Nebezpečí je třeba se postavit! Dlouholetá milá dopisovatelka Židovských listů Erika Bezdíčková v sobotu zemřela
S hlubokou lítostí oznamujeme čtenářům, že o šabatu 19. září na svátek Roš hašana zemřela Erika Bezdíčková, jejíž texty jste ještě do nedávna nacházeli v Židovských listech. Paní Bezdíčková byla naší neúnavnou dopisovatelkou a po padesáti letech bolestného mlčení i vypravěčkou o hrůzách koncentračních táborů. Vyprávěla, aby se nezapomnělo. Aby to, co sama zažila, se nemohlo už nikdy opakovat.
Narodila se 26. září 1931 v Žilině do židovské rodiny Arnolda a Alice Kellermannových. Spolu s rodiči byla v létě 1944 internována v Ilavě a přes sběrný tábor v Seredi se rodina dostala v říjnu 1944 do Osvětimi, kde se jejich cesty navždy rozdělily. Maminku viděla Erika naposledy na rozřazovací rampě, kde zalhala, že je jí už 16 let. Z Osvětimi se nevrátil ani její tatínek.
O tom, co prožila, mlčela dlouhá desetiletí. Nemluvila o tom se svými partnery, ani s dětmi. Nemluvila o tom s nikým. Až do setkání se Simonem Wiesentahlem, kterého se účastnila jako novinářka. Z výrazu její tváře poznal, že mluví o věcech, které Erika důvěrně znala. Oslovil ji a zeptal se na její příběh. Zeptal se i na to, proč ona mlčí, když miliony mrtvých už o pekle koncentračních táborů vyprávět nemohou. Po padesáti letech od konce války začala Erika Bezdíčková mluvit o tom, co prožila. O hrůzách, které zažila v dětství vyprávěla své rodině, přednášela žákům a studentům na školách a svůj příběh vydala i knižně pod názvem „Moje dlouhé mlčení“. Říkala, že mluví proto, aby se další generace uměly případnému hrozícímu nebezpečí postavit.
Od chvíle, kdy „začala mluvit“, mluvila neúnavně. Jako dlouholetá novinářka uměla zaujmout a vylíčit věrně to, co se za války dělo za zdmi táborů. Nechtěla, aby ostatní zapomněli. Byla nesmírně aktivní i ve svém pokročilém věku.
Velkou část svého života prožila v Brně, kde jsme ji na jaře ještě navštívili. Pochována bude zítra ve 13 hodin na brněnském židovském hřbitově.
