Beseda o česko-rakouských vztazích očima tlumočnice
V němčině by se tomu nejspíš řeklo „hvězdné hodiny“, Sternstunden, a v takové podobě, jaká nastala v úterý 19. března v brněnské pobočce Židovského muzea v Praze, jsou v životě tlumočníka a překladatele docela vzácná věc. V pěkném, akusticky příznivém sále na třídě kpt. Jaroše, kde působí Vzdělávací a kulturní centrum, se totiž v onom pozdním odpoledni sešlo velmi pozorné a vnímavé publikum, dokonce v multigeneračním složení. Vznikla neobyčejně inspirativní atmosféra, která přirozeně, bez nervozity, dovedla všechny zúčastněné – Rainera Königa-Hollerwögwera, Eriku Bezdíčkovou i tlumočnici – k tomu, aby ze sebe vydali to nejlepší.
V posledních týdnech se nahromadilo díky památným dnům a smutným výročím veliké množství akcí. Vesměs se uskutečnily na veřejných, mediálně sledovaných místech. Na všech se žádala účast představitelů Židovské obce. Jen tak si lze vysvětlit, že už jim nezbylo sil na tento pořad komorního charakteru, který byl nicméně velmi dobře navštíven, a jehož poselství vyznělo jako silné unisono.
Bezprostředním impulzem k organizaci besedy, nazvané poněkud rozvláčně „Metamorfózy v česko-rakouských vztazích očima pamětnice holocaustu“, byla prezentace knihy Rainera Königa-Hollerwögera, která vyšla v loňském roce i v českém překladu (na němž se podílela Erika Bezdíčková) a pro zájemce zde byla k dispozici. Takže to byla svým způsobem unikátní kombinace koncertu a autogramiády. Pravidelní návštěvníci akcí ve zdejším kulturním centru se ovšem nedivili. Už plných dvanáct let totiž trvají kontakty ŽOB s dr. Königem-Hollerwögerem, který pokaždé vystupuje jako autor-humanista i jako velmi zdatný klavírista a varhaník.
Není lehké pokusit se o stručný profil tohoto výjimečného člověka. Vystudoval dějiny a udělal si doktorát, ale souběžně se vzdělával ve hře na klávesové nástroje a v kompozici, ve filozofii a sociologii. Kdyby se byl věnoval jenom hudbě, znali bychom možná jeho jméno z programů Pražského jara. Ale on se ve svých historických studiích věnoval stále intenzívněji problémům útisku a bezpráví v současné i relativně nedávné době, a v této linii založil IPS-Wien, Ústav pro psychosociální otázky, který vede. Zaměřil se na pátrání po zneužívaných a zmizelých dětech, na situaci zavlečených žen nucených k prostituci, a hlavně ovšem na holocaust a přetrvávající antisemitismus. K těmto ústředním tématům se stále vrací a své poznatky shrnuje v knižní podobě. Neaspiruje na to, aby se jeho jméno dostalo na literární Parnas novátorskými formami. Jeho knihy, jakkoli neseny vzletnou rétorikou umělce, patří svou podstatou do literatury faktu. Slouží, upozorňují, burcují – podobně jako on sám na svých besedách. Je třeba říci, že si vydobyl uznání nejen u vedení jednotlivých spolkových zemí Rakouska, ale i u centrálních institucí. (Politováníhodné oživení potlačených antisemitských nálad nastalo m. j. v důsledku protižidovsky orientovaného přistěhovalectví.)
Tady ovšem poněkud předbíhám, neboť jde vesměs o informace, které vyplynuly jednak z autorova vlastního exposé, jednak z diskuse, která byla mimořádně intenzívní. Posluchači kladli zajímavé otázky, a jako by se ani nechtěli rozejít. Snad zapůsobily i tři neobyčejně dobře zvolené hudební vstupy. Rainer König dobře ví, že hudba je mezinárodní medium, které umí zbystřit mysl a naladit duši. Pro první koncertantní část si vybral variace na Mozartova témata – jako připomínku Mozartových návštěv v Brně, druhá část byla ve znamení dvou velikánů hudby i vznešeného lidství, které si připomínáme v březnu, Jehudi Menuhina (úmrtí 12.3.) a Johanna Sebastiana Bacha (nar. 21.3.). Kantilénu Menuhinových mistrovských houslí transformoval pro klavír s využitím typicky bachovského kontrapunktu, výmluvně a v sevřené formě. Nu a závěrečná část byla klavírní verzí orchestrálních variací na židovskou píseň „Šalom chaverim“. Klavírista s úsměvem podotkl, že posluchače ušetří a nenabídne všech 28 hlasů kánonu. I tak se pianino rozezvučelo jako velký koncertní nástroj.
Ve svém vystoupení se dr. König soustředil hlavně na své aktivity v Česku. Vzpomínal, jak mu pracovníci brněnského magistrátu zajistili první schůzku s tehdejším předsedou ŽOB Ing. Friedem, který vřele doporučil pro chystanou akci s varhanní improvizací v Červeném kostele právě Eriku Bezdíčkovou. A pak následovalo bezpočtu společných besed s Erikou v Česku i v několika spolkových zemích Rakouska včetně Vídně. Na posluchače, ať už to byla mládež nebo dospělí, působilo nejen autentické svědectví někoho, kdo zažil nevýslovné hrůzy a rád by o nich pomlčel, ale znovu a znovu se k nim vrací, aby lidé nezapomněli, ale i Eričina osobnost. Způsob, jakým hovoří, melodie jejího hlasu, i pomlky, i zdrženlivost bez velkých slov. Propastné hloubky spíš probleskují, než aby se o nich hovořilo. Také Erika Bezdíčková se tentokrát soustředila na spolupráci v tomto našem století, nikoli na to, co zažila jako dítě a na prahu dospělosti. A je zvláštní, jaká nastala proměna. Když přišla do předsálí, byla to krásná stará dáma, maličko roztřesená a hodně unavená. Ale když povstala za řečnickým stolem, najednou jako by přestal působit čas. Neexistoval fenomén věku ani únavy. Byla naprosto vyrovnaná, mluvila klidným, pevným hlasem, přesně k věci, zajímavě a utříděně. Byla to radost překládat, byť i jen tichounce, aby Rainer věděl, o čem je řeč.
A vůbec byla radost, být přitom. Zvláštnost nastala hned před začátkem. Zatímco lidé mají už od školního věku tendenci zaplňovat sály odzadu dopředu a první řady nechávat prázdné, vytvořilo se tady několik kompaktních řad obecenstva a vpředu nebylo ani místečko volné. Nebylo tak třeba mikrofonu a vzniklo jakési soudržné, bezmála rodinné společenství. V té atmosféře podali oba protagonisté nejlepší výkony, jaké jsem s nimi kdy při společných vystoupeních zažila, a také mně se vybavovaly obraty v tom druhém jazyce lehce a bez zápolení. Škoda, že neexistuje taková míra souznění v běžné většinové společnosti. Ale to by byl ráj na zemi, a na co bychom se mohli těšit, až se jednou dostaneme k tomu našemu společnému Pánubohu!
Pavla Váňová
