O životě lékárnice Melanie Allinové
PhMr. Melanie Allinová (1907-1942) (zdroj NA)
Na začátku byla fotografie do pasu, z níž hleděla jemná téměř ještě dívčí tvář s lehce cizokrajnými rysy. Byla to tvář Melanie Allinové, židovské farmaceutky, která byla zavražděna stejně jako mnoho jejích kolegyň a kolegů kvůli svému původu během šoa.
Narodila se 2.6.1907 v tehdejším Rakousku-Uhersku v městečku Cazinu, na území Bosny a Hercegoviny, kterou habsburská monarchie anektovala od roku 1878. Dnes Cazin najdeme na mapě na severozápadě muslimsko-chorvatské Federace Bosny a Hercegoviny. Nyní má přibližně 21000 obyvatel a naprostá většina jsou muslimové.
Otec Rudolf byl asistent u soudu. Maminka Regina byla rozená Glücková. Rudolf se narodil 8.7.1876 ve Všestarech u Říčan. Otec zřejmě přicestoval s manželkou do nově získaného území monarchie, aby posílil úřednický sbor, což zde bylo velmi potřeba. Ostatně v té době cestovalo za prací do Bosny a Hercegoviny mnoho obyvatel z jiných částí monarchie a bylo jich zde opravdu mnoho (místní obyvatelé jim ironicky přezdívali “kuferaši”).
Allinovi však v Cazinu nezůstali a stěhovali se dále za prací. Lze to poznat podle narození sourozenců Melanie. Její bratr Miloš se narodil 28.2.1912 v Sarajevu a druhý bratr Mark se narodil 25. 2. 1917 v Budapešti.
Po ukončení války se vrátili do nově vzniklé republiky.
Melanie Allinová vystudovala farmacii v letech 1930-1932. Tehdejší studium na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy bylo pouze dvouleté. Závěrečné zkoušky úspěšně složila 28.6.1932.
Od té doby pracovala jako zaměstnaný farmaceut (podle tehdejšího označení “kondicionující lékárník”). Pracovala postupně v lékárně “U jednorožce” na Staroměstském náměstí v Praze, kterou vlastnili dědicové po známém pražském židovském lékárníkovi PhMr. Maxi Fantovi a provozoval ji jiný židovský lékárník PhMr. Josef Freund (za války zemřel v terezínském ghettu). Dále lékárnická ročenka z roku 1934 zmiňují, že pracovala ve stejné funkci ještě v lékárně “Na staré faře” v Praze Vinohradech, kterou vlastnili dědicové po PhMr. Nepomuckém a nájemce byl PhMr. Karel Trnka. Zde ovšem musela pracovat nejdříve v roce 1933, kdy byla tato lékárna založena. Do třetice ročenka z roku 1938 zmiňuje, že pracovala před válkou v lékárně “U černého orla” v Ledči nad Sázavou. Tu vedla PhMr. Marie Přerovská jako nájemce u dědiců po PhMr. Janu Votavovi.
Po vzniku tzv. druhé republiky, Česko-Slovenska, na podzim 1938, se všeobecně podmínky pro židovské občany zhoršily. Nicméně stále ještě mohli pracovat ve svých původních povoláních, studovat i podnikat. Ale ze strany státu jim byla omezena možnost své podnikání rozšiřovat nebo zakládat. Ze strany profesních komor (lékaři, právníci, architekti) byla omezena možnost získávání licencí a vůbec byla zde zřetelná snaha omezit počet Židů v jednotlivých oborech.
Situace se ještě zhoršila po vzniku Protektorátu Čechy a Morava 16.3.1939. Začaly platit neblahé norimberské zákony a Židé byli omezeni dalším a dalším omezením a zákazům, byli tlačeni k tomu, aby se vzdali postupně všeho majetku. Do jisté doby (1939-1940) bylo možné, pokud dotyčný měl kontakt v zahraničí, peníze a nezbytnou dávku štěstí ještě do omezeného počtu zemí emigrovat.
Své štěstí chtěla zkusit i Allinová a v únoru 1940 zažádala o vystavení vysvědčení zachovalosti za účelem vystěhování na pražském policejním ředitelství. Vysvědčení zachovalosti odpovídá dnešnímu výpisu z trestního rejstříku. Z policejních záznamů vyplývá, že v té době bydlela ve Slezské ulici č.p. 37 v Praze XII. Oba její bratři Marek a Michal požádali o stejné doklady jako ona. Z nich víme, že v bytě bydleli všichni tři ještě se svým otcem. Matka Regina byla v té době již mrtvá. Od dubna 1940 Židé nemohli vykonávat naprostou většinu povolání, nemohli pracovat v žádné funkci ani v lékárně. Buď se mohli někdy spolehnout na odvahu majitele a pracovat na černo (jako PhMr. Marie Sandová v Plzni) nebo si museli najít zaměstnání ve stále se zužujícím prostoru židovské komunity. Jako například v Židovské nemocnici v Praze (jako PhMr. Karel Kurschner z Rovenska pod Troskami).
Od října 1941 začaly pravidelné transporty českých, moravských a slezských Židů. Už na podzim 1939 byl vypraven první židovský transport (byl zde židovský lékárník Fanta z Moravské Ostravy) do Niska nad Sanem (v tehdy okupovaném Polsku), kde si sami měli v nehostinné přírodě vybudovat koncentrační tábor. Akce skončila neúspěchem. Část Židů se vrátila zpět, část uprchla na území Polska, které pro změnu okupoval Sovětský svaz. Většinou pak skončili v gulazích.
Terezínské ghetto se začalo připravovat až na podzim roku 1941 a tak první transporty šly z území Protektorátu do lodžského ghetta (od října). Do jednoho z těchto transportů nastoupila i Melanie Allinová s rodinou.
V archivu pražského policejního ředitelství je možné najít o tehdejších životních těžkostech Melánie záznam, který je pro tuto pokřivenou dobu příznačný.
Dne 27.10. 1941 vstoupila PhMr. Allinová společně s další ženou a mužem (všichni byli Židé) mezi třetí a čtvrtou hodinou odpoledne do cukrárny firmy “Fon” v Žitné ulici v Praze, kde si chtěli koupit nějaké sladkosti jako drobné zpříjemnění už tak těžkého života v židovském “ghettu bez zdí” v Praze. Přítomná prodavačka je po vstupu obvinila z toho, že porušili zákaz vstupu, protože na dveřích bylo uvedeno “Židům vstup zakázán”. Poté požádala dalšího zákazníka, německého inženýra, aby zavolal policii. Ta všechny tři Židy zajistila a odvedla na služebnu. PhMr. Allinová a oba dva další Židé se hájili tím, že tam byla v době nákupu tabulka “Nákupní doba pro Židy 15–17 hodin”.
Zřejmě si neuvědomili, že mezi četnými dalšími a dalšími zákazy, kterým byli Židé šikanováni za protektorátu, bylo i to, že jim to bylo zakázáno “Vyhláškou protektorátního ministerstva zemědělství ze dne 23. 10. 1941, o zákazu vydávati určité zboží Židům, byl Židům znemožněn veškerý úplatný i bezplatný výdej ovoce všeho druhu – čerstvého, sušeného nebo jinak konzervovaného, zákaz se týkal i sušených plodů a ořechů, dále marmelády, džemů, sýrů, cukrovinek, ryb a výrobků z ryb, ale také drůbeže a zvěřiny všeho druhu, a to i konzervované.”
Zákaz začal platit pouhé čtyři dny před jejich návštěvou cukrárny! Všichni tři byli předvedeni na policejní stanici v Krakovské ulici, kde byla ověřena jejich totožnost a po zjištění, že nemají žádný záznam, byli kolem šesté hodiny propuštěni.
Několik týdnů před touto událostí bylo rozhodnuto o osudu všech tří Židů z tohoto incidentu na jiném místě. Bylo rozhodnuto, že budou zavražděni. Dne 17. 9. 1941 bylo na poradě u Hitlera rozhodnuto o vysídlení Židů z Říše a rovněž z Protektorátu. Měli být vysídleni do okupovaných území na východě Evropy-Polska, Ukrajiny, Běloruska, pobaltských zemí…
Jako prozatímní řešení bylo rozhodnuto o vybudování ghetta v Lodži, kde byla silná židovská komunita. Mělo zde být soustředěno kolem 200 000 Židů, z toho 5000 jich mělo být z území Protektorátu. V souvislosti s tím byla v Protektorátu ke dni 1.10.1941 rozhodnuto o nové registraci Židů. Rovněž bylo rozhodnuto o zrušení možnosti vycestování Židů z Protektorátu do nějaké třetí země či území (jejich počet se neustále snižoval, jako poslední byla možnost vycestovat do Šanghaje). Tím byli Židé uzavření v prostoru nacistické říše a určeni k zániku (ostatně, s tím souvisí i hebrejský termín pro holocaust – šoa, tedy zánik, temnota). Tak se uzavřela možnost k vycestování PhMr. Allinové i jejím oběma bratrům.
Už v doby nešťastné návštěvy cukrárny probíhaly transporty do Lodže, první z nich proběhl už 16.10.1941. Postupovaly takto:
- října 1941 odjel z Prahy první transport A do Lodže o počtu 1000 židovských mužů, žen a dětí. Přežilo 24 lidí.
- října 1941 transportem B odjelo 1002 lidí. Přežilo 80.
- října 1941 transport C 1000 lidí. Přežilo 63.
- října 1941 transport D 1000 lidí. Přežilo 63.
- listopadu 1941 transport E 1000 lidí. Přežilo 46.
V posledním z nich odjela do lodžského ghetta i PhMr. Allinová i s jejími bratry Markem a Milošem a otcem Rudolfem. Před odjezdem dostali seznam věcí, které si mohli vzít s sebou. Zavazadlo každého z nich mohlo mít maximálně 50 kilogramů. Před odjezdem museli odevzdat majetek, gestapo zapečetilo jejich byt ve Slezské ulici a ten byl poté předán vhodným “árijcům”. je možné, že se museli shromáždit na místě nástupu transportu o několik dní dříve. Všechny vlaky byly přeplněné a deportovaní Židé odjížděli ve stísňujícím prostředí vlaků, což už předznamenalo životní podmínky lodžského ghetta. Nastoupením do vlaku také ztratili dosavadní protektorátní příslušnost a stali se z nich obyvatelé děsivého světa ghett, koncentračních a vyhlazovacích táborů. Odjeli posledním z těchto transportů
Lodžské ghetto bylo oficiálně otevřeno 1.5. 1940, ale Židé byli do něj naháněni už několik měsíců předtím. Rozkládalo se na ploše čtyř čtverečních kilometrů na území lodžské čtvrti Baluty a předměstí Maryšin, kde se také nacházel obrovský židovský hřbitov.
Spíše než opravdové město s kamennými domy a fungující infrastrukturou připomínalo ghetto štetly, chudá židovská městečka v oblasti Haliče nebo Ukrajiny. Většina domů byla dřevěných, bez připojení k pitné vodě a nebyla zde ani kanalizace. Šokující byli i původní obyvatelé místních prostor, ortodoxní Židé, byli hluboce věřící a mluvili polsky nebo jidiš. K příchozím převážně asimilovaným Židům ze západní Evropy se stavěli odmítavě.
Po příjezdu českých Židů ještě koncem listopadu přibyli v transportech němečtí, rakouští a lucemburští Židé a v prostorách ghetta se pak tísnilo 170 000 lidí.
Při příjezdu museli všichni odevzdat všechny cennosti a peníze.
Dostali na jedné straně papíru formátu A4 instrukce, co všechno mohou mít a jak se mají chovat. Například nesměli používat elektrické vařiče, žárovka používaná ke svícení mohla mít maximálně výkon 15 W a podobně.
Židé v ghettu dostávali skromné příděly potravin. Pro představu lze uvést, že pro jednu osobu činil příděl 600 g žitné mouky, 200 g vloček, 550 g hnědého cukru, 100 g oleje, 50 g margarínu, 200 g pomazánky na chleba a 150 g mléčného prášku. Na týden jedna osoba dostala 1 kg brambor a 2 450 g chleba.
O zimě na přelomu let 1941 a 1942 se situace v zásobování zhoršila, a navíc nastaly kruté mrazy. Hodně obyvatel ghetta zemřelo na následky hladu, nemocí a vyčerpání. Hodně z nich také vzhledem k těmto krutým životním podmínkám spáchalo sebevraždu.
Arnošt Lustig napsal, že „sám název Lodž, Litzmannstadt, vyvolával hrůzu i v lágrech tak strašných, jako Auschwitz-Birkenau. Lidé tu nemuseli čekat na svůj příděl cyklonu B. Umírali hlady a vyčerpání otrockou prací. Až ti nejodolnější skončili v plynu. Slovo Lodž-ghetto vyvolává mrazení v zádech“.
Podle záznamů obyvatel ghetta (List of ghetto inhabitants 1941-1945) bydleli všichni Allinovi (otec s dcerou a oběma syny) v Holzstrasse, číslo 39, byt číslo 2 (stejná adresa je uvedena u všech čtyř členů rodiny). Je to německý název pro ulici Drewnowska, která se po válce jmenovala (a stále jmenuje stejně) v Lodži ve čtvrti Malé Baluty. Další osud rodiny Allinových můžeme jen skládat ze střípků a náznaků. Jen jedno je jisté: byli zavražděni.
Jak byli zavražděni, přesně nevíme.
Protože nacisté začali stále více potřebovat levnou pracovní sílu, tak víme, že oba bratři byli transportováni do koncentračního tábora Remov v Poznani (německy Posen-Remo). Poznaň byla za války hlavní město tzv. Vartské říšské župy (Reichsgau Wartheland).
Bohužel křehká slečna magistra Allinová ani její otec nedostali ani tuto příležitost. Zřejmě byli zavražděni v pojízdných plynových komorách umístěných v automobilech. Ty se nacházely ve vyhlazovacím táboře Chelmno (nacisté ho označovali jako Kulmhof).
Zvrácenost nacistické mašinerie charakterizuje i to, že cesta do Kulmhofu na smrt byla označena jen jako deportace do dalšího místa. Aby nedošlo ke vzniku šeptandy či vzbouření obyvatel ghetta, byla dokonce v ulici Fischstrasse 8 zřízen tzv. Vystěhovalecký úřad (Aussiedlungs-Büro). Dne 29. dubna bylo oznámeno, že dojde k tzv. “přesídlení” obyvatel ghetta (mělo být zahrnuto 15 000 vězňů ghetta, z Německa, Lucemburska, Prahy a Vídně) na další místo. Do něho bylo zahrnuto 15 000 osob a vězni mohl podat zmíněnou žádost o výjimku.
Celkem 4500 z nich byla výjimka povolena, zbytek šel na smrt. Právě dopisy, které jsou v archivu Pamětního muzea holocaustu (United States Holocaust Memorial Museum) ve Washingtonu, představují často poslední dědictví o lidech, kteří je psali. Správa ghetta měla čtyři možnosti, jak se rozhodnout (vzhledem k umístění a původnímu jazyku obyvatel to bylo uvedeno v polštině, až na německé “gestorben”):
Gestorben = Zemřel
Nadkontyngent = Nad kvótu
Odmowa = Odmítnuto
Uwzglednione = Potvrzeno.
“Odmowa” čili odmítnuto je v záznamech u Melanie Allinové a jejího otce Rudolfa.
Tím bylo, ač to v tu chvíli netušili, stvrzeno, že půjdou na smrt. Přesné datum jejich smrti není známo. Podle dostupných záznamů je pravděpodobné, že byli zavražděni mezi 10. a 12 5. 1942 (to byly dny, kdy byli do Chelmna deportováni mimo jiné Židé s původem z Prahy II, kam by Slezská ulice, jejich poslední bydliště náležela).
Vyhlazovací tábor Chełmno byl vůbec první založený nacistický vyhlazovací tábor, umístěný 70 km od Lodže, poblíž vesničky Chełmno nad Nerem (německy Kulmhof an der Nehr) na polském území obsazeném v roce 1939 Němci a začleněném do říšské župy Povartí (něm. Reichsgau Wartheland). Německý název vesnice je Kulmhof an der Nehr, proto je někdy označován také jako vyhlazovací tábor Kulmhof. Měl i pochmurné prvenství, byl to první vyhlazovací tábor, kde nacisté vraždili bojovým plynem.
PhMr. Melanie Allinová se svým otcem Rudolfem byli zřejmě zavražděni mezi 11. a 13.5.1942, kdy podle záznamů byli transportováni mimo jiné Židé z té části Prahy, kde Allinovi před válkou bydleli.
Všichni transportovaní do vyhlazovacího tábora Kulmhof byli nejprve pod záminkou lékařské prohlídky přinuceni svléci do naha. Při té příležitosti byli okradeni o poslední osobní věci, které jim zůstaly. Pak museli nastoupit do speciálně upravených nákladních aut, kde byli zavražděni pomocí plynu. Jedinou výjimkou podle dochovaných svědectví bylo, že pokud byla Židovka mladá a pohledná, místní pomocníci nacistů ji vyřadili ze skupiny a znásilnili. Druhý den ale už šla na smrt…
Musíme jen doufat, že tohoto osudu byla slečna magistra Allinová ušetřena…
Její bratři, Miloš a Marek, byli zavražděni o několik týdnů později. V centrální databázi obětí shoah památníku Yad Vashem v Jeruzalému je uvedeno u Marka datum smrti 2.1. 1943 a u Michala 7.1. 1943. Jako dospělí, práceschopní muži (lze to předpokládat), byli transportováni do jednoho z pracovních táborů (Arbeitslager) v okolí Poznaně (německy Posen), konkrétně Poznaň-Remo (Posen-Remow). Tento tábor, byl stejně jako Lodž (Litzmannstadt) začleněn do říšské župy Povartí (něm. Reichsgau Wartheland).
Byl provozu mezi únorem 1940 a koncem srpna 1943. Pracovali zde muži na stavebních a zemních pracích pro stavební úřad (Tiefbauamt) a firmy (Sager u. Wörner; Exner u. Haman; Firma Pracht).
Oba bratři mohli být zavražděni přímo nebo zemřeli vlivem nelidských podmínek, ale to už na jejich tragickém osudu nic nemění…
Tragický osud postihl i oba Židy, kteří byli tehdy zatčeni na udání prodavačky v cukrárně v říjnu 1941. Pan Pavel Mislap (narozen 1886 ve Vídni) byl v prosinci deportován do Terezína odtud v říjnu 1944 do Osvětimi, kde byl zavražděn. Paní Pavla Holubová (narozena 1887 v Karlových Varech) byla taktéž deportována v červnu 1942 do Terezína a odtud v říjnu 1944 do Osvětimi, kde byla rovněž zavražděna.
Dívám se na jemnou tvář PhMr. Allinová a myslím, jak hrozné muselo být pro ni vše to, co si nedokázala ani v největší hrůze představit. Ne nadarmo slovo “šoa” znamená v hebrejštině temnotu, zánik…
Jestlipak pak to tušila prodavačka, která ji a oba její přátele udala četníkům a připravila je o poslední drobnou radost před cestou na krutou smrt.…a kdyby věděla, jednala by jinak?! Kdo ví.
Je však nutné si to připomínat a nikdo nesmí být zapomenut a žádná hrůza nesmí zapadnout v zapomnění. Jen tak můžeme zachovat památku našich nešťastných židovských spoluobčanů, kteří žili stejné životy jako ostatní a měli i stejné sny.
Tomáš Arndt, autor knihy „Lékárny s Davidovou hvězdou v čase šoa“
