Židé vrátí a budou chtít zpět svůj majetek. Co si myslíte o antisemitismu v českých zemích. Nebylo období Masarykovy republiky v české historii spíše jen nějakou výjimkou, která byla vybojována jen díky silné osobnosti prvního prezidenta?

Toto je velmi zajímavá otázka. U nás se pořád vyhýbáme hlubším diskuzím o česko-židovských vztazích a pokud narazíme na nějaký znepokojující zjev tak jej charakterizujeme jako nešťastnou výjimku. Teď je ale otázka kolik výjimek potřebujeme, abychom se hlouběji zamysleli nad celým vývojem vzájemných vztahů. Máme zde hilsneriádu, pogromy a násilí po roce 1918, postupující vylučování židů z veřejného života po Mnichovu, historici zdokumentovali vliv českých úřadů v protektorátu na protižidovskou politiku, přeživší nebyli po roce 1945 vítáni s otevřenou náručí (zejména pokud nemluvili česky), pak jsou zde velmi znepokojivé reakce na Slánského proces… Těch „výjimek“ je poměrně dost. Pochopitelně nelze situaci srovnávat s historií polsko-židovských vztahů, ale tak ideální to zřejmě taky nebylo. Nebo abych to formuloval ještě lépe, tak bychom tuto diskuzi měli vést, a to se podle mého názoru zatím neděje, hlavně v širší veřejnosti.

Jak hodnotíte chování československé poválečné vlády a úřadů k členům židovské komunity, kteří se vrátili z emigrace, koncentráků či zahraničních armád? Mnozí navrátivší Židé si v srdci za války schovávali vzpomínku na Masarykovské Československo, ale vrátili se do hodně jiného prostředí.

Ve své práci se snažím argumentovat, že ta změna v oficiálním přístupu k židovské menšině souvisela s celkovou snahou přetvořit Československo v národní stát Čechů a Slováků bez menšin. Z pochopitelných důvodů se v tomto směru nejvíce mluví o poválečném odsunu Němců, ale jak ukazuji ve své práci, musíme ve stejném směru vnímat i podporu sionismu a vzniku státu Izrael, jako řešení židovské menšinové otázky v Československu a v Evropě jako takové. Když se podíváme přímo na poválečnou situaci tak je zřejmé, že zákony, které měly v přechodném období pomoct s obnovou Československa (tzv. dekrety) bylo velmi snadné zneužít k tomu, aby se zabránilo snahám přeživších získat zpět své občanství, zejména pokud mluvili německy, ale hlavně majetek. Bylo to především díky usilovné snaze Rady ŽNO, ale i jednotlivých přeživších, že se většině po strašných útrapách podařilo obnovit existenci v poválečném Československu, a že třeba německy mluvící přeživší nebyli dáni do odsunu. Zároveň je fakt, že většina přeživších nakonec po roce 1948 odešla do zahraničí, zejména do Izraele, a to nemůžeme vnímat jen jako reakci na komunistický převrat a vznik židovského státu. Poválečné Československo již prostě bylo jiným státem, který nepřál nikomu, kdo se plně neztotožňoval s českou nebo slovenskou identitou.

Podle toho, co tvrdíte, by měli mít v poválečné době problémy hlavně Židé, kteří mluvili německy, ale v krátkém období třetí republiky je např. již viditelná neochota vracet židovský majetek, který za okupace získala města. Týkalo se to například i některých židovských hřbitovů. Není to toto výsledek prorůstání protižidovských postojů z období války do poválečné politiky?

Je těžké říct, zda se jednalo o prorůstání protižidovských postojů. Asi šlo i o to, že ta předchozí nacistická hospodářská politika, tedy arizace, umožnila volný přístup k tomuto majetku v přechodném období ihned po válce, a že byl velký počet lidí, kteří o něj měli zájem. A bylo jednoduché najít důvod k tomu, aby se restituční řízení prodlužovalo nebo případně zastavilo. K veřejným projevům protižidovských sentimentů v Čechách a na Moravě ale v jednotlivých případech docházelo, zejména u komunistických politiků, například ve Varnsdorfu nebo v Brně.

Celý rozhovor najdete v ŽL45.

Sdílet:

Comments are closed.

Powered by WordPress | Designed by Elegant Themes
WP Twitter Auto Publish Powered By : XYZScripts.com