Jak poznáte židovského souseda? Moc se myje. Židé na Pyrenejském poloostrově za katolických králů

V patnáctém století Španělsko neexistovalo. Když si král Fernando Aragonský (1452-1516) bral v roce 1469 královnu Isabelu Kastilskou (1451-1504) byla na území dnešního Španělska řada středověkých státních útvarů. Isabela byla hluboce věřící a jejím zpovědníkem byl dominikánský mnich Tomás de Torquemada (1420-1498). Pod vládou katolických králů (1474- 1504) žilo mnoho Židů, kteří konvertovali ke katolictví, aby se vyhnuli pronásledování. Říkalo se jim „noví křesťané“ na rozdíl od „starých křesťanů“. Mnozí z těch „nových“ však novou víru přijali jen navenek, v soukromí se dál hlásili k židovství a řídili se židovskými rituály. Torquemada podněcoval katolické krále k nenávisti vůči Židům a pod záminkou „očištění krve“ nabádal vyhnat je a vůbec všechny nekřesťany z království. (Hle, jak podobné s fašismem!)

Torquemada tak činil v době, kdy království prožívalo těžkou finanční krizi a zároveň renesanci katolické víry. Židé, kteří nesměli vlastnit půdu ani pracovat ve státní správě, se věnovali různým městským řemeslům, vědám, obchodu a finančnictví, což z nich činilo poměrně bohatou vrstvu obyvatelstva. Stali se tak pro katolická veličenstva dobrou záminkou, aby podpořili Torquemadu a v roce 1478 podepsali dekret o pronásledování Židů a konvertitů, obviňovaných z tajných židovských praktik. Persekuce začala zabavováním majetku. Dluhy, jež měli katoličtí králové vůči židovským finančníkům, byly smazávány. To vše pomáhalo státním financím postavit se na nohy. A pro Fernanda Aragonského (bůhví, jestli byl opravdu takový zažraný katolík) to byl další důvod, proč se dál řídil radami Tomáše z Torquemady. Dal mu volnost rozhodovat o osudech nekřesťanů, především Židů. Dominikánský mnich zřídil tribunály Svatého úřadu (Santo oficio), prostřednictvím kterých začal vydávat instrukce, jež měly vést (a vedly) k udavačství.

Jak poznat Žida

Některé byly až směšné, a to i v oné době, ale všechny mohly mít za následek vraždu, nejčastěji upálením na hranici. Tohle jsou některé Torquemadovy rady, jak rozpoznat Židy mezi novými křesťany:

Když uvidíš, že si tvůj soused v sobotu obléká čisté a barevné prádlo, je to Žid;

Jestli v pátek uklízí svůj dům a rozsvěcí svíčky před příchodem noci, je to Žid;

Jestli o svatém týdnu jí nekvašený chléb a začíná své jídlo česnekem a salátem, je to Žid;

Jestli se modlí proti zdi, a přitom se kývá dopředu a dozadu, je to Žid.

Nejvíc ponižující bylo asi nařízení sledovat sousedy, zda se koupají a udat každého, kdo používá čistou osušku před sobotou. Katolická církev totiž v té době odsuzovala koupání jako nepotřebný luxus a hřích, jehož se dopouštěli hlavně Židé. Kněží se podle dobových pramenů koupali jenom dvakrát ročně a vodomilové ne víc než čtyřikrát do roka. Sám král Fernando (česky Ferdinand) se koupal jen na doporučení lékaře a velmi opatrně.
Židé ovšem byli nuceni, díky svému náboženství se mýt mnohem častěji. Ráno po probuzení si museli umýt ruce předtím, než se začali oblékat. Potom si museli umýt ruce před modlitbou (třikrát denně) a pak také před každým jídlem. A konečně museli do povinné rituální lázně mikve obvykle každý pátek a ženy po každé menstruaci. To samozřejmě vedlo k vyzrazení nových křesťanů praktikujících staré židovských zvyky. Zároveň to často posloužilo jako udání neoblíbených sousedů, neboť udavači měli nárok na určitou část z majetku propadlého inkvizici a královskému majestátu.

Satanské rituály

Nechvalně proslulý soud zorganizoval Torquemada v roce 1490. Obvinil v něm Židy ze satanských rituálů, při nichž přibíjejí na kříž křesťanské děti. Jeho kázání rozdmýchalo nenávistné projevy vůči Židům, jež vyvrcholily vyhnáním Židů ze země. Stalo se tak 31. března 1492 podpisem obou katolických králů pod zákon nazývaný Granadský edikt nebo též dekret z Alhambry. Zveřejněn byl o měsíc později 29.dubna. Zákon stanovil, že Židé musí nejpozději do devadesáti dnů „přestoupit na katolickou víru nebo opustit království a nikdy se do něj nevracet“. Židé si nesměli nic vzít, jejich majetek propadl královskému majestátu. Kdo neuposlechne a zůstane v zemi, bude popraven. Tentýž verdikt platil i pro španělské kolonie v Americe. Vyjádřeno termínem nacistů o půl tisíciletí později, měla se země stát nábožensky „judenfrei“. Dekret katolických králů byl zrušen po pěti stech letech zákonem krále Juana Carlose 12. října 1992.
Řada Židů utekla do Osmanské říše, kde byla vlídně přijata. Vzhledem k tomu že se někteří z nich ve svém rodišti živili jako námořníci a kartografové, stali se z nich v nové vlasti piráti, kteří se mstili za své vyhnání.

Náhrobní kameny židovských pirátů na Jamajce

Přibližně třetina jich utekla do sousedního Portugalska (asi 150 tisíc), kde je přivítal tamní král Jan II. Museli ovšem zaplatit poplatek za dočasný osmiměsíční azyl. I potom mohli zůstat, pokud byli uznáni za prospěšné pro portugalskou korunu (tesaři a další řemeslníci, obchodníci, matematici, astronomové, kartografové). Zhruba 2000 násilně pokřtěných židovských dětí nechal král v roce 1493 vyvézt na ostrov sv. Tomáše, kde jejich potomci žijí dodnes.

 

Vyhnání židů jako dárek ke svatbě

Manuel I. Portugalský zvaný též Šťastný nebo Veliký (1469-1521; vládl od r. 1496 až do smrti) měl Židy v oblibě, a to se nelíbilo katolickým královským sousedům, kteří je považovali za velké nebezpečí. A tak nabídli králi Manuelovi za ženu svou nejstarší dceru Isabelu Aragonskou (1470-1498). Ta si ovšem položila jako podmínku, že její nastávající vyžene Židy ze své země. Manuel se jich nejprve nechtěl vzdát pro jejich obchodní a diplomatickou zdatnost, ale nakonec se podvolil krásné snoubence a v prosinci 1496 stanovil desetiměsíční lhůtu, během níž měli opustit zemi nebo přijmout křest. Zároveň však nechal zavřít všechny portugalské přístavy (až na lisabonský), takže většina Židů v Portugalsku zůstala a stala se „novými křesťany“. Portugalská Koruna nad nimi nadále držela ochrannou ruku až do roku 1534, kdy na trůn nastoupil bigotní katolík Jan III.

Pokud jde o Isabelu, infantku Aragonskou, svatba se konala na portugalsko-španělských hranicích 30. září 1497 v pohraničním městě Valencia de Alcántara; po obřadu odjela s manželem do Portugalska jako královna Isabela Portugalská. Byla však stále zasmušilá a nemocná, takže ji rodiče, katoličtí králové, někdy v dubnu 1498 odvezli domů do vlasti, kde 23. srpna porodila syna Miguela de la Paz a následujícího dne zemřela. Dítě zemřelo ve dvou letech.

(Ono to bylo složitější a vlastně to nepatří do mého povídání o Židech za vlády katolických králů. Ale já vám to povím, protože ten vedlejší příběh ukazuje, jak je život složitý, nejen v dobách covidu. Infantka Isabela Aragonská byla ve dvaceti letech (1490) provdána za patnáctiletého portugalského prince, následníka trůnu Alfonse. Tehdy si jí všiml budoucí král Manuel I.(česky Emanuel) a zakoukal se do ní. Možná v té svatbě hrál roli i strach katolických veličenstvech ze vzmáhajícího se Portugalska, jež si činilo nároky stát se světovou velmocí. Sám Manuel I. se chtěl nechat korunovat císařem v Jeruzalémě, hned jak bude dobyt. Ale i jinak bylo zvykem, že se po staletí vládnoucí rody svatbami mísily. Navzdory věkovému rozdílu se mladí manželé do sebe zamilovali. Jenže Alfons zemřel za necelý rok po svatbě následkem pádu z koně a bezdětná portugalská princezna se vrátila k rodičům, kde ve svých jednadvaceti chtěla do smrti truchlit v klášteře klaristek. Rostla v ní zasmušilost a byla stále víc pobožná. Rodiče ji přesto znovu využili ke svatební politice.)

Pokud jde o muslimy, jimž se na Pyrenejském poloostrově říkalo Mauři, ti měli částečně jiný osud než Židé. Katoličtí králové uznávali jejich právo vyznávat muslimskou víru, což bylo zakotveno v dohodě o ukončení rekonkvisty a dobytí Granady v roce 1492. Když se však v Granadě roku 1501 pokusili povstat proti katolickým králům, kteří je tak jako tak pronásledovali, postihl je v roce 1502 stejný osud jako Židy. Španělská inkvizice uvrhla do vězení a v tzv. autodafé mučila, vraždila a upalovala Židy až do roku 1834, tedy 356 let. V Portugalsku řádila do roku 1821, tedy po dlouhých 324 roků. Celkem inkvizicí prošlo na 300 tisíc osob.

 

Pohled na rodinnou historii

V dnešním Španělsku žije několik osob s příjmením Torquemada (Torquemada je dodnes vesnice v provincii León). V magazínu deníku El Mundo z 19. prosince 2004 byl s několika z nich rozhovor; všichni samozřejmě věděli o svém prapředkovi; nikdo z nich se za něj nestyděl a nikdo nebyl pro své příjmení zostuzován nebo napaden. Jedna z nich, María Luisa de Torquemada, která se věnuje studiu inkvizice, je jiného názoru na svého předka, než jak je běžně chápán. Časopisu řekla: „Po důkladném zkoumání osobnosti mého předka v kontextu doby, v níž žil, mohu říct, že to byl uznávaný právník, profesionál, který pracoval se zákonem v jedné ruce a očistným ohněm v druhé.“ (Vědci se dnes shodují, že za vlády Torquemady bylo upáleno 2200 osob.) „Jeho následovník v úřadě Deza byl mnohem krutější, a krvelačnější, ale o něm nikdo nemluví. Že bych měla mít trauma ze svého příjmení nebo že by se mi posmíval? Hlouposti!“

Karel Wichs

Comments are closed.