O letošní konferenci Židé a Morava v Kroměříži
V kroměřížském muzeu se ve středu 13. listopadu uskutečnil již 26.ročník konference Židé a Morava, během něhož si přes 50 účastníků vyslechlo 18 přednášek.
Mezi posluchači a přednášejícími byli zástupci 7 archivů, 7 muzeí, 5 vysokých škol, 2 židovských obcí, dvou pracovišť národního památkového ústavu. Dorazili i členové Českého spolku přátel Izraele, vlastivědných kroužků, zaměstnanci městských úřadů i soukromí badatelé.
Muzeum v rámci konference prvně představilo a ke koupi nabídlo XXV. svazek edice Židé a Morava. Publikaci o 275 stranách vybavenou bohatě obrazovou dokumentací tvoří doplněné a rozšířené texty příspěvků přednesených na konferenci Židé a Morava vloni a tři další texty. Protože jde o jubilejní XXV. svazek edice Židé a Morava, najdete v publikaci bibliografický soupis obsahu ročníků Židé a Morava XXI-XXV (2014-2018).
Na úvod konference byl ředitelem Muzea Kroměřížska zdůrazněn význam příspěvku Nadačního fondu obětem holocaustu pro vydání knihy. Zahajující příspěvek o odhalování památníků obětem šoa na Moravě a významu nezapomínání přednesla Doc. Blanka Soukupová z Fakulty humanitních studií UK v Praze. V roce 1938 žilo podle ní v Čechách a na Moravě 117 00 lidé židovského původu, po osvobození v roce 19456 jen 14 000. Na potřebu památníku zahynuvším poukázal již v roce 1945 rabín Richard Feder, zpočátku měly formu symbolických kolektivních hrobů, šlo o naplnění závazku vůči mrtvým, první takové byly na Moravě odhaleny v roce 1948 v Novém Jičíně a Olomouci. Tryzny u památníků měly obdobný scénář, promluvil rabín, člen či představený obce, úředník, následoval zpěv kantora a modlitba. Nejvíce památníků vzniklo mezi lety 1948-1950, 1956-1957 a po listopadu 1989.
O okolnostech vzniku, zániku a činnosti venkovní služebny gestapa v Kroměříži mezi lety 1939-1941 následně promluvil Mgr. Vojtěch Češík z Katedry historie FF Univerzity Palackého v Olomouci, pojednal i o struktuře šetřených případů, sídlech, skladbě zaměstnanců této služebny v Kroměříži.
S málo známými i dosud neznámými epizodami z holešovského pogromu roku 1918 účastníky seznámil Mgr. Jan Machala z Vlastivědného kroužku Holešov, který shrnul dosavadní literaturu k tématu, novinové články, které vyšly k 100.výročí pogromu, charakterizoval dosud nevyužité primární prameny archivní povahy uložené hlavně ve fondech Krajského a Divizního soudu v Olomouci, přičemž zdůraznil nebývalý rozsah zatýkání v Holešově a okolí po pogromu (nejméně 113 lidí) a představil mapy k holešovským výtržnostem nakreslené pro potřeby soudů po pogromu.
Po dlouhé době jsme v Kroměříži slyšeli příspěvek z oblasti statistiky a historické demografie plný grafů a map, to Dr. Daniel Baránek pojednal o židovské migraci do „křesťanské“ části města Hranice. V Hranicích žilo v roce 1828 – 659 Židů, bylo zde systemizováno 120 rodin, ve skutečnosti zde žilo 80 familiantů ve 3 místech. Nejvíce v historickém centru, pak na předměstích v bývalé lisovně oleje a v bývalé manufaktuře. Migrace mezi židovským a křesťanským městem byla po roce 1848 na jistý čas velmi silná, po roce 1857 byla výměna mezi židovskou a křesťanskou částí nevýznamná. Antisemitismus neměl vliv na odchod Židů z Hranic, počet Židů v Hranicích klesal až do konce 19. století plynule. Aby to nebyl pokles strmý, byla nezbytná imigrace do židovské komunity z jiných míst.
O vztazích rabína Mosese Schreibera (Chatama Sofera) s moravskými židovskými obcemi, rabíny, učenci pohovořil Mgr. Daniel Polakovič z Židovského muzea v Praze. Chatam Sofer se narodil v roce 1762 ve Frankfurtu nad Mohanem, byl geniálním dítětem, měl fotografickou paměť. Po studiu na ješivě v Mohuči odešel se svým učitelem, Natanem Adlerem, který tam získal místo rabína, do Boskovic, kde pobyl na ješivě rok. V roce 1785 odchází do Prostějova, kde poznává svou první ženu vdovu Sáru. V Prostějově neměl famiantské místo, i oženit se musel v Senici, nemohl počítat s kariérním vzestupem. Přijal proto místo rabína ve Strážnici (1794-1798), zde si udělal jméno, prosadil se v rabínském a učeneckém světe, na strážnické manželské smlouvě je podepsán jako vykonavatel obřadu a svědek. Za svého 33 letého působení na rabínském postu v Bratislavě učil mnoho mužů, kteří poté působili coby rabíni na Moravě a celoživotně se k němu hlásili.
Následovalo vystoupení Doc. Bohumíra Smutného z Moravského zemského archivu v Brně o Židech na panství Zábrdovice v I. polovině 19. století. Zábrdovice byly hospodářským předměstím Brna, roku 1835 dorazil na panství Zábrdovice oběžník Moravskoslezského zemského gubernia, že při cestě za obchodem, se při vstupu do královských měst nemá dělat rozdíl mezi židy a křesťany. Pro židovské obchodníky bylo panství Zábrdovice sahající až k brněnským hradbám ideálním místem pro přespávání, když chtěli v Brně obchodovat. Úředníci kontrolovali, aby se židovští obchodníci často z Haliče či Uher v Zábrdovicích neusazovali.
Ozvěny sebevraždy korunního prince Rudolfa, syna císaře Františka Josefa I., na Přerovsku byly předmětem výkladu Mgr. Petra Jiráka ze SOkA Přerov. Princ Rudolf spáchal sebevraždu koncem ledna 1889. V Německu a ve Francii vycházely knihy, které šířily nejrůznější výklady této události, dostávaly se i na Moravu. Na Tovačovsku rozšiřoval zprávy o věznění korunního prince Rudolfa ve věži tovačovského zámku a v loveckém zámku v Trní Jan Hromada z Lobodic. V roce 1919 v ČSR o tom vyšla kniha. Prince měl věznit majitel tovačovského velkostatku David Gutmannem, za vězněním mělo být spiknutím židovských podnikatelů a bankéřů. Román vyšel znovu roku 2003.
Jaký byl obraz Židů v Luhačocicích v dobovém luhačovickém tisku nastínila PhDr. Blanka Petráková z Muzea Luhačovického Zálesí. Hned první článek pojednával židovském večírku v lázních, na němž měl úvodní řeč kroměřížský rabín Dr. Adolf Frankl-Grün. Pozornost tisku poutal ortodoxní rabín z Mukačeva Chaim Elazar Spira, který byl na přelomu 20.-30.let 20. století každoročním návštěvníkem lázní. Dr Petráková na závěr přítomné pozvala na výstavu Luhačovice a Židé, která potrvá v luhačovickém muzeu od konce listopadu do 19. 4. 2020.
Složitý případ přechodu zadluženého hostince U Lípy v Nové Vsi u Moravské Ostravy z rukou zkrachovalého hostinského Markuse Haase na manžele Lipschitzovy, přičemž koncesi na výčep si chtěl propachtovat židovský hospodský z Hranic a na začátku 20. století v té věci došlo k četným úředním a soudním sporům barvitě popsal Dr. Kamil Rodan ze Slezského zemského muzea.
Odpolední část programu zahájil prof. Josef Janča, který rozebral příběh převážně z Valašské Bystřice. Tamní rodačky čtyři sestry Steinhardtovy – židovského původu – si vzaly muže nežidovského původu. Za holokaustu měly různé osudy, přežila jediná. I ve Valašské Bystřici se našli kolaboranti, kteří se chtěli okupantům zavděčit protižidovskými aktivitami.
Bouřlivý rozvoj židovských tělocvičných a sportovních jednot na severní Moravě především po vzniku Československa přiblížil Dr. Peter Bučka ze Žiliny. Od roku 1918 vzniklo množství židovských sportovních klubů, mužské vynikaly v kopané, ženské v házené. V roce 1931 byla založena Severomoravská župa Makabi-Moravská Ostrava. Funkcionáři byli velmi flexibilní, když se zadlužil SK Makabi Moravská Ostrava kvůli výstavbě sportoviště, zůstaly dluhy u této značky a členové přešli do ŽSK Hagibor Moravská Ostrava.
O problematice přechodného ubytování židovských uprchlíků v místeckém okrese v letech 1938-1939 promluvila Dr. Lenka Nováková z Muzea Těšínska a z Centra pro hospodářské a sociální dějiny FF Ostravské univerzity. Po anšlusu a po obsazení Sudet se do Moravské Ostravy uchýlilo množství uprchlíků z Rakouska i pohraničí. Coby shromaždiště a křižovatku na cestě dál vybrala ŽNO Ostrava ves Ostravici s turistickou ubytovnou. První 4 židovští uprchlíci tam přišli v září 1938, nejvíce (57 osob) v prosinci 1938. Úřady stanovily nejvyšší možný počet na 150 osob, který byl překročen. Část z nich odjela do Palestiny, USA, Jižní Ameriky, Velké Británie, Švédska, část se chtěla usadit v ČSR. Poslední uprchlíci Ostravici opustili v srpnu 1939. O nálezech hebrejských nápisů v interiéru hradu v Kurovicích (u Holešova) informoval Ing. Karel Bartošek z MěÚ Holešov. První nápisy byly majitelem tvrze objeveny v roce 2014 v zazděné dveřní nice, byly vyryty do omítky vnitřní stěny sálu tvrze ve 2. patře. Cenné je datování převedeno na občanský letopočet rokem 1656. V březnu 2019 byl objeven v 1 patře na chodbě u schodiště druhý nápis. Jde o chlapecké či mužské jméno umístěné pouze 110 cm nad podlahou. Ing. Bartošek na závěr požádal přítomné i nepřítomné hebraisty o pomoc při interpretaci nálezů.
Objevně pohovořil o zápiscích, výpiscích a záznamech historika Josefa Edmunda Horkého z výzkumné cesty po jihozápadní Moravě v roce 1819 Mgr. Václav Nečada z Ústavu pomocných věd historických a archivnictví MU Brno. Horký chtěl na cestě získat rukopisy pro Františkovo muzeum v Brně založené v roce 1817. Ve Znojmě si přepsal na židovském hřbitově nápisy na náhrobcích z 15. století, v Jemnici si opsal dějiny tamních Židů od poloviny 16. do poloviny 19. století, v Třešti ho zaujal vzdělaný talmudista rabín Lazar Löw, ve Velkém meziříčí synagoga a v Třebíči chválil učitele na tamní židovské škole v ghettu Isaka Lederera. Dosud neznámé osudy Frederiky Stiassni z významné rodiny brněnských textilních podnikatelů byly předmětem výkladu Mgr. Petra Czajkowského z brněnského pracoviště NPÚ. Paní Frederika se narodila v Hodoníně roku 1854, měla šest dětí. Na počátku okupace již byla dosti nemocná, její milionový majetek v akciích převzala německá okupační správa, která jí z nich vyplácela 1939 korun měsíčně. Žádat musela i o částku na ošetření u zubaře, vyplacena jí nebyla ani polovina. Byla stěhována po Brně do čím dále horších bytů, až ji transportovali koncem března 1942 do Terezína, kde brzy zemřela.
O bilanci obětí šoa z řad krnovské židovské komunity se pokusil Mgr. Jakub Strýček z Ústavu historických věd Slezské univerzity v Opavě. Jeho výzkum komplikuje fakt, že z Krnova uprchla většina Židů ještě před záborem pohraničí německou armádou v roce 1938. Většinou uprchli do vnitrozemí „zbytkového“ Československa, mnozí odešli do zahraničí. Z protektorátu byli krnovští židé mnoha transporty odesláni do Terezína, odkud byli posláni do koncentračních táborů v Polsku. V Terezíně jich zahynulo 10, celkem přednášející zjistil 147-150 obětí. Protichůdné a zvláštní osudy obyvatel Boskovic vzhledem k persekuci židovských obyvatel za německé okupace popsala Marie Wetterová ze Státního okresního archivu Blansko. Otto Estelberger byl v roce 1905 přijat za strážníka v židovském městě, po sloučení židovské a křesťanské obce v jedny Boskovice byl v roce 1919 propuštěn, neuměl dobře psát a mluvit česky. Po vzniku protektorátu se chtěl soudit s obcí Boskovice o ušlou mzdu, obec ho raději ustavila treuhänderem v 7 židovských firmách a správcem 7 židovských domů. Jiný byl příběh židovské rodiny Goldmannů. Matka Gerta chtěla s 2 malými dětmi vycestovat na jaře 1939 do USA, přestěhovali se do Prahy, v květnu 1939 získali pasy. Matka čekala na uvolnění zadržovaných peněz, promeškala chvíli vhodnou. Všichni byli na jaře 1942 transportováni do Terezína. Děti byly zavražděny v Osvětimi, matka se dostala do Švýcarska, po válce vycestovala do Izraele.
Program zakončil Mgr. Petr Pálka z Muzea Kroměřížska výkladem o poštovním styku mezi manžely Löffovými v Kroměříži na jedné straně a židovskými vězni hlavně v Terezíně, ale i v mimoterezínském pracovním středisku na dole Kukla v Oslavanech u Brna, vězni v Buchenwaldu či Sachsenhausenu. Paní Löffová (Lvová, 1913-2004) předala do sbírek muzea několik set stvrzenek na poslání balíku z let 1942-1945 do Terezína nebo uvedených míst, formulářů, dopisnic s díky za balík, se žádostí o další balík, s pochvalou za dobré složení balíku ohledně skladby potravin, dopisnic se žádostí o informace ohledně členů rodiny či známých. V jednom měsíci poslala jedné vězenkyni v Terezíně i 8 balíků s potravinami. Účastníci konference se rozešli v brzkém podvečeru s příslibem, že pokud to bude možné, tak se v Kroměříži za rok opět setkají.
Petr Pálka, Muzeum Kroměřížska
