Třebíčský židovský hřbitov jí byl osudem.

Dnes je nemyslitelné, že by někdo vydržel ve svém zaměstnání šest desítek let. Paní Minářová to dokázala. Rovných šedesát let spravovala Židovský hřbitov v Třebíči, přežila zde dvě války a „pracoviště“ se jí stalo osudem – zemřela při práci, s hráběmi v rukou. Na výjimečnou ženu vzpomíná vnučka Jana Poláková…

„Spousta lidí tehdy pracovala v Subakově koželužně, a když skončili, tak celá židovská čtvrť klapala, protože nosili boty, na kterých měli dřevěné špalíky, aby mohli dělat v mokrém provozu a neničili si boty a nohy. Protože tam by nevydržela žádná obuv, tak si přivazovali řemínky na nohy ty špalíky a chodili v tom i domů, a babička říkala, že doma to jakoby skopli a nechali na zápraží, poněvadž to nepříjemně páchlo. Druhý den ráno, když šli do práce, tak to zase obuli… Babička se smála a říkala, že nebyly potřeba hodiny, protože po skončení pracovní doby celá židovská čtvrť klapala, jak chodili po tom nerovném dláždění, po těch kočičích hlavách.

Jinak na rodinu Subakových vzpomínala velice dobře a říkala, že i pro ty nejchudší vždycky v sobotu otevřeli lázně, protože tam potřebovali spoustu vody… oni tomu říkali lázně, ale byly to v podstatě ty bazény, které používali na výrobu, takže je vypláchli a napustili tam teplou vodu a ty nejchudší lidi z celého Zámostí se tam mohli jít jednou za týden koupat – zadarmo. Babička prostě vzpomínala na Subakovy dobře – nebyli to fabrikanti, jako třeba Baťa, že by lidi nějak tiskli – věděli, že je to pro ně pracovní síla a ne drahá, tak se jí snažili nějakým způsobem pomoci.

Babička se narodila v ulici, která se dnes jmenuje Leopolda Pokorného, nebyl to sklepní byt, ale šli po dvou schůdcích dolů a každoročně byl ten byt vyplavený, později, když se zapsali u majetnějších Židů, dostali byt v dnešní Blahoslavově ulici – tehdy se říkalo Dolní a Horní ulice – a tady už je záplavy nesužovaly. Říkala, že si nedovedeme představit, jak si cenili hovězího hnoje, protože to byl jediný prostředek, který dokázal zachránit proti vodě, je mastný a vodu dokázat udržet. Byli varováni před povodněmi tím způsobem, že od Jihlavy běžel směrem na Třebíč jezdec na koni a křičel: „Lidi, utíkejte, jde voda!“ Každoročně museli odejít na Hrádek, a když se vrátili, měli byt vyplavený. Když se pak udělala regulace – předtím se řeka používala na cokoli – mohli v řece i prát a museli jen dávat pozor, když Budischowski vypouštěl tu jeho vodu z borovinských barvíren, tak to nemohli prát, aby si nezničili prádlo.

Babička v židovské čtvrti vyrostla, a vzhledem k tomu, že její maminka posluhovala a vařila v židovských rodinách, a potom, když potřebovali nového správce hřbitova, a věděli, že její rodina je pečlivá a pracovitá, tak ji tam jmenovali správkyní. Ne jejího manžela, ale ji, babičku jmenovali správkyní Židovského hřbitova a ona tam vydržela šedesát roků (1912 – 1972)! Přestože nebyla Židovka. Ale ani předchůdci babiččini, kteří bydleli v původním domku, který nestál na tom místě co teď, ale směrem do hřbitova, tak ani to nebyli Židé, to byli křesťani. Nevím, jestli je to pravda nebo není, ale podle babičky židovská tradice byla, že si kdysi dávno vykopávali hroby sami a nesměli do toho hrobu vstoupit. Takže to vykopávali jenom zvenku, čili ten hrob byl poměrně mělký. Asi jim to zakazovalo náboženství vstoupit na místo posledního odpočinku, ale protože ten starý hřbitov je v prudké stráni a ty hroby byly mělké, tak při obrovské povodni v roce 1888 velká vlna vyplavila ty hroby a odplavila i náhrobky, které byly jen zapuštěné do země, nebyly žádné rámy ani beton, a všechno bylo odneseno do údolí, až tam, jak se dnes říká do Kočičiny. Potom zřejmě Židovská náboženská obec usoudila, že nemohou tímto způsobem zemřelé pochovávat, tak si na to najali právě křesťany, kteří mohli do hrobu vstoupit a vykopávali normální hloubku. Teď jsou náhrobky postaveny v řadách ve směru jih – sever, ale už žádný nestojí na svém původním místě, nebo alespoň málokterý. Posbírali vše dole v údolíčku a zasadili to ve směru, jak má být, ale nejspíš málokterý stojí na svém místě. I prababička vyprávěla, že kosti pietně uložili, ale samozřejmě už žádný hrob není tam, co měl být.

Babička na hřbitově začala pracovat v roce 1912, 11. března. V době okupace, to je to, o čem se ještě nikdy nemluvilo a nepsalo, řekla bych, že to musela být doba strašně těžká, protože všechno, co souviselo s judaismem, tak bylo nebezpečné. V roce 1942 nebo už předtím, kdy byli třebíčští Židé soustředěni v ghettu a nesměli odsud vycházet, tak ještě na ten hřbitov chodili, protože ve dne mohli, to ještě bylo v pořádku. Ale po odsunu tady už nebyl vůbec nikdo a já dodnes málem nedokážu pochopit tu odpovědnost mé babičky, která ten hřbitov i přes ty strašné věci udržovala v takovém stavu, že když ho pak pan inspektor Pavlík s panem doktorem Veselým začali opravovat, nebo se postarali, aby byl opraven, tak do té doby vlastně každý rok celý ten hřbitov vyžnula, všechny nálety stromů vysekala sama nebo s pomocí rodiny – mého tatínka, dědečka, dokud žil, a bratra. To byl základ péče. Pokud si pamatuji za mého dětství, tak ten starý hřbitov ještě nebyl tolik porostlý břečťanem. Udělala to každý rok, na jaře nebo na podzim, když počasí povolilo, tak celý hřbitov vyhrabala od listí, tenkrát se ještě mohlo to pak spálit přímo na místě, to byly hromady a nám dětem se to vždycky líbilo, protože jsme do toho skákali a hráli jsme si tam různě. Nám to připadalo jako park, ne jako hřbitov, protože jsme bydleli hned vedle. Babička to dělala bez jakéhokoliv nároku na mzdu, protože v té době nebyl, kdo by ji platil. Až po roce 1945, až se v Brně zase dala dohromady židovská komunita, patřilo to pak pod ŽNO v Brně, tak potom snad jí za to nějakou odměnu dali. Nevím, jestli právě mzdu, ale prostě se celou dobu o to pečlivě starala, protože měla obrovský smysl pro povinnost a byla vděčná té náboženské obci v Třebíči, že v tom roce 1912, kdy to bylo těsně před první válkou, jí umožnili tam pracovat, tak ona tohle dělala bez jakýchkoliv nároků na odměnu.

Když se vrátilo těch asi deset Židů do Třebíče, tak si pamatuji, že se pořád zachovávaly rituály, že na dvoře stála židle s umyvadlem a čistou vodou a ručník, aby když odcházeli ze hřbitova, aby si mohli ruce symbolicky umýt. To bylo dlouho a pamatuji se, že když zemřel tatínek paní Friedové, tak měli pochovat nebožtíka v den úmrtí. Jenže v té době nebyl poblíž žádný rabín, který by provedl obřad a tak tenkrát museli pozvat rabína až z Kolína. Bohužel to bylo až za tři dny a ta místnost, která byla určena jako márnice, tak to byla poslední, nejvýchodnější součást domku. Dneska je to přestavěno na byt, ale tenkrát si pamatuji, že tam byla betonová dlažba, šedě natřený stůl zvláštního tvaru, a na tom prováděli tu rituální očistu – umývání nebožtíka. U něj také musel bdít a ta místnost se nedala vůbec nijak vytopit. Rodina ta rizika v době okupace brala, jak to přišlo. Babička byla po této stránce odolná. Pocházela ze sedmi sourozenců a pět jejích bratrů bylo povoláno do první světové války. Každý byl na jiné frontě, dědeček, její manžel byl na italské frontě a ona to brala, že to prostě tak přišlo a bylo a věděla, že na tom hřbitově musí být a všichni rodinní příslušníci to také tak brali. Vím, že strach měli, protože si pamatuji jako dítě, že když jel ten černý mercedes – a oni když jeli do Kočičiny pro pana Kalinu, tak nejeli přes město, ale jeli z Týna okolo rybníků tou polní cestou a babička říkala: „Ježíši, oni jedou pro někoho z Kalinů.“ Protože se vědělo, že to byli komunisté… a tak strach určitě měli.

Spousta rodin, které kolaborovaly s Němci, tak uplatňovali nárok třeba na trávu ze hřbitova a tak babička se s nimi vždycky pohádala do krve, protože ona byla toho ražení – líná huba, holé neštěstí. Pak ji mužští členové rodiny uklidňovali – to nemůžeš takhle, teď je taková doba, že to pro nás může mít špatné následky. Ona si ale nedala říct, řekla to, jak si myslela. Ale nedopadlo to nikdy špatně, naštěstí. Vím, že v konci války, když utíkali němečtí vojáci před ruskou frontou, bylo to asi daleko horší, protože se nestalo, aby jedinou noc někdo nebouchal na okno a měli jsme strach, aby ten domek třeba nezapálili. Ale většinou se ptali, kde je Jihlava, kde jsou američtí vojáci. To si pamatuji, i kdy mně byly tři roky. Asi proto, že to byla tak vyhrocená doba, tak i na to dítě to nějak působilo.

Babička nakonec zemřela s hráběmi v ruce, když hrabala trávu a chtěla ji uklidit…“

Comments are closed.