Výročí, které nelze zapomenout. Zamyšlení bývalé osvětimské vězenkyně
Erika před transportem do Osvětimi
Před sedmdesátipěti lety, 27.ledna v roce 1945, osvobodila Rudá armáda vyhlazovací tábor Osvětim. Dnes již nežije mnoho svědků, kteří prošli cynicky označenou bránou „Arbeit macht frei“ (práce osvobozuje). Byla jsem třináctiletou dívkou, která společně s rodiči a další tisícovkou slovenských Židů překročila práh tohoto krutého koutku země. Přežila jsem, sama z celé rodiny a dosud mne vzpomínky na tento den a život v táboře jako další přeživší pronásledují.
Dlouhá léta jsem mlčela, neuměla jsem popsat co jsem viděla a zažila. Teprve setkání se Simonem Wiesenthalem, známým též jako „lovec nacistů“, mi pomohlo najít vhodná slova. Při našem setkání mi položil otázku zda vyprávím mladým lidem o tom co se skrývá za slovem holokaust, že 6 milionů Židů, kteří byli zavražděni již nemůže promluvit a dodal, že je povinností nás, kteří jsme měli privilegium přežití, o tom hovořit s mladou generací.
Byl to impulz k napsání mé osobní zpovědi v knize Moje dlouhé mlčení a teprve pak jsem na popud nadace Brücke-Most Stiftung z Drážďan začala navštěvovat studenty, nejprve u nás a poté v Německu a Rakousku. Na besedách hovořím o důmyslné propagandě třicátých let minulého století, kdy se po prohrané válce rozšířil v Německu nacionální socialismus se všem zrůdnými důsledky,které vedly k druhé světové válce. Vždy znovu jsem překvapena jak málo vědí studenti o této době a zjišťuji, že školní osnovy na toto období nepamatují buď vůbec, nebo jen velmi málo.Součástí mých besed je dokument Hořký návrat z pekla režisérky Olgy Sommerové s kterou jsem po letech jela do Osvětimi.
Válku jsem přežila po „pochodu smrti“ a vždy znovu si kladu otázku jak to, že svět byl tak lhostejný k tomu, co se v Osvětimi-Březince dělo. Ani poté, co dva slovenští chlapci, Vrba a Wetzler po svém po zdařilém útěku napsali v bývalém židovském starobinci v Žilině svědectví o dění v Osvětimi ve víře, že by letecký úder mohl vyřadit z provozu plynové komory a krematoria a zastavit masové vraždění. Bohužel k tomu nedošlo, i když nedaleká továrna byla zničena bombardováním.
Smysl mých besed na školách spatřuji v tom, že hovořím s mladými lidmi o tom, jak je důležité přemýšlet i v současném rozkolísaném světě o pravdě a spravedlnosti. Je pozoruhodné jak studenti vnímají pro ně mnohdy nové informace. Nejednou mi učitelé posílají jejich reakce písemně, když se během dalšího vyučování vracejí k našemu setkání.
Hodně překvapivé je pro mne srovnání s dotazy studentů v Německu a u nás. Němečtí žáci se podstatně lépe orientují v daném tématu. Usuzují tedy, že se v těchto školách více hovoří o holokaustu. Na závěr každé besedy probíhá malá autogramiáda kdy si studenti mohou za zanedbatelnou cenu koupit knihu Moje dlouhé mlčení. Mnozí z nich mě pak ještě poté osloví.
Erika Bezdíčková
K 75. výročí osvobození Osvětimi je toto svědectví nejvýznamnějším příspěvkem Židovských listů.