Novinky ze života komunity

Hra o Oskara Schindlera

Když australský spisovatel Thomas Keneally svého času bezpochyby učinil pro něj šťastné rozhodnutí věnovat se místo katolické kněžské kariéře spisovatelství, asi málokdo tušil, do jaké míry to pozmění náhled světové veřejnosti vůči „pachatelům“ holocaustu. Od napsání jeho nejznámější knihy uplynula skoro čtyři desetiletí a filmová verze Stevena Spielberga od roku 1993 zprostředkovala téma záchrany vězňů od smrtelného nebezpečí jejich věznitelem až k laické veřejnosti. Díky takovému zpřístupnění příběh postavený sice na vzpomínkách někdejších vězňů, tedy očitých svědků, nabral kurz směrem, který umožnil oživit příběh Oskara Schindlera.  

Spielbergův film je příkladem idealizace hlavního protagonisty, jak to už (nejen) ve filmovém umění nezřídka bývá. Tím nechci tvrdit, že by prvoplánovým účelem bylo oslovit „nejlaičtější“ diváky: sugestivnost sehrává svou úlohu a již vzhledem k režisérskému esu divák chce uvěřit.

Komu má být věnová památník v Brněnci

Čtvrt století po hvězdném celosvětovém tažení Schindlerova seznamu kinosály a po ocenění Spravedlivý mezi národy, kterého se hrdinovi v roce 1993 dostalo posmrtně společně s jeho  exmanželkou Emilií (1907 – 2001), jsme svědky nového oživení schindlerovského tématu. Po několika předchozích nedotažených pokusech o institucionalizaci přichází projekt, který by měl dát myšlence hmatatelné kontury. V chátrajícím areálu někdejší továrny v Brněnci, při které nacisté zřídili pobočku koncentračního tábora Gross Rosen, bude zřízen památník. Vznikl i realizační tým, z nemalé části tvořený zájemci ze Svitavska, kterým se podařilo pro svou myšlenku získat potomka někdejších majitelů, rodiny Löw Beer, kteří o továrnu i další majetek přišli kvůli svému rasovému původu.

Až sem lze jen souhlasit, po tři čtvrti století od konce druhé světové války a skončení tragédie konečného řešení židovské otázky vznikne první zařízení svého druhu na území naší republiky, které bude památníkem lidského utrpení v nacistických koncentračních táborech ve spojení s programem otrocké práce vězňů. Co však vzbuzuje nesouhlas části více či méně odborné veřejnosti, je, že koncept památníku šoa v projevech některých členů Nadačního fondu Archa překrývá oslava Schindlerovy osobnosti. I z této strany jsou připouštěny jisté nikoli pozitivní Schindlerovy vlastnosti, tato kritika však cílí spíše na jeho soukromí (děvkař a alkoholik), event. lehce připomíná jeho spolupráci s německým abwehrem. Už ale příliš nezdůrazňuje, že spoluprací s německou rozvědkou Schindler naplnil skutek vlastizrady, tím víc, že se tak stalo v období ohrožení existence první Československé republiky. Jsou tu ale podstatně závažnější okolnosti, které zatím na stránkách nadace nejsou jasně zmíněny, jako podíl na vyvlastňování židovského majetku nebo vykořisťování vězňů koncentračních táborů.

Důležitou událostí v přípravném procesu se nepochybně stalo setkání pana Daniela Löw Beera a jeho spolupracovníků s veřejností 20. února letošního roku. Zaplněný sál „židovské radnice“ dával tušit, že zájem je nemalý. Obávám se však, že velmi ušlechtilý cíl pana Löw Beera může být nesprávně pochopen. Prezentace záměru v jeho podání byla brilantní, tak jako jeho nadšení realizovat památník, který v této zemi stále chybí. V následné diskusi zaznělo nejedno zajímavé doporučení a námět, zůstalo, respektive vedení diskuse směřovalo více k harmonogramu stavebních prací a schématu budoucí expozice. Jakýkoli poukaz na to, že důvody, proč Oskar Schindler více než tisícovce Židů ohroženým likvidací přežít, nebyly vedeny pouze šlechetností, byl rychle „zapomenut“, případně bagatelizován. Aniž by si autor těchto řádků chtěl ohřívat svou polívčičku, jen připomíná, že společně s Tomášem Jelínkem krátce před únorovým setkáním připravil stanovisko Spolu akademiků – Židů. Stanovisko bylo rozesláno na instituce v ČR mající vztah k tématu, reakce – pokud vůbec byly – vyzněly do ztracena, případně alibisticky ve smyslu: ano, podporujeme odbornou diskusi, ale „zatím“ se nebudeme v ní angažovat.

Vernichtung durch Arbeit a humánní zacházení

Předně Oskar Schindler byl nejen aktivním nacistou, který dodával zprávy rozvědce státu nepřátelsky vystupujícího proti jeho vlasti, ale člověkem zapojeným do procesu od „vyčleňování“ Židů ze společnosti až po  jejich likvidaci. Připomeňme si, že kořistil z arizace a nic na tom nemění, že si ponechával k ruce vybrané členy předchozího managementu: asi by zkonfiskovaný podnik nebyl schopen tak dobře řídit! Říkává se sice, že kdo chce s vlky býti, musí s nimi výti, ale vazby k vykonavatelům teroru se nezdají být jen účelovou věcí ve prospěch ochrany židovských vězňů. S výjimkou vyloženě likvidačních zařízení typu Treblinka nebo Sobibor výběr vězňů na práci byl prováděn v každém nacistickém koncentračním táboře. Vězeňská pracovní síla byla užívána k otrocké práci zejména v podnicích zaměřených na válečnou výrobu. Takových podniků nebylo tak málo a nerozhoduje, zda již existovaly před nasazením vězňů, nebo byly nově zřizovány při koncentračních táborech. Schindler si zkrátka vybral na práci určitý počet vězňů, pochybuji, že s cílem vytvořit jim v Brněnci ráj na zemi. Uvědomme si také, že na podzim 1944 byla situace poněkud jiná než třeba o dva roky dříve. Řada nacistických vyhlazovacích zařízení díky ústupu Němců přestala existovat nebo byla připravena k evakuaci. Zbrojní průmysl pracoval sice nadále, ale existoval již jen na územích dosud neosvobozených, což platilo i o našem území. V českých zemích pracovalo více podniků při pobočkách nebo s pobočkami koncentračních táborů. Lidské zdroje, myslím tím vězeňská pracovní síla měla již své limity, takže muselo i s ní být šetřeno (zatím) víc než v době, kdy nacismus i německý válečný průmysl byly na svém vrcholu. Rozhodně nemohl tento činitel neovlivnit ani Schindlerův postup. Schindlerovi navíc bylo jasno, že musí také udělat něco pro svou záchranu (ostatně po válce figuroval na československém seznamu válečných zločinců). A tu prezentované humánní zacházení v poslední hodině hrálo svou roli, třeba aby si s ním jeho vězni nevyřídili účty.

Těžko si dokážeme představit sebe sama jako židovské vězně v nacistickém táboře v Polsku, kteří žijí v dennodenním strachu ze svého konce. A jednoho dne budou vybráni na práci, což ve skutečnosti – a to si stěží někdo z nich mohl tehdy připustit – dosud znamenalo odloženou likvidaci v rámci Vernichtung durch Arbeit. Ke konci války už šance na přežití z objektivně daných důvodů vzrostla, nacisté již technicky nebyli schopni zlikvidovat všechny jim nepohodlné svědky. Při nedostatečném přístupu k informacím tak mohlo vzniknout přesvědčení, že za své přežití měli být brněnečtí vězňové vděčni Schindlerovi, že se stal jejich zachráncem. Z tohoto důvodu plně chápu, proč nemalá část bývalých vězňů tak oceňovala svého věznitele, proč jejich zásluhou izraelský stát nechal v roce 1974 převézt Schindlerovy ostatky z německého Hildesheimu na jeruzalémské pohřebiště a posmrtně ho poctil Spravedlivým mezi národy. 

Je potřeba seriózní posouzení úlohy Oskara Schindlera

Není smyslem mého příspěvku odmítnout ideu Nadačního fondu Archa, považuji však za nezbytné, aby vytvoření vlastní expozice předcházelo seriózní posouzení úlohy Oskara Schindlera. Ostatně již vzniklo několik publikací, které si zasluhují pozornost. Připomínám zejména paměti bývalého vězně, MUDr. Alexandera Bibersteina, které vyšly v polovině 80. let v Polsku. Nedlouho poté, co se Schindler stal legendou, vyšly roku 1996 v Buenos Aires paměti exmanželky Emilie: jejich český překlad vychází v letošním roce v nakladatelství Triton. V pamětech editovaných Erikou Rosenberg najdeme nemálo kritických poukazů ke Spielbergovu glorifikovanému ztvárnění. Za pozornost stojí i domácí tvorba, především Jitky Gruntové a Radovana Fikejze, při jejichž porovnání čtenáři jistě neujdou rozdílné až protikladné interpretace, včetně vzájemných reakcí na své příspěvky a „vnějších“ ohlasů. Zejména v nejnovější knize bývalé učitelky z Březové nad Svitavou (a v letech 2002 – 2006 členky Poslanecké sněmovny za KSČM), vydané Naším vojskem roku 2008, najdeme vedle rozsáhlé bibliografie také přehled archivních materiálů.

Závěrem chci předeslat, že není pochyb o přínosnosti vybudování brněneckého památníku. Jak již podotknuto, bude to v českých poměrech průkopnický čin a musíme vyzdvihnout zejména pana Daniela Löw Beera, v jehož osobě se na místo vrací i odkaz někdejší budovatelské generace. Užitečnost revitalizace objektu je rovněž jednoznačná, její dopad se bude týkat celého Svitavska. Otevření památníku veřejnosti však musí předcházet odborná diskuse historiků, kdy objektivní posouzení Schindlerovy osobnosti by mělo tvořit její zásadní část.

Pavel Škorpil

Sdílet:

Leave a Reply

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Powered by WordPress | Designed by Elegant Themes
WP Twitter Auto Publish Powered By : XYZScripts.com