Z Kumranu k Davidovu městu. Jak každý čtvereční kilometr v Izraeli promlouvá o tisícileté historii

Každý čtvereční kilometr v Izraeli promlouvá o tisícileté historii. Nikde nemůže být zahájena stavba ani plánovaná cesta, aniž by památkový úřad prozkoumal základy. Sedmdesát let od založení židovského státu dochází stále k významným objevům.

V roce 1947 vešel jeden z beduinů do jeskyně kvůli zaběhnuté koze a objevil při tom několik starých džbánů. Některé byly prázdné, jiné obsahovaly popel, v dalších objevil popsané pergameny. To byly první „svitky z Kumránu“, které měly změnit chápání Bible a základy křesťanství. Bezpočet historiků z celého světa se zanedlouho skláněl nad tisíci kopiemi a útržky biblických textů. Dopisy a další dokumenty byly psány na papyrusy nebo kůži v hebrejštině, italštině a řečtině. Izraelské muzeum věnovalo nálezu zvláštní budovu ve tvaru džbánu.

Při hledání identity národů Blízkého výhodu sehrává archeologie důležitou úlohu. Palestinci vyznávají muslimské dědictví, například v Jerichu, jako důkaz palestinské přítomnosti dokonce v době kdy „Palestinci“ ještě neexistovaly. Arméni našli na svém pozemku v Jeruzalémě stopy nejvyššího kněze Kaifáše, zatímco Židé nacházejí po celém území spojení s biblickou historii.

Jižně od Haify jsou jeskyně, ve kterých bylo nalezeno staré pohřebiště, dokonce také první známky setkání Homo Sapiens z Afriky s Neandrtálcem z Evropy.

Bible jako rukověť

Archeologové tvrdí, že již praotec Abrahám, kterému je připisováno založení bývalého krásného syrského města Aleppo, byl historickou postavou. Stanice jeho putování z dnešního Iráku do Izraele jsou v archeologickém kontextu doložena. Abrahamova cesta končí v Hebronu, kde je dosud jeho hrob v budově, kterou dal k jeho poctě postavit před 2000 lety král Herodes.

Na území Izraele leží řada antických měst z biblické doby, které byly ve velkorysém projektu vědeckých vykopávek odkryty. K nim patří Hasor na severu a Lachiša na jihu a nutno přičíst Aškelon, kde byly nalezeny stopy Filištínů, Caesarea, kde vybudovali Římané největší přístav svého impéria a Masada u Mrtvého moře, kde je detailně zdokumentován hrdinský příběh židovského odboje proti Římanům.

Římsko – židovský historik Josephus Flavius sděluje, že obležení pod vedením Eleasara Ben-Ja´ira se rozhodli raději zemřít jako svobodní lidé, než padnou do rukou Římanům. „Čestná smrt je lepší než ubohý život“. Losováním určili některé muže, kteří střídavě usmrtí zbytek skupiny a nakonec sebe sama. Když římští vojáci pevnost dobyli, leželi před nimi mrtvoly 960 mužů, žen a dětí. Pouze dvě ženy a pět dětí se ukrylo a sdělily co se stalo. Dosud je ruina pevnosti symbolem židovské vůle po svobodě.

V letech 1965 a 1991 skládali mladí vojáci přísahu v duchu motta „Masada nesmí nikdy více padnou“. V roce 1969 zde archeologové nalezli kosti, které byly za přítomnosti izraelských představitelů slavnostně pohřbeny k poslednímu odpočinku. Antropolog Joe Zias vyjádřil však pochybnosti, zda nalezené kosti nepatřili spíše římským legionářům. Navíc byly promíchány s kostmi prasat.

Takové rozpory patří k všedním dnům izraelských archeologů. Profesor Izrael Finkelstein z univerzity v Tel Avivu prohlásil dokonce krále Davida a Šalamouna za výplody fantazie lidových vypravěčů. Naproti tomu archeologové z Tel Dan, v severním Izraeli, nalezli dvakrát použitý kámen s nápisem „Dům Davidův“. To samozřejmě nedokazuje, že se zrzavému hrdinovi skutečně podařilo usmrtit z praku hozeného kamene mocného Goliáše. Je ale zřejmé, že po Davidovi byla pojmenována celá dynastie.

O králi Šalamounovi chybí dosud jakýkoli důkaz. Ten existuje teprve u jeho syna Rehabeama. Profesor Gabriel Barkai z univerzity Bar Ilan míní: „Každý člověk má otce.“ Je-li syn prokazatelný, musel existovat také otec. Šalamoun platí za budovatele prvního Chrámu v Jeruzalémě, o jehož existenci svědčí již řada nalezených stop. Dnes stojí na jeho místě Skalní dóm, jedna z nejhezčích a nejranějších staveb islámu, navržena a postavena zřejmě křesťansko-byzantskými architekty a řemeslníky. V roce 638 byl Jeruzalém dobyt kalifem Omarem, následníkem proroka Mohameda.

Objevy kolem Chrámové hory

V okolí Chrámové hory a jižně v Davidově městě, nejstarší částí Jeruzaléma, jsou vykopávky nanejvýš politicky výbušné, protože se nacházejí na návrší pod domy Palestinců ve východním Jeruzalémě, obsazeném Izraelci od roku 1967. Domy si postavili bez stavebního povolení ve dvacátých letech, kdy zde na zcela holém terénu prováděla britská archeoložka Kathleen Kenynon první zkušební vykopávky. Archeologové Roni Reich a Eli Sukrun zde objevili obrovské jeskyně a vodní tunely z doby Jebusejců. Podle Bible se touto cestou dostal do Jeruzaléma také král David.

Navíc zde byla objevena obrovská stavba s několik tun vážícími kameny, kterou mohla zřídit pouze státní instituce. Archeoložka Eilat Masar z památkového úřadu označila nález za „palác krále Davida“, postaveného Jebusejci na šikmé městské zdi. Političtí protivníci tvrdí, že říká pouze to, co si přeje pravicově orientovaná osídlovací komise a jeden „sionistický Američan, syn přeživších holokaust“ který průzkum financoval.

Nálezy v Davidově městě – a  poněkud severněji podél Zdi nářků – jsou  ohromující. V jedné z vil, která vyhořela devátého dne hebrejského měsíce av v roce 586 př.n.l., v den, kdy babylonský král Nebukadnezar rozbořil jeruzalémský Chrám, byla nalezena v tlusté vrstvě popela pečeť s jmény osobních poradců krále Hiskiase, například Achiava Ben-Menachema. Hliněné „bullai“ (pečetě, či v hebrejštině poštovní známky) odolaly obrovskému požáru. Jména jsou psána ve starohebrejštině. K tomu patří také monumentální epigraf krále Hiskiase, který nařídil proražení tunelu pro zásobování Jeruzaléma vodou z pramene Siloam. Podle Bible byl tunel proražen skálou ze dvou stran. Na místě, kde se dělníci setkali byl do zdi vyryt nápis. Nalezen byl již před sto lety a odvezen do Istanbulu, kde je umístěn v muzeu Ťopkali.

Podél západní obvodové zdi Chrámové hory se pojí jedno obrovské klenutí za druhým. Nad těmito římskými stavbami žijí dnes Arabové v nových domech. Nalezeny zde byly také obří cisterny ještě z doby Šalamouna. V jedné z kleneb bylo nedávno odhaleno římské divadlo. Jeho pokračováním je Zeď nářků.

Dosud průvodci rádi vyprávějí, že Zeď nářků vybudoval král Herodes. Jenže v roce 2000 byla v sutinami zaplněné mikvi z dob Šalamouna nalezena mince z 18 roku n.l.  Mikve se nacházela pod až 150ti tunovými skalními kvádry. Jednoznačně to svědčí o tom, že věhlasná zeď byla postavena teprve po Herodesově smrti.

Trubač na cimbuří

Západně od Zdi nářků vybudovali Římané širokou ulici obloženou jemně opracovanými skalními balvany. Na jednom úseku leží ve vrstvě popela starodávné sutiny. Některé kameny shozené Římany v roce 70 jsou okrouhle tesány a tvořily zábradlí. Přesně pod cimbuřím leží kopie takového kamene. Na něm stojí velkými hebrejskými písmeny napsáno „U trubače“.

Originál je umístěn v Izraelském muzeu.  Kámen byl nalezen v roce 1968 během prvních vykopávek nedaleko Zdi nářků. Nápis potvrzuje starou židovskou tradici, podle které má na cimbuří stát trubač a vyhlížet mesiáše. Tady se potkávají stará židovská a křesťanská tradice.

V Novém zákoně se váže k tomuto místu slavný příběh Ježíšova pokušení. V Matoušovi 4 stojí: “Poté jej vzal ďábel s sebou do svatého města a postavil nahoře na cimbuří Chrámu pravice “Jsi-li synem Božím seskoč, protože v písmu stojí, že svým andělům nařizuje nosit tě ve svých rukou, aby tvá noha nenarazila o kámen.“

Jen několik metrů odsud jsou vysoko na zdi patrna opevnění římského mostu, tzv. Robinsonův oblouk. Most již dávno zmizel, ale druhá strana oblouku byla během vykopávek odkryta. Tam jsou mezi obrovskými skalními balvany malé obchůdky, kde mohli sedět v Bibli zmiňovaní penězoměnci, protože římské mince s vyobrazením Boha-Císaře nesměly mít Židé u sebe. Měnili tedy římskou měnu za neutrální kostelní mince.

Pod bezvadně uchovanou uliční dlažbou pod Robinsonovým obloukem je doklad historické „stavební závady“. Jedna část oblouku se během stavebních prací prolomila. Při tom se zřítil špičatý kámen, který prorazil ulici a zůstal v hloubce odvodňovacího tunelu. Povrch ulice se brzy opravil. Odvodňovací kanál byl odkryt a abychom ještě dnes viděli kam se špičatý balvan zhroutil musíme se hodně naklánět. Archeolog Gabriel Barkai se domnívá, že k této „nehodě“ mohlo dojít zhruba v roce 30 n.l.

Na dotaz v Izraelském geologickém institutu bylo zjištěno, že „přibližně“ v roce 30, nebo krátce poté, došlo k lehkému zemětřesení, které zasáhlo i Jeruzalém. Zde se tedy setkávají vědecké důkazy s vyprávěním z Nového zákona. V kapitole Matouš 27, verš 51 a 52 je takové zemětřesení názorně popisováno: „A hleď, opona v Chrámu se roztrhla na dva kusy od shora až dolu. A země se třásla, a skály pukaly.“ Geologové dokáží v tomto případě zemětřesení dost přesně přiřadit, protože se vrstvy hnědé závlahové vody zimního deště promíchaly s bílými slanými vrstvami z odpařování Mrtvého moře.

Zvuk z doby Chrámu

A nakonec ještě veselá příhoda: podél zmíněné ulice jsou vidět vpustě, kterými se odváděla do odvodňovacích tunelů dešťová voda vedoucí odsud do obrovských cisteren. Po této cestě kráčeli v té době také veleknězi Chrámu. Na spodním lemu jejich nádherného roucha bylo připevněné množství malinkých zlatých zvonečků. Na základě starých židovských sdělení našla tato znázornění se zvonečky veleknězů cestu také do křesťanského umění středověku. Zřejmě jeden z veleknězů ztratil takový zvoneček, který byl nyní nalezen při vykopávkách v tunelu. Ještě dnes tedy můžeme slyšet, co se v Chrámu rozléhalo před 2000 lety. Kopie biblických zvonečků se dosud prodávají návštěvníkům jako upomínkový předmět.

Ulrich W. Sahm

Stručně o autorovi

Ulrich Wilhelm Sahm (21.11.1950 Bonn), německý žurnalista a Blízkovýchodní korespondent Pochází z rodiny německého diplomata, vyrůstal střídavě v Moskvě, Londýně a Paříži. Během svých studií v Německu se věnoval evangelické teologii, judaistce a lingvistice. V roce 1970 započal svá studia hebrejské literatury na Hebrejské univerzitě v Jeruzalémě. V současnosti se jako korespondent věnuje politice Blízkého a Středního východu. Publikuje v dlouhé řadě evropských novin a časopisů, především se zabývá historií a děním v Izraeli, kde trvale žije.

Z němčiny přeložila Erika Bezdíčková

One Response to “Z Kumranu k Davidovu městu. Jak každý čtvereční kilometr v Izraeli promlouvá o tisícileté historii”

1. Michal napsal:

   1.12.2018 (23:44)

   Trochu mne pobavila italština na svitcích. Samozřejmě se jedná o latinu. Většina svitků je ovšem, podle dostupných zdrojů, psána hebrejštinou, nabatejštinou (prý dialekt aramejštiny) a nejméně řečtinou.

   Další výzkumy v Judské poušti obohatily jazyky o latinu a arabštinu. Průvodci také rádi zmiňují nález měděného svitku, na kterém jsou posány úkryty chrámového pokladu, ovšem v neznámém místopise.