Lékárnice od Buzuluku. Životní příběh Heleny Petránkové
PhMr. Helena Ackermanová, provdaná Petránková (na snímku vpravo jako vedoucí lékárny 1. brigády se svou pomocnicí Vasilinou Masárovou-Ljachovou)
Paní PhMr. Helena Petránková prožila pozoruhodný život v mnohém odrážející rozporuplnost a tragičnost uplynulého dvacátého století. Z dcery ortodoxního Žida se stala nakonec první ženou v hodnosti plukovníka v československé armádě.
Narodila se jako Helena Ackermannová 9.dubna 1904 ve vesničce Bobrov na Slovensku (dnes okres Námestovo). Její otec, Simon Ackermann (1857-1922), hluboce věřící Žid, byl učitelem na venkovské škole a drobným obchodníkem (měl malý obchod, kde vyráběl sáčky). Helena byla dcera z jeho druhého manželství s Bertou Gebblovou (1865-1951). Z prvního manželství měl její otec celkem pět dětí. Poté, co ovdověl, se podruhé oženil a kromě Heleny, měl ještě dvě děti.
Helena Ackermannová začala po ukončení židovské základní školy studovat slovenské gymnázium v Ružomberku. Zde se seznámila s pozdějším významným levicovým novinářem Eduardem Urxem. Toto přátelství zřejmě významně ovlivnilo její pozdější levicové přesvědčení. Helena původně plánovala studovat přírodní vědy. Po smrti otce v roce 1922 se ale rozhodla pro farmacii. Studium bylo pouze dvouleté, a tedy méně finančně náročné.
Povinnou dvouletou tirocinální praxi před začátkem studia absolvovala v letech 1923-1925 v jedné z ružomberockých lékáren. Poté v letech 1925-1927 vystudovala farmacii na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Promovala 24. června 1927.
Po promoci se stala členkou Komunistické strany Československa a potvrdila si tak své levicové přesvědčení. To jí ovšem zhoršilo vyhlídky na získání místa v lékárně. Bylo to o to horší, že potřebovala peníze na zaplacení operace kolene (následek zranění z mládí).
Přistoupila k neobvyklému řešení. Na radu svých přátel uzavřela fiktivní sňatek s jistým panem Petránkem. Za to obdržela 9000 korun, což jí zaplatilo operaci. Ač nosila celý život jeho jméno, po svatbě se s ním už nikdy neviděla.
V době, kdy nemohla sehnat práci v lékárně, byla zaměstnána v Rudém Právu jako překladatelka a administrativní pracovnice. Nicméně v lékárenských archivech je zaznamenáno, že pracovala roce 1937 jako kondicinující farmaceutka v lékárně v Praze-Bubenči.
V té době probíhala občanská válka a Helena Petránková jako přesvědčená komunistka se vydala na pomoc španělským republikánům. Na jaře 1937 odešla v sestavě v sestavě polní nemocnice J. A. Komenského. Celou akci organizovala Československá společnost přátel demokratického Španělska. Nemocnice měla 1 200 lůžek a sloužila jako polní lazaret v oblasti Quadalajary a Escorialu. Zde pracovala od března 1937 a získala hodnost poručíka (teniente de la brigáda internacionál), která ji ovšem při nástupu do vojenské služby v 1. čs. samostatném polním praporu v SSSR v roce 1942 nebyla uznána. V roce 1938 se vrátila zpět do Československa.
Do května 1939 pracovala jako kondicinující farmaceutka v Ružomberku. V té době už byla zapojená do odbojových aktivit vůči tehdy vládnoucím slovenským fašistům a jejich německým ochráncům. Roznášela ilegální letáky. Díky této činnosti se musela začít skrývat.
To ale už nestačilo, a proto v červenci 1939 odešla do Krakova. Zde ji pomohla najít útočiště židovská levicová organizace BUND.
Po přepadení Polska stačila uprchnout na území Sovětského svazu do Rovna. V únoru 1940 odcestovala do Stalingradské oblasti, kde našla práci a zakotvila v okresním městě Achťubu jako vedoucí místní lékárny.
Po vzniku 1. čs. samostatného praporu v SSSR se 11. února 1942 přihlásila do vojenské služby v Buzuluku. Zde se stala pobočnicí MUDr. Františka Engela, který vedl výcvik malé skupiny žen v kurzu sanitářek. Měla rovněž na starost praporní lékárnu včetně zásob zdravotnického materiálu.
Po rozšíření praporu na 1. čs. samostatnou brigádu začala pracovat jako vedoucí brigádní lékárny. Byla povýšena do funkce desátnice. V této funkci prošla všemi úseky bojů československého vojska na východní frontě. Společně s brigádou se přemístila do osvobozeného Kyjeva v říjnu 1943. Jako lékárnice prošla i boji u Bílé Cerkve a Žaškova. V roce 1944 byla společně s dalšími ženami-zdravotnicemi povýšena do hodnosti podporučice. Vyznamenala se i v průběhu Karpatsko-dukelské operace v roce 1944.
Na jaře 1944 se dostala do osvobozeného Ružomberku, kde se již nesetkala s nikým ze svých příbuzných ani přátel. V květnu 1945 se dočkala konce války v Praze. Po ukončení
bojů navštívila Terezín, kde si potvrdila, že kromě její maminky (v té době Bertě Ackermannové bylo 86 let) byli všichni její příbuzní zavražděni.
Po ukončení války nadále zůstala v armádě. V červenci 1945 nastoupila na ministerstvu národní obrany k lékárenské službě a byla jí propůjčena hodnost nadporučice. Po změně tehdejší legislativy byla PhMr. Petránková přijata v září 1948 za důstojnici lékárenské služby. V červnu 1949 nastoupila do funkce náčelníka oddělení stranické komise na Hlavní správě výchovy a osvěty Ministerstva národní obrany (HSVO MNO), později přejmenované na Hlavní politickou správu (HPS). V průběhu služby získala hodnost plukovnice.
Po válce začala rovněž pracovat v přípravném výboru organizace Sdružení československých dobrovolníků ze Španělska v letech 1945-1946, kde zastávala funkci sociální referentky.
I jí se ale dotkly politické procesy na konci čtyřicátých a počátku padesátých let v Československu. V roce 1949 byla zatčena a po několika měsících propuštěna. Znovu byla zatčena v roce 1951 společně s dalšími bývalými španělskými interbrigadisty. Ve vazbě byla celkem dvacet sedm měsíců. Z vězení byla propuštěna v roce 1953.
Po propuštění pracovala nejprve jako laborantka a posléze jako opět jako lékárnice v několika pražských lékárnách a také v sociální komisi Svazu protifašistických bojovníků.
V listopadu 1956 byla částečně rehabilitována a byla jí vrácena hodnost podplukovnice zdravotní služby. V únoru 1961 odešla do důchodu. V únoru 1963 byla povýšena rozkazem tehdejšího ministra obrany armádního generála Bedřicha Lomského do hodnosti plukovnice zdravotní služby v záloze.
Zemřela v historicky osudný den 21. srpna 1968 v Praze na astma, které ji již několik let sužovalo. Pohřeb proběhl 3. září 1968 v okupované Praze za hojné účasti smutečních hostů navzdory probíhající sovětské okupaci. Její zásluhy ocenil i její bývalý nadřízený, armádní generál, Ludvík Svoboda.
Helena Petránková se nikdy formálně nerozvedla. K jejím životním druhům patřil před válkou do roku 1937 odborářský aktivista Emil Prokop (byl zavražděn za války v koncentračním táboře) a Fred Benedikt, s kterým se seznámila v červenci 1939 při útěku do SSSR. Fred Benedikt padl v prosinci 1943 při bitvě u Bílé Cerkve (byl oficiálně prohlášen za
nezvěstného). Po válce se Helena Petránková starala o Fredovu dceru Rút, která válku přežila v Londýně. Rút se později provdala a měla děti, takže se PhMr. Petránková dočkala i „adoptivních“ vnoučat.
V roce 2017 vydalo o jejím životě knihu nakladatelství Epocha s názvem “Soukromé války Heleny Petránkové”, kterou napsal Miroslav Brož.
Tomáš Arndt
(Tento článek vychází z textu v mé knize “Lékárny s Davidovou hvězdou ve stínu šoa”, která vyšla v roce 2020 v nakladatelství Academia.)
